V roce 1938 se společnost Bell zapojila do soutěže amerického námořnictva na nový palubní stíhací letoun. Jejími konkurenty byly Grumman XF5F Skyrocket a Vought F4U Corsair. Bell se přihlásil s typem odvozeným od své pozemní stíhačky Bell P-39 Airacobra. Základní koncepce obou letounů byla totožná. Hlavní vizuální odlišností bylo použití záďového podvozku, na rozdíl od příďového podvozku u typu P-39. Instalován byl přistávací hák. Zesílena byla i kostra letounu, který musel být odolnější pro náročný palubní provoz. Prototyp XFL-1 poprvé vzlétl 13. května1940.[1] Zkoušky ukázaly problémy s podvozkem a motorem. V roce 1941 byl prototyp námořnictvem vrácen výrobci k úpravám.[2] Airacobra nakonec nebyla vybrána pro sériovou výrobu, neboť americké námořnictvo dalo přednost výrazně výkonnějšímu a perspektivnějšímu letounu Vought F4U Corsair.[1] Prototyp ještě nějaký čas sloužil ke zkouškám a nakonec byl sešrotován.[2]
Popis
Letoun poháněl vidlicový kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison XV-1710-6. Stejně jako u typu P-39 Airacobra byl uložen v těžišti letounu, uprostřed jeho trupu, za kabinoupilota a spojovacím hřídelem poháněl třílistou vrtuli. Letoun měl záďový podvozek s ostruhovým kolečkem. Závěsy noh hlavního podvozku byly namontovány na předním nosníku křídla. Výzbroj do prototypu nebyla namontována.[1] Plánovanou výzbroj tvořil jeden kanón M4 ráže 37 mm, nebo kulometM2 Browning ráže 12,7 mm, který by střílel dutým vrtulovým hřídelem a dále dva synchronizované 7,62mm kulomety v přídi.[2]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku FL Airabonita na anglické Wikipedii.
↑ abcdFOLPRECHT, Radek. Hlásil se i Zimmerman. Druhoválečné prototypy palubních stíhaček pro US NAVY. Technet.cz [online]. [cit. 2024-07-10]. Dostupné online.
FOLPRECHT, Radek. Hlásil se i Zimmerman. Druhoválečné prototypy palubních stíhaček pro US NAVY. Technet.cz [online]. [cit. 2024-06-23]. Dostupné online.