Ahmed III. udržoval dobré vztahy s Francií zejména z důvodů hrozícího nebezpečí z Ruska, kde v té době vládl car Petr I. Veliký. Poskytl útočiště poraženému švédskému králi Karlu XII. a nechal se jím přesvědčit, aby vyhlásil Rusku válku.
Osmanská vojska poté v letech 1710–1711 dokonce porazila Rusy v Prutském tažení, získala zpět pevnost Azov a táhla k Moskvě. Toto tažení bylo nuceně zastavené vpádem vojsk Safíovců z Persie do Turecka. Tento vpád byl posléze zastaven, nicméně už nebyla síla obnovit válku s Ruskem.
V poslední válce s Benátkami v letech 1714 až 1718 se povedlo vojskům Ahmeda III. získat zpět Peloponéský poloostrov (v té době známý pod jménem Morea).
Od roku 1718 nastalo v Osmanské říši dvanáctileté období relativního klidu. Plně se začaly rozvíjet diplomatické a obchodní vztahy se západní Evropou. V Turecku se pěstovaly hromadně tulipány pro export do Nizozemska, odtud vznikl název „období tulipánů“. Zároveň Ahmed III. zval do Istanbulu významné evropské umělce a architekty s cílem přiblížit Turecko západní Evropě, v té době již vyspělejší.
V této době byl v Istanbulu zaveden do praxe první knihtisk umožňující vydávat publikace v tureckém a arabském písmu.
Ke konci dvacátých let 18. století se však Ahmed III. přestal těšit popularitě u konzervativních janičářských kruhů[1], kteří mu vyčítali spolupráci s (islámsky) nevěřícím křesťanským západem. Mohl za to i velmi okázalý luxusní život Ahmeda a jeho blízkých spoluvládců. Po nečekaném vpádu vojsk z Persie v roce 1730 došlo v Istanbulu k povstání janičářů a Ahmed III. byl nucen popravit své blízké reformní rádce a vzdát se sultánského trůnu ve prospěch svého synovce Mahmuda I. Zemřel v domácím vězení v paláci Topkapi šest let poté.
.svg)
