Jurij Vasiljevič Bondarev (rusky Юрий Васильевич Бондарев; 15. března 1924, Orsk[1] – 29. března 2020, Moskva[2]) byl ruský sovětský spisovatel, představitel ruské válečné prózy.[3][4][5]
Narodil se v Orsku v Orenburská oblasti v rodině úředníka. Od roku 1931 žil v Moskvě. Za druhé světové války byl evakuován do Taškentu a po základním výcviku odešel na frontu. Sloužil jako velitel dělostřelecké od baterie[1] od Stalingradu až po Duklu. Roku 1944 vstoupil do komunistické strany.[4]
Po skončení války studoval v letech 1946–1951 na Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě.[1] Debutoval roku 1949[1] povídkou В пути (Na cestě) otištěnou v časopise Смена (Směna). Nejprve psal povídky a novely, později především romány.[5] Jeho vypravěčský talent se plně rozvinul v druhé polovině padesátých a na počátku šedesátých let, když si za téma svých děl vybral pravdivé vylíčení války a poválečného života v éře stalinismu. Poté, co si zvolil kariéru literárního funkcionáře, dostávají ale jeho práce silně oficiální ráz.[4]
Od roku 1967 byl členem předsednictva Svazu sovětských spisovatelů, od roku 1971 jedním z jeho vedoucích tajemníků. Roku 1981 byl delegátem 26. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Od roku 1971 byl zástupcem předsedy Svazu spisovatelů RSFSR a od roku 1990 do roku 1994 předsedou Svazu spisovatelů Ruska. V době perestrojky zaujal reakční stanovisko a rovněž ideologicky podporoval srpnový puč v Sovětském svazu v roce 1991. To vše mu vyneslo ostrou kritiku tehdejších demokratických sil.[4][6]
Bondarev je výrazným představitelem ruské válečné prózy. Jeho pohled na válku je pohledem prostého vojáka. Přinesl drsný pohled na válku, na každodenní frontový život s jeho lidskými tragédiemi.[5] Proti falešnému heroizování postavil tzv. „zákopovou pravdu“. Druhým závažným tématem jeho knih je kritický pohled na éru pozdního stalinismu.[4]
Za svou práci obdržel Bondarev celou řadu vyznamenání a ocenění:[7]