Měl původ ve španělské rodině, která v 18. století ve službách Karla VI. přesídlila do habsburské monarchie. Narodil se jako nejmladší syn polního podmaršála Gustava Henriqueze (1810–1869), povýšeného v roce 1850 do šlechtického stavu.[1][2] Středoškolské vzdělání absolvoval v Olomouci, v letech 1878–1881 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do aktivní služby v armádě nastoupil v hodnosti poručíka k 17. praporu polních myslivců v Těšíně a Brně. V letech 1884–1886 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a poté byl v hodnosti nadporučíka zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.[3] Současně byl přidělen k 55. pěší brigádě v Klagenfurtu. V hodnosti kapitána (1890) byl jako štábní důstojník přeložen k 9. armádnímu sboru do Josefova,[4] poté sloužil v Bystrici a od roku 1893 u 4. armádního sboru v Budapešti.[5] V roce 1896 dosáhl hodnosti majora, následně vystřídal službu jako šéf štábu u 34. pěší divize v Temešváru a 31. pěší divize v Budapešti.[6] V hodnosti podplukovníka (1899) byl převelen k 82. pěšímu pluku, kde strávil následujících deset let.[7]
V roce 1904 byl povýšen do hodnosti plukovníka a stal se velitelem 82. pěšího pluku, u kterého sloužil již předtím několik let.[8][9] V roce 1909 byl přeložen jako velitel 17. pěší brigády do Prahy a téhož roku byl povýšen na generálmajora.[10] V Praze zároveň působil jako ředitel důstojnické školy.[11] V roce 1912 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a stal se velitelem 17. pěší divize ve Velkém Varadíně.[12][13]
První světová válka
Generál Johann von Henriquez
Na začátku první světové války byl se svou divizí začleněn do 4. armády generála Meixnera určené původně k invazi do Srbska, k tomu ale nedošlo.[14][15] Ještě v létě 1914 byl Henriquez přeložen na východní frontu v rámci 2. armády generála Böhm-Ermolliho a zúčastnil se bojů v Haliči. Ze zdravotních důvodů Henriquez v listopadu 1914 dočasně rezignoval na aktivní službu a vzdal se velení divize. Do války byl povolán znovu v červenci 1915 jako velitel 15. pěší divize, již v srpnu byl pověřen velením armádního sboru, který dočasně nesl jeho jméno (Korps Henriquez).[16] V září 1915 pak převzal velení 12. armádního sboru, v jehož čele vedl další boje na východní frontě.[17][16] K datu 1. května byl povýšen do hodnosti generála pěchoty.[18] V létě 1917 byl odeslán na italskou frontu, kde získal velení nad 2. sočskou armádou složenou ze dvou armádních sborů a několika dalších jednotek.[19][20] V čele armády se v součinnosti s německým vojskem podílel na vítězství u Caporetta (1917). Po dalších bojích a rakousko-uherských ztrátách byla 2. sočská armáda rozpuštěna a sloučena s 1. sočskou armádou pod velením generála Wurma. Henriquez byl v lednu 1918 přeložen do Velkého Varadína, kde zůstal do konce války. V armádě byl penzionován k datu 1. ledna 1919[21] a od té doby žil v soukromí v Budapešti, kde také zemřel.
Tituly a ocenění
Od narození byl uživatelem šlechtického titulu rytíř (Ritter von Henriquez).[22] Jako velitel armádního sboru byl v roce 1916 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.[23] Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[24]
V rakousko-uherské armádě sloužili i Johannovi starší bratři, z nich Karl (1852–1931) a Heinrich (1856–1926) dosáhli hodnosti generálmajora.[25] Nejmladší ze sourozenců byla sestra Zuzana (* 1864), manželka polního podmaršála Augusta Hofmanna von Donnersberg (1847–1903).[26]
Odkazy
Reference
↑Genealogisches Taschenbuch der Ritter und Adels Geschlechter; Brno, 1877; s. 348
↑Generale und Obersten (k.u.k. Heer); Vídeň, 1917; s. 4 dostupné online
↑Služební postup Johanna von Henriqueze in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 68 dostupné online
↑Genealogisches Taschenbuch der Adeligen Häuser; Brno, 1893; s. 218
↑Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání Johanna Henriqueze in: Ranglisten des Kaiserlichen und Königlichen Heeres 1917; Vídeň, 1917; s. 15 dostupné online
↑SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 68–69 dostupné online
↑VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2024; Praha, 2015; s. 175–176 ISBN978-80-905-324-6-5-
.png){kind=small}
