PROFILBARU.COM

Mikuláš I.
	car vší Rusi; polský král; velkokníže finský
Doba vlády	1. prosince 1825 – 2. března 1855
Korunovace	Ruská:; 26. září 1826, Moskva; Polská:; 24. května 1829, Varšava
Narození	6. července 1796; Puškin, Ruské impérium
Úmrtí	2. března 1855 (ve věku 58 let); Petrohrad, Ruské impérium
Pohřben	Chrám svatého Petra a Pavla (Petrohrad)
Předchůdce	Alexandr I.
Nástupce	Alexandr II.
Manželka	Alexandra Fjodorovna
Potomci	Alexandr II.; Marie; Olga; Alexandra; Konstantin; Nikolaj; Michail
Rod	Oldenburkové
Dynastie	Romanov-Holstein-Gottorp
Otec	Pavel I.
Matka	Sofie Dorota Württemberská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikuláš I. Pavlovič (rusky Николай I Павлович, 25. června^jul./ 6. července 1796^greg., Carskoje Selo – 18. února^jul./ 2. března 1855^greg., Petrohrad) byl car Ruského impéria, finský velkokníže a v letech 1825–1831 poslední polský král pod jménem Mikuláš I.

Život

Narodil se jako třetí syn cara Pavla I. z romanovsko-holštýnsko-gottorpské dynastie. a jeho druhé manželky Marie Fjodorovny, princezny Žofie Doroty Württemberské.

Mikuláš byl po dobu vlády svého staršího bratra Alexandra I. zcela vzdálen od záležitostí vedení státu. V letech 1814–1815 podnikl velkou („kavalírskou“) cestu po mnoha evropských zemích. Poté, co se 13. června 1817 oženil s Šarlotou Pruskou (1798–1860, přijala ruské jméno Alexandra Fjodorovna), starší dcerou pruského krále Bedřicha Viléma III., žil s rodinou v Aničkinovském paláci v Petrohradě. Jeho oficiální funkcí byla služba u armády, kde působil jako vrchní inspektor.

Vláda

Když Alexandr I. 1. prosince 1825 zemřel, aniž by zanechal potomků, byl Mikuláš zcela nečekaně konfrontován s nutností převzít vládu, neboť jeho starší bratr Konstantin Pavlovič se již v roce 1823 pro nerovnorodý sňatek zřekl následnictví trůnu. Dne 24. prosince převzal Mikuláš formálně vládu a 26. září 1826 byl v Moskvě korunován ruským carem a imperátorem.

Několik let připravované vojenské spiknutí Děkabristů, které vypuklo 26. prosince 1825, Mikuláš rázně potlačil. Začal ihned po převzetí moci s budováním autoritářského režimu, když si zprvu ponechal ministry svého bratra. Přitom se opíral o rozsáhlou byrokracii a velkou armádu, ortodoxní církev a otevřeně podporovaný ruský nacionalismus. Civilní správa stála pod vojenským dohledem. Osobní štáb carových poradců sestával výlučně z vysokých důstojníků.

V roce 1826 se Mikuláš rozhodl zamítnout zrušení nevolnictví.

S rusifikací různých národností šly ruku v ruce i pokusy o obrácení protestantů a katolíků k pravoslaví.

Přes tyto masivní represe nebo také kvůli nim začala se za Mikuláše formovat různá opoziční hnutí.

Zahraniční politika

Rozhodující vliv na Mikulášovu zahraniční politiku měl ministr Karl Robert von Nesselrode. Zde stejně jako v politice vnitřní v centru stálo potlačování revolučních hnutí v celé Evropě a Asii.

V prvních letech Mikulášovy vlády se zahraniční politika Ruska obracela především k Asii a k Osmanské říši, kde Rusko podporovalo křesťanské národy na Balkáně. Rusko-perská válka v letech 1826–1828 přinesla Turkmančajskou smlouvou (22. února 1828) významné územní zisky na Kavkaze. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která rovněž znamenala získání dalších území a jiných výhod – východní pobřeží Černého moře, volnou dopravu po Dunaji, Černém moři a Středozemním moři a jako důsledek i vznik Řeckého království.

Pouhé dva roky po Mikulášově korunovaci polským králem, propuklo v roce 1831 v Polsku tzv. Listopadové povstání, které trvalo ničivých devět měsíců bojů než bylo Mikulášem potlačeno. Polský parlament (sejm) zbavil Mikuláše polské koruny a po potlačení povstání nechal Mikuláš „trvale začlenit“ polské království do Ruska. Díky tomu byl také jediným ruským carem, který byl korunován králem Polska.

Rostoucí vliv Ruska v Orientu se obzvláště silně ukázal, když se sultán Mahmut II. smlouvou z Hünkâr Iskelesi v roce 1833 Mikulášovi de facto podrobil a vyprosil si od něho pomoc proti rebelujícím egyptským pašům. V Evropě byl Mikuláš považován za záštitu stávajících monarchistických pořádků a v roce 1833 opět oživil Svatou alianci. Rakouskému císaři Františku Josefovi I. pomohl v roce 1849 potlačit maďarskou revoluci.

Různé spolky s téměř všemi evropskými státy se ovšem neukázaly přínosné, když se Mikuláš v roce 1853 pokoušel podrobit si balkánské provincie Turecka a vynutit si přístup do Středozemního moře. Británie a Francie se proti němu postavily v Krymské válce; Rusko zůstalo ve svém boji proti Turecku osamoceno a válka se nakonec zvrátila v konflikt mezi evropskými mocnostmi – Ruskem na jedné a Francií a Británií na druhé straně. Ještě před koncem bojů Mikuláš I. 2. března 1855 zemřel.

Potomci

Z manželství s Alexandrou Fjodorovnou (rozenou Šarlotou Pruskou) (1798–1860) vzešlo sedm dětí:

Alexandr II. (29. dubna 1818 – 13. března 1881), ruský car od roku 1855 až do své smrti,
⚭ 1841 Marie Alexandrovna (8. srpna 1824 – 3. června 1880)

⚭ 1880 Kateřina Michajlovna Dolgorukovová (14. listopadu 1847 – 15. února 1922), morganatické manželství

Marie (18. srpna 1819 – 21. února 1876),
⚭ 1839 Maximilian de Beauharnais (2. října 1817 – 1. listopadu 1852), vévoda leuchtenberský

⚭ 1853 Grigorij Alexandrovič Stroganov (16. června 1824 – 13. března 1879), morganatické manželství

Olga (11. září 1822 – 30. října 1892), ⚭ 1846 Karel I. Fridrich Alexandr (6. března 1823 – 6. října 1891), württemberský král od roku 1864 až do své smrti
Alexandra (24. června 1825 – 10. srpna 1844), ⚭ 1844 Fridrich Vilém Hesensko-Kasselský (26. listopadu 1820 – 14. října 1884), lankrabě hesensko-kasselský
Konstantin (21. září 1827 – 25. ledna 1892), ⚭ 1848 Alexandra Sasko-Altenburská (8. června 1830 – 6. července 1911)
Nikolaj (27. července 1831 – 13. srpna 1891), ⚭ 1856 Alexandra Petrovna Oldenburská (2. června 1838 – 25. dubna 1900)
Michail (25. října 1832 – 18. prosince 1909), ⚭ 1857 Cecílie Bádenská (20. září 1839 – 12. dubna 1891)

Poznámka

V Rusku v té době platil juliánský kalendář, na rozdíl od ostatní Evropy, kde se v té době používal již kalendář gregoriánský. Proto jsou data v článku uváděna jak podle juliánského, tak podle gregoriánského kalendáře.

Tituly a vyznamenání

Vývod z předků

Frederik IV. Holštýnsko-Gottorpský

Karel Fridrich Holštýnsko-Gottorpský

Hedvika Žofie Švédská

Jan Ludvík I. Anhaltsko-Dornburský

Kristián August Anhaltsko-Zerbstský

Kristýna ze Zeutschu

Kateřina II. Veliká

Kristián August Holštýnsko-Gottorpský

Johana Alžběta Holštýnsko-Gottorpská

Albertina Frederika Bádensko-Durlašská

Mikuláš I. Pavlovič

Fridrich Karel Württembersko-Winnentalský

Karel Alexandr Württemberský

Eleonora Juliana Braniborsko-Ansbašská

Fridrich II. Evžen Württemberský

Anselm František Thurn-Taxis

Marie Augusta Thurn-Taxis

Marie Ludovika Lobkovicová

Žofie Dorota Württemberská

Filip Vilém Braniborsko-Schwedtský

Fridrich Vilém Braniborsko-Schwedtský

Jana Šarlota Anhaltsko-Desavská

Bedřiška Braniborsko-Schwedtská

Fridrich Vilém I.

Žofie Dorota Pruská

Žofie Dorotea Hannoverská

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolaus I. (Russland) na německé Wikipedii.

Literatura

Nikolaj I: ličnost' i èpocha: novyje materialy. Sankt-Peterburg: Nestor-Istorija, 2007. 523 s.
Hans-Joachim Torke (Hrsg.): Die russischen Zaren 1547–1917, C.H. Beck, München, 1999, ISBN 3-406-42105-9
LINCOLN, W. Bruce. Nicholas I: emperor and autocrat of all the Russias. DeKalb: Northern Illinois University Press, 1989. 424 s.
SVOBODA, Karel. Zahraniční politika Mikuláše I. v kontextu hospodářské situace impéria. Slovanský přehled, 2010, 96(1-2), s. 27–40.
SVOBODA, Karel. Autokrat a jeho doba. Rusko a revoluce v letech 1830–1831. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016.
ŠEDIVÝ, Miroslav. Mikuláš I. a Osmanská říše (1829–1833). Historický obzor, 2006, 17(11/12), s. 252–258.
VYSKOČKOV, Leonid Vladimirovič. Imperator Nikolaj I: čelovek i gosudar'. Sankt-Peterburg: Izdatel'stvo Sankt-Peterburgskogo universiteta, 2001. 638 s.