Gabriela Mistralová se narodila v městečku Vicuňa v provincii Coquimbo, ale mládí prožila ve vesnici Montegrande vysoko v Andách, kde navštěvovala základní školu, ve které učila její sestra. Její otec, který byl také učitelem, opustil rodinu, když jí byly tři roky. Ve čtrnácti letech začala podporovat finančně svou matku, když přijala práci učitelského asistenta v přímořském městě Compania Baja poblíž La Sereny. Své první texty publikovala od roku 1905 v novinách La Voz de Elqui a Diario Radical de Coquimbo a postupně začala stále více používat svůj literární pseudonym Gabriela Mistralová vytvořený podle jmen jejích dvou oblíbených básníků – podle ItalaGabriela d'Annunzia a FrancouzeFrédérica Mistrala. Hloubka jejích básnických prací se prohloubila především poté, co její milenec, železniční zaměstnanec Romelio Ureta, spáchal kvůli zpronevěře roku 1909 sebevraždu. Roku 1910 ukončila Mistralová úspěšně své studium na učitelském ústavu v Santiagu a roku 1914 vyhrála se svou prací Sonety smrti první cenu v národní literární soutěži Juegos Florales.
V letech 1906–1921 působila Mistralová jako učitelka na různých školách ve městech La Serena, Barrancas, Traiguen, Antofagasta, Los Andes, Punta Arenas a Temuco. V Temucu vyučovala tehdy šestnáctiletého Pabla Nerudu, kterého seznámila s pracemi evropských básníků. Roku 1921 se stala ředitelkou prestižní střední školy pro dívky v Santiagu. Toto jmenování ji přineslo celou řadu nepřátel, neboť v konkursu porazila výrazně politicky angažovaného kandidáta. Přijala proto roku 1922 nabídku mexického ministerstva školství provést v Mexiku reformu vzdělávacího systému. V tomto roce vydala v New Yorku svou první básnickou sbírku Sklíčenost, která měla velký mezinárodní ohlas a která je mnohými považována za její vůbec nejvýznamnější dílo. V Mexiku strávila Mistralová dva roky. Poté absolvovala přednáškové turné, nejprve v USA a poté v Evropě, kde roku 1924 vydala v Madridu básnickou sbírku Něha.
Gabriela Mistral (1889–1957)
Následující rok se Mistralová vrátila do Latinské Ameriky a procestovala Brazílii, Uruguay a Argentinu. Poté se vrátila do Evropy a v letech 1925–1934 žila převážně ve Francii a Itálii. V té době pracovala v kulturních výborech Společnosti národů, psala více než padesát novinových a časopiseckých článků ročně a přednášela španělskou literaturu na několika univerzitách (např. na Columbia University v New Yorku, Vassar College). Od roku 1932 působila v chilských diplomatických službách jako konzul v Evropě, Brazílii a v USA. Roku 1938 vydala v Buenos Aires své druhé nejvýznamnější dílo, sbírku básní Pastva. Zisk z prodeje věnovala Mistralová dětem, osiřelým za občanské války ve Španělsku. Roku 1945 jí byla jako prvnímu latinskoamerickémuspisovateli udělena Nobelova cena za literaturu„za její lyrickou poezii inspirovanou mohutnou citovostí, která z jejího básnického jména učinila symbol idealistických aspirací celého latinskoamerického světa“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Gabriela Mistralová patří k autorům, jejichž poezie zahájila současné období postmodernismu. Ve svých básních uchovává tradiční verš, ale základní lyrické motivy bolesti, lásky a smrti, náboženské víry a pochyb jsou viděny nově ve vzájemném prolnutí. Ivan Slavík, překladatel jejích veršů do češtiny, charakterizovala její dílo takto: „V jejích verších se ozývá zraňovaná duše, jež v očistné koupeli svého hoře nalézá cestu k lidem a věcem, jsouc pevně spjata se silami země. Její řeč je slovem lidského bratrství v lásce se vším a se všemi.“
Gabriela Mistralová zemřela v šedesáti sedmi letech na rakovinu ve svém domě v New Yorku, kde se ke konci svého života usadila, ale pohřbena byla ve své rodné provincii. Chilská vláda vyhlásila tři dny národního smutku a stovky tisíc Chilanů přišlo vyjádřit svůj obdiv k jejímu dílu.
Dílo
Básně
Sonetos de la muerte (1914, Sonety smrti), tři sonety inspirované bolestnými vzpomínkami na sebevraždu milence.
Její hrob v Chile (Montegrande, Valle de Elqui).Desolación (1922, Sklíčenost), verše intimních vyznání s tématy smrti a křesťanské víry.
Lecturas para Mujeres (1923, Čtení pro ženy), texty v próze i ve verších o mateřské lásce a dětském vzdělávání.
Ternura (1924, Něha), sbírka ukolébavek a veršů mateřské něhy.
Tala (1938, Pastva), sbírka hymnických veršů spojujících geografii celého kontinentu s motivy indiánských mýtů a vyjadřujících naději na obnovení jednoty života a přírody. Návrat ke kořenům kultury je vyjádřen i častými archaismy.
Antología (1941),
Lagar (1954, Lis), sbírka básní vyjadřující smutek nad sebevraždou jejího sedmnáctiletého synovce a také napětí z období studené války
Obras completas (1958, Sebrané spisy), obsahují i básně nezařazené do jednotlivých sbírek.
Poemas de Chile (1967, Chilské básně), posmrtně vydaná básnická sbírka inspirovaná vzpomínkami na dětství.
Posmrtně vydané výbory z próz
Materias (1978, Předměty),
Prosa religiosa (1978, Náboženská proza),
Gabriela anda por el mundo (1978, Gabriel chodí po světě),
Elogio de las cosas de la tierra (1979, Chvála věcí země),
Croquis mexicanos (1979, Mexické skici),
Magisterio y Niño (1979, Učitelské povolání a dítě).
Česká vydání
Česky vyšel roku 1970 v nakladatelství Odeon prozatím jediný výbor z autorčiných veršů pod názvem Vzkazy, který uspořádal a přeložil Ivan Slavík.
