Nosič hydroplánů, či zásobovací loď hydroplánů, je loď, která je speciálně vybavena pro provoz hydroplánů ze své paluby či hladiny moře. Nosiče hydroplánů byly vůbec první nosiče letadel, ještě před vznikem letadlových lodí. Jejich koncepce vznikla krátce před první světovou válkou.
Vývoj
Japonský nosič hydroplánů Wakamija v roce 1914
První hydroplán byl postaven v roce 1910 a už v roce 1911 začalo francouzské námořnictvo provozovat první nosič hydroplánů, pojmenovaný Foudre. Foudre nesl své plovákové letouny v hangárech a před startem je spouštěl na hladinu pomocí jeřábu. V roce 1913 byla loď upravena tak, že na ní byla vytvořena 10 metrů dlouhá startovaní plocha přímo na palubě. Dalším raným nosičem hydroplánů byl anglický HMS Hermes, přestavěný ze starého křižníku a zařazený do Royal Navy v roce 1913.
Koncepce
Nosiče hydroplánů byly především upravené obchodní lodě a obvykle se nestavěly od počátku pro tento účel. Měly hangáry pro uskladnění a údržbu letadel, ale neměly letovou palubu, ze které by letouny mohly operovat. Na palubě měly pouze katapulty, umožňující vzlet letounů přímo z paluby lodě. Většinou vzlétaly a přistávaly na mořské hladině, ze které je dopravoval jeřáb. Jak se letouny postupně vyvíjely, ukázal se být provoz hydroplánů nevýhodou. Letouny mohly létat jen pokud bylo moře klidné, a po přistání loď musela pokaždé zastavit, aby mohla vzít letoun na palubu; taková operace trvala obvykle 20 minut. Nosiče hydroplánů, kryté křižníky, proto obvykle operovaly přibližně 10 mil před hlavním bojovým svazem, aby se při provozu svých letounů příliš nevzdálily. Samotné hydroplány také měly kvůli těžkým plovákům horší výkony, než klasické pozemní letouny. Už během první světové války se ukázalo, že letadlové lodě jsou užitečnějším a hodnotnějším bojovým prostředkem, přestože ještě řadu let byly možnosti letounů v námořní bitvě podceňovány a mořím stále vládly lodě vybavené silnými děly.
V meziválečné době se rozšířilo používání hydroplánů na bitevních lodích a křižnících, ze kterých startovaly pomocí katapultů. Přesto několik námořnictev (španělská Dedalo či italská Giuseppe Miraglia), která často nebyla schopna pořídit si klasickou letadlovou loď, zařadilo nosiče hydroplánů do svých svazů. Plnily zde především průzkumné úkoly.
Během druhé světové války především US Navy a Japonské císařské námořnictvo používaly řadu nosičů hydroplánů jako podpůrných lodí. Obvykle však nenesly katapulty a provozovaly své letouny z přístavů a ne z volného moře. Jejich letouny obvykle prováděly dálkový průzkum a díky nosičům hydroplánů nebylo nutné nákladně stavět nová letiště. S koncem války však byla koncepce nosičů hydroplánů již zastaralá. Většina byla urychleně vyřazena ze služby a jen některé sloužily ještě počátkem 50. let, kdy byly sešrotovány, nebo přestavěny k jinému účelu.
