Třída Black Swan byla lodní třídabritskýchšalup z období druhé světové války. Celkem bylo ve dvou skupinách postaveno 39 jednotek této třídy. Stavba dalších pěti byla zrušena. Za druhé světové války je provozovala královská námořnictva Velké Británie a Indie. Čtyři šalupy byly potopeny a dvě další neopravitelně poškozeny. Jejich zahraničními uživateli se po válce stali Egypt, Pákistán a Západní Německo.
Stavba
Třída byla další evolucí předcházejících šalup třídy Egret. Oproti ní měla prodloužený trup, vyšší rychlost a upravenou výzbroj. V letech 1938–1946 bylo britskými loděnicemi postaveno celkem 39 jednotek této třídy. První čtyři plavidla první série byla postavena v letech 1938–1941.[1] V letech 1941–1946 následovalo dalších 31 jednotek vylepšeného modelu. Jejich konstrukce byla vylepšena na základě zkušeností s první čtveřicí (mimo jiné byl zvýšen výkon pohonného systému). Dvě další rozestavěná plavidla nebyla dokončena a stavba dalších tří (Partridge, Waterhen a Wryneck) byla zrušena před založením kýlu.[2] Do třídy Black Swan jsou navíc počítána i čtyři plavidla podtřídy Modified Bittern postavená v letech 1940–1943 pro Indii.[3]
Výzbroj tvořilo šest dvouúčelových 102mm kanónů ve dvoudělových věžích, které doplňoval čtyřhlavňový 40mm kanón a dva čtyřhlavňové 12,7mm kulomety. Plavidla čtyři vrhače a dvě skluzavky hlubinných pum, kterých bylo neseno celkem 40 kusů. Pohonný systém tvořily dva tříbubnové kotle Admiralty a dvě parní turbíny Parsons, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 19,75 uzlu.[1]
Během služby byla výzbroj upravována. Roku 1943 byly kulomety nahrazeny čtyřmi 20mm kanóny Oerlikon. Protiponorkovou výzbroj posílil salvový vrhač hlubinných pum Hedgehog. Celková zásoba hlubinných pum se zvýšila na 110 kusů. V letech 1944–1945 zůstaly dva Oerlikony, které posílily další čtyři Oerlikony vylepšeného modelu Mk.II/IV.[1]
Druhá skupina (mod Black Swan)
Můstek šalupy HMS Starling (U66). Přítomen je též známý kapitán Frederic John Walker
Plavidla postavená různými loděnicemi se mírně lišila v rozměrech, výtlaku a výzbroji. Základní výzbroj tvořilo šest dvouúčelových 102mm kanónů ve dvoudělových věžích, které doplňovalo deset 20mm kanónů Oerlikon, dále osm vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum, kterých bylo neseno celkem 110 kusů. Během služby byla výzbroj různě modifikována, obvyklá byla instalace účinnějších 40mm kanónů Bofors a salvových vrhačů Hedgehog. Vylepšený pohonný systém měl výkon 4300 hp. Rychlost zůstala stejná[2]
Služba
Celá třídy byla velmi intenzivně nasazena ve druhé světové válce. Zejména se podílela na doprovodu konvojů.
Uživatelé
Německé plavidlo Scharnhorst (F213)
EgyptEgypt – Od roku 1949 provozoval plavidlo El Malek Farouq (ex Whimbrel).
IndieIndie – Indické královské námořnictvo za války získalo celkem šest šalup této třídy. Po válce dvě získal Pákistán.
PákistánPákistán – Roku 1948 získal dvě původně indické šalupy.
Spojené královstvíSpojené království – Hlavní uživatel třídy. Vyřazeny byly do roku 1960.[6]
Západní NěmeckoZápadní Německo – Německé námořnictvo získalo roku 1959 čtyři šalupy této třídy. Kategorizovány byly jako fregaty.[7]
↑PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN80-86158-02-0. S. 24.[Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1994b)]
↑ abPEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN80-206-0414-6. S. 357.
↑PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN80-86158-08-X. S. 258.
