Dmitrij Narkisovič Mamin-Sibirjak (rusky Дмитрий Наркисович Мамин-Сибиряк; 25. říjnajul./ 6. listopadu 1852greg., osada u Visimošajtanské železárny, Permská gubernie, dnes Visim, Sverdlovská oblast – 2. listopadujul./ 15. listopadu 1912greg., Petrohrad) byl ruský prozaik a dramatik.[1][2][3]
Narodil se roku 1852 na Urale v osadě u Visimo-Šajtanské železárny (asi 45 kilometrů od města Nižnij Tagil) v rodině duchovního Narkise Matvějeviče Mamina. Po absolvování místní školy pro zaměstnance továrny chtěl jeho otec, aby se stal také knězem. Proto začal roku 1866 studovat v Jekatěrinburgu na náboženské škole a od roku 1868 v teologickém semináři v Permu. Zde se seznámil s myšlenkami Nikolaje Gavriloviče Černyševského, Alexandra Ivanoviče Gercena a národnictví vůbec. Nakonec se rozhodl, že knězem nebude a seminář nedokončil.[1][3]
Po odchodu ze semináře se roku 1871 přestěhoval do Petrohradu a začal studovat na veterinární fakultě Petrohradské lékařské chirurgické akademie. Byl fascinován bouřlivým společenským děním, navštěvoval revoluční studentské kroužky, četl práce Karla Marxe a zapojoval se do politických sporů. Věnoval se také vlastní tvorbě a v této době začaly vycházet tiskem jeho první povídky. Některé své první práce podepisoval pseudonymem Sibirjak (Sibiřan) a nakonec připojil tento pseudonym natrvalo ke svému jménu.[3]
Roku 1876 opustil lékařskou akademii a rozhodl se studovat právo na Petrohradské univerzitě. Ani toto studium však nedokončil, jednak pro finanční těžkosti, jednak pro vážné zhoršení zdravotního stavu (tuberkulóza). Vrátil se proto roku 1877 zpět na Ural k rodičům, kde nemoc překonal. Následující roku zemřel jeho otec a celá tíha starostí o rodinu padla na něho. Přestěhoval se s rodinou do Jekatěrinburgu a zde se téhož roku oženil s Мarií Alexejevovou, která se mu stala rovněž vynikajícím poradcem v oblasti literárních záležitostí. Podnikal také časté výlety po Urale, na kterých se seznamoval se životem obyčejných lidí a studoval tamější historii a národopis.[3]
Roku 1890 se rozvedl a oženil se s herečkou Jekatěrinburského činoherního divadla Marií Abramovou, se kterou se roku 1891 přestěhoval do Petrohradu. Zde Marie zemřela roku 1892 při porodu dcery Aljonušky (Alenky, resp. Jeleny). Ta se narodila těžce nemocná (byla postižena choreou, nervovou poruchou spočívající v mimovolních rychlých pohybech postihujících různé části těla) a její výchově věnoval spisovatel závěr svého života.[3]
Počátkem srpna roku 1911 byl postižen krvácením do mozku, které mělo za následek ochrnutí paží a nohou. Zemřel v listopadu roku 1912, když znovu onemocněl zánětem pohrudnice.[3] Byl pochován na Volkovském hřbitově v Petrohradě, roku 1914 zde byla pochována i jeho dcera.[4]
Jeho literární dílo je žánrově velmi bohaté. Obsahuje romány, povídky, novely, eseje, pohádky i divadelní hry určené dospělým i dětem. Námětem jeho prací bylo především pronikání kapitalismu na Ural a s tím související rozklad právního povědomí a morálky. Hluboká znalost života lidu mu umožnila pravdivě zobrazit tíživou situaci dělníků a rolníků a odsoudit bohaté továrníky, kteří si neoprávněné činili nároky na přírodní zdroje regionu a na zneužívání tamějších lidi. Osudy jeho hrdinů jsou plně závislé na sociálně-ekonomických podmínkách tehdejší společnosti. Nádherné popisy uralské přírody jsou spojeny s jejím dopadem na život lidí a na jejich tragédie. Stal se tak zakladatelem ruského naturalismu a přineslo mu to přezdívku Ruský Zola. Bohatý faktografický materiál v jeho prózách ale někdy zpomaluje jejich dějovost, vždy je však výrazná jejich demokratická a humanistická tendence. Jeho práce pro děti a mládež se těšily ve své době velké oblibě.[1][5]