Lenka Procházková (* 24. března 1951 Olomouc)[1] je česká prozaička, signatářka Charty 77, novinářka, publicistka a bývalá diplomatka,[2] dcera spisovatele, scenáristy a jednoho z protagonistů Pražského jara Jana Procházky.
Lenka Procházková se narodila v Olomouci, ale základní školu již studovala v Praze. Po maturitě na gymnáziu byla přijata na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, kde studovala necelé čtyři roky obor žurnalistiky. Po předčasné smrti jejího otce Jana Procházky[3] roku 1971 byla z politických důvodů ve školy vyloučena a složila rozdílové zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde promovala v roce 1975.
Atmosféru pohřbu Jana Procházky popisuje ve svém fejetonu Děkovačka pro hrobníka. Po otcově smrti jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová. V té době již vychovávala dceru Mariu Procházkovou, jejíž otec, kameraman Tomáš Procházka, emigroval do zahraničí v roce 1976. Tento autobiografický příběh Procházková volně zpracovala ve svém románu Oční kapky.[4]
Po mateřské dovolené nastoupila do zaměstnání jako uklízečka v Národním divadle (v budově Tylova divadla), protože práci v oboru nesměla z politických důvodů vykonávat. V tomto zaměstnání setrvala dvanáct let až do Sametové revoluce roku 1989. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem. V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma[5] byla poprvé vydána v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam – vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal později na mnoho let jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie Jílkové (za svobodna Vaculíkové) a syna Josefa Vaculíka. Ludvík Vaculík byl společně s Janem Procházkou jedním z hlavních aktérů Pražského jara a po dezinformační kampani StB proti Janu Procházkovi Svědectví od Seiny,[6] kterou vysílala Československá televize,[7] Československý rozhlas a šířily ji deníky Rudé právo a další noviny, upozorňoval v otevřeném dopise generálnímu prokurátorovi[8] na to, že nahrávky nelegálních odposlechů byly upraveny střihem.[3]
Po samizdatovém vydání Růžová dáma[5] vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oceněna americkou Cenou Egona Hostovského. Brzy na to vyšla též v němčině a švédštině. V zahraničí vyšly také knihy Přijeď ochutnat,[9] Hlídač holubů,[10] Oční kapky[4] a Smolná kniha.[11]
Po r. 1989 již autorka publikovala oficiálně a kromě reedice starších věcí vydala novelu o Janu Masarykovi Pan Ministr,[12] romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha,[13] sbírku povídek Zvrhlé dny,[14] sbírky fejetonů Dopisy z Bamberku[15] a Jak si stojej nebožtíci,[16] dále předlohy k televizním hrám: O babě hladové[17] (hrají Bolek Polívka, Dagmar Havlová a Ivana Chýlková), Milá slečno![18] a Navštívení[19] a rozhlasové hry: Čtyři ženy Alexandra Makedonského,[20] Exitus[21] a Milostiplná.[22]
Stala se členkou Českého PEN klubu, Obce spisovatelů, Syndikátu novinářů, zakládající členkou spolku Šalamoun na podporu nezávislé justice, kde od roku 1994 ve funkci předsedkyně mediálně pokrývala kauzu vlastnického sporu o korunovační katedrálu sv. Víta.[23][24]
Od jara 1999 strávila rok na tvůrčím stipendiu v Mezinárodním domě umělců v Bamberku, kde napsala historický román Beránek.[25] Následoval román Slunce v úplňku – příběh Jana Palacha,[26] popisující Invazi do Československa v roce 1968 pohledem hlavního hrdiny Jana Palacha.
Do roku 2004 byla též členkou Rady Českého rozhlasu a předsedkyní Společnosti Národní knihovny. Od roku 2003 do roku 2007 byla ve funkci kulturní atašé velvyslanců Rudolfa Slánského a Vladimíra Galušky na českém velvyslanectví na Slovensku.
Od října 2008 vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.[27] V roce 2010 byla společně se zakladatelem Nadace Charty 77 Františkem Janouchem zakladatelkou inciativy Defenestrace 2010,[28] která propagovala používání preferenčních hlasů[29] u parlamentních voleb v roce 2010. Voliči ve volbách rozdali 3,7 milionu preferenčních hlasů[30][31] a vyřadili tak více než sto poslanců ze Sněmovny.[32][33][34]
V roce 2012 byla parlamentem projednávána kontroverzní[35][36] novela zákona o církevních restitucích,[37] proti jejímuž schválení Procházková vystupovala nejen mediálně,[38] ale také podala v té souvislosti trestní oznámení[39][40][41] na premiéra Petra Nečase a později také na kardinála Dominika Duku. Vyjádřila také názor, že pokud by prezident republiky zákon podepsal, dopustil by se tím velezrady.[42] Ze stejného důvodu[43] také kandidovala ve volbách do Senátu v roce 2012 jako nezávislá s podporou strany Věci veřejné v pražském volebním obvodu 23. Do senátu zvolena nebyla. V druhém kole voleb podpořila komunistického kandidáta Jiřího Dolejše, který měl obdobný program proti církevním restitucím, na rozdíl od kandidátky Daniely Filipiové z ODS.[44] Založila také web stop-cirkevním-restitucim.cz,[45] který nabízel širokou knihovnu dokumentů[46] včetně dobových dokumentů,[47] argumentů,[48] ekonomických[49] a právních analýz.[50][51]
Novela zákona o církevních restitucích byla schválena převahou pouze dvou hlasů, z nichž jeden patřil Romanu Pekárkovi[58], v České republice vůbec prvnímu zákonodárci, který byl odsouzen během výkonu funkce[59]. Pekárek se stal poslancem jako náhradník poté, co mandát složili tři rebelující poslanci ODS. Následně pomohl koalici schválit reformní zákony i církevní restituce. Po následné kritice pozastavil členství ve straně, mandátu se však vzdát nehodlal. Vrchní státní zastupitelství v Praze došlo k závěru, že přijetí zákona neprovázel žádný trestný čin.[60] Rovněž Ústavní soud v červnu 2013 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona, avšak odlišné stanovisko uplatnil například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Průzkum veřejného mínění prováděný pro Českou tiskovou kancelář agenturou SANEP uvedl, že většina respondentů církevní restituce neschvaluje[61]. Prezident Václav Klaus zákon ani nevetoval, ani nepodepsal[62].
Lenka Procházková se kriticky vyjadřovala k možnosti obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. svůj nesouhlas zdůvodňovala souvislostí[63] stavby původního sloupu s popravou stavovské elity po bitvě na Bílé hoře. Ve svých textech označila sloup za symbol náboženské nesnášenlivosti a symbol utlačovatelského režimu.[64] V souvislosti s přípravou výstavby nového sloupu vyzývala k tomu, aby bylo výstavbě zabráněno, než začne.[65]
V březnu 2017 navrhl prezident Miloš Zeman Lenku Procházkovou za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).[66] Nominaci provázela kritika jejích současných postojů, mimo jiné od pracovníků ÚSTR. Ti poukazovali na to, že „spisovatelka podle nich s hodnocením minulosti nakládá ideologicky a používá propagandistický a demagogický styl”. V polovině dubna 2017 proběhla v Senátu PČR dvě kola tajné volby, ani v jednom však neuspěla.[67]
V květnu 2019 Procházkovou prezident Miloš Zeman opět navrhl Senátu PČR za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.[68] V souvislosti s opětovným navržením uvedl internetový týdeník Echo24 níže uvedené:
Odboráři ÚSTR v otevřeném dopise poukázali na vystoupení Procházkové, při kterých třeba pálila symboly NATO, vyzývala Česko, aby se stalo pátou kolonou v Evropské unii, nebo katolickou církev označovala v souvislosti s majetkovým vyrovnáním za národního nepřítele. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pak hodnotila jako zradu západních politiků, kteří změny v Československu obětovali pro udržení mocenského rozdělení světa. Echo24, 9. května 2019[69]
Echo24, 9. května 2019[69]
Před hlasováním v červnu 2019 o své kandidatuře se Lenka Procházková představila projevem[70] přítomným senátorům, v němž pronesla níže uvedené. Ani v této volbě nebyla zvolena.[71]
Před dvěma lety mě tehdejší složení Senátu nezvolilo. Moje skutky proti někdejší totalitě byly shledány příliš lehkými ve srovnání s druhou miskou vah, zatíženou mými články, knihami a veřejnými projevy reagujícími na současnou politickou situaci. Kdysi to byl strojem psaný samizdat, jehož autoři a šiřitelé byli vystaveni policejní zvůli, dnes je to internetová alternativa, které je opět vyhlašován boj. Jiná doba, jiné nálepkování, pokročilejší praktiky cenzury, ale stejný záměr: vykolíkovat terén a připravit jej pro novou dračí setbu. Lenka Procházková, Video na sociální síti Facebook, 12. června 2019[72]
Lenka Procházková, Video na sociální síti Facebook, 12. června 2019[72]
Lenka Procházková je redaktorkou nezávislého webu Nová republika, který v roce 2013 založil MUDr. Ivan David, CSc., současný poslanec europarlamentu ve frakci Identita a demokracie. Moderovala debaty s kontroverzními osobnostmi, jako je učitelka Martina Bednářová[73] a dalšími. Pravidelně se účastní letních Vlasteneckých setkání na zámku Příčovy, kde vystupují zástupci opozičních parlamentních i neparlamentních stran a iniciativ. Spolu se signatářem Charty 77, publicistou a bezpečnostním analytikem Janem Schneiderem (1955) zastávají funkci mluvčích společenství PRAK pro obranu politicky pronásledovaných osob a svobody slova. Účastnila se řady demonstrací proti omezování svobody slova, na podporu Juliana Assange, proti postupu Severoatlantické aliance, každoročních pietních shromáždění 2. května k uctění památky obětí během požáru Domu odborů v ukrajinské Oděse a dalších. Každoročně má projev 24. března před Velvyslanectvím Srbské republiky k výročí bombardování bývalé Jugoslávie. Iniciovala také petici o referendu pro setrvání či vystoupení z NATO a vystoupila na veřejném slyšení v petičním výboru na toto téma ve Sněmovně 22. listopadu 2023.[74]