Její matka, původem Němka Friedel Adler Bergman, zemřela na žloutenku, když jí byly pouhé tři roky.[2] Její otec Justus Samuel Bergman byl malíř a provozoval ve Stockholmu fotografický ateliér. V jedenácti letech šla s otcem poprvé do divadla a od té doby se chtěla stát herečkou. Otec zemřel na rakovinu, když jí bylo dvanáct a od té doby žila Ingrid u svého strýce a jeho rodiny.[2] Vystudovala hereckou školu Královského dramatického divadla ve Stockholmu a v roce 1934 dostala svoji první mluvenou roli ve švédském filmu Most mnichů (Munkbrogreven). [3][2] Rozhodující význam pro její filmovou kariéru měl režisér Gustav Molander, který ji v roce 1935 obsadil do svých dvou filmů, z nichž Intermezzo jí přineslo úspěch i v zahraničí. Bergmanová s ním do roku 1939 natočila ještě další čtyři filmy. [2][4]
Ingrid Bergmanová, studiový portrét, 1939
Jejím prvním manželem se stal roku 1937 zubní lékař Petter Lindström a následujícího roku se jim narodila dcera Pia. [2]
Po uvedení filmu Intermezzo dostala nabídku k filmování v Hollywoodu od producenta Davida Selznicka, který se rozhodl natočit film v americké verzi. Ještě než odjela v roce 1939 do Spojených států amerických, natočila v Německu film pro UFAČtyřlístek (režisér Carl Froelich).
Kariéra v USA
Americký remake filmu Intermezzo, ve kterém partnerem Bergmanové byl Leslie Howard, měl až překvapivý úspěch. Mladá Švédka si získala americké publikum především svojí přirozeností, kterou se od tehdejších amerických hvězd zásadně odlišovala. Po natočení filmu se vrátila do Švédska, ale hrozba válečného konfliktu v Evropě ji vedla k rozhodnutí usadit se ve Spojených státech s manželem i dcerou. Zpočátku účinkovala v několika divadelních hrách na Broadway, než jí společnost MGM nabídla roli ve filmu Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (1941). [2][5]
V roce 1942 získala americké státní občanství a natočila svůj nejslavnější film Casablanca, v němž byl jejím filmovým partnerem Humphrey Bogart a který režíroval Michael Curtiz. Bergmanová prokázala šíři svého hereckého umění a to jí přineslo další velkou příležitost v roli Marie ve filmu Komu zvoní hrana podle románu Ernesta Hemingwaye. Za svůj výkon v psychologicky náročné roli mladé ženy v následujícím filmu Plynové lampy režiséra George Cukora dostala v roce 1944 svého prvního Oscara.[2][6] V druhé polovině čtyřicátých let spolupracovala i s režisérem Alfredem Hitchcockem, se kterým natočila tři filmy. Její vysněnou rolí byla Jana z Arku, kterou se snažila prosadit už od svého příchodu do Hollywoodu. Na podzim 1946 slavila velké úspěchy v této roli na divadelní scéně na Broadway ve hře Maxwella AndersonaJana Lotrinská. Na základě toho ve studiu Technicoloru vznikla filmová verze pod názvem Jana z Arku a Bergmanová za tuto roli získala nominaci na Oscara.[7][1]
Filmy s Rossellinim
Rossellini a Bergnmanová, 1951
Poté, co v roce 1948 viděla dva filmy italského režiséra Roberta Rosselliniho, napsala mu dopis s nabídkou spolupráce.[2][8] V roce 1949 spolu v Itálii natočili první film Stromboli. Přitom se do sebe zamilovali a Bergmanová s ním otěhotněla. Pak opustila svého muže Pettera Lindströma a dceru Piu, což způsobilo v Americe skandál. Kvůli tomu také ztratila nakrátko přízeň amerického publika. V roce 1950 se za Rosselliniho provdala. Měli spolu tři děti: syna Roberta Ingmara Rosseliniho (* 1950) a dvojčata Isabellu Rossellini a Isottu Ingrid (*18. června 1952). Bergmanová a Rossellini natočili spolu celkem sedm filmů, mezi nimi například Stromboli nebo Evropa 51. Ve své době nebyly komerčně úspěšné, ale postupem času si získaly uznání a patří k průkopnickým dílům evropské kinematografie. Společně se souborem milánské La Scaly nastudovali oratoriumArthura Honeggera na text Paula ClaudelaJana z Arku na hranici a s tímto představením, které bylo převedeno i na filmové plátno, absolvovali turné po západní Evropě.[7] Postupně se však umělecky i lidsky rozešli. V roce 1956 Bergmanová přijala nabídku režiséra Jeana Renoira na roli polské princezny v kostýmním filmu Elena a muži a současně hrála v Paříži v divadelní adaptaci Čaj a sympatie, která se stala hitem sezóny.[7] Roku 1957 se jejich manželství rozpadlo, poté co Rossellini začal vztah s Indkou jménem Sonali Dasgupta, která byla o 24 let mladší než Rosselini a otěhotněla s ním.[9] O rok později se Ingrid Bergmanová provdala za švédského producenta Larse Schmidta. Toto manželství vydrželo do roku 1970.
Druhé hollywoodské období
Ingrid Bergmanová se svými dětmi Robertem, Isottou a Isabellou, 1963
K obnovení spolupráce s Hollywoodem přivedla Bergmanovou nabídka na hlavní roli ve filmu Anastasia, který se natáčel v Evropě. V roce 1956 za svůj výkon dostala druhého Oscara.[1] Do roku 1976 natočila desítku filmů různých žánrů, které přispěly k obnovení jejího hereckého renomé a popularity u diváků.
V romantické komedii Indiskrétní příběh (Indiscreet), natočené v roce 1958 v Londýně, se Bergmanová objevila jako divadelní herečka Anna Kalman společně s Carym Grantem. Své vyzrálé herectví prezentovala ve filmu Opět sbohem (1961) podle novely Françoise SaganovéMáte ráda Brahmse?. Bergmanová si začala své role pečlivě vybírat a navázala spolupráci nejen s divadlem, ale i s televizí, kde účinkovala například v monodramatuJeana CocteauaLidský hlas (1966). Ve filmu Kaktusový květ (1969) ukázala, že jí není cizí ani komediální žánr. V roce 1974 získala svého třetího Oscara, tentokrát za vedlejší roli ve filmu Vražda v Orient expresu.[1] V roce 1976 byla jako první herečka oceněna nově utvořenou francouzskou cenou Čestný César. V roce 1978 se jí splnilo dávné přání, na které čekala víc než 10 let – hrát ve filmu režiséra Ingmara Bergmana. V komorním filmu o konfliktu mezi matkou a dcerou Podzimní sonáta předvedla s Liv Ullmanovou opravdový herecký koncert. Za svůj výkon získala Cenu filmové kritiky v New Yorku a italskou cenu Donatellův David. V té době již bojovala s rakovinou prsu a měla za sebou první operaci. [2] Necelé dva roky před smrtí zveřejnila své paměti Můj život.[10]
Její poslední práce byl televizní film Žena jménem Golda z roku 1982, životní příběh izraelské političky Goldy Meirové. Čtyři měsíce po jeho dokončení zemřela Bergmanová ve svém bytě Londýně, v den svých 67. narozenin. Za roli Goldy jí byla posmrtně udělena cena Emmy, kterou za ni převzala její nejstarší dcera Pia.[3] Její popel byl převezen do Švédska. Většina byla rozptýlena do moře kolem ostrůvku Dannholmen poblíž rybářské vesnice Fjällbacka v Bohuslänu. Místo je na západním pobřeží Švédska, kde trávila většinu léta od roku 1958 až do své smrti. Zbytek jejího popela byl uložen vedle popela jejích rodičů na Norra Begravningsplatsen (Severní hřbitov) ve Stockholmu.
Filmografie (výběr)
Ingrid Bergmanová a Humphrey Bogart ve filmu Casablanca (1942)Bergmanová s Grantem ve filmu Pověstný muž (1946)Bergmanová a Brynner ve filmu Anastasia (1956)Bergmanová ve filmu Žena jménem Golda (1982)památník Ingrid Bergmanové ve švédské vesnici Fjällbacka
1935Hrabě z Mnichova mostu, švédskyMunkbrogreven (Elsa Edlund)
↑ abcd Academy of Motion Picture Arts & Sciences. awardsdatabase.oscars.org [online]. [cit. 2023-03-22]. Dostupné online.
↑ abcdefghiZDRAŽILOVÁ, Milica. Přemožitelé času sv. 11. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Ingrid Bergmanová, s. 149–153.
↑ ab Ingrid Bergman. csfd.cz [online]. [cit. 2023-03-21]. Dostupné online.
↑KUDĚLKA, Viktor. Ingrid Bergmanová. Praha: Český filmový ústav, 1991. S. 4. Dále jen KUDĚLKA.
