Svatá Taťána Nikolajevna (rusky Татья́на Никола́евна, 29. květnajul./ 10. června 1897greg. Petrodvorec, Petrohradská gubernie, Ruské impérium – 17. července 1918, Jekatěrinburg, Permská gubernie, RSFSR) byla velkokněžna (великая княжна) (Její Imperátorská Výsost), druhá dcera cara Mikuláše II. a jeho choti Alexandry Fjodorovny (narozené jako princezna Alix Hesensko-Darmstadtská).
Taťána se narodila roku 1897 v Petrohradě. Vyrůstala na carském dvoře společně se svými sestrami Olgou, Marií, Anastázií a bratrem carevičem Alexejem.
Ze všech dcer byla velkokněžna Taťána carevně Alexandře Fjodorovně nejbližší, vždy se ji snažila zahrnovat starostlivostí a klidem, vyslyšet ji a pochopit.
V době první světové války (1914–1918) se aktivně zapojila do veřejně prospěšné činnosti, byla čestnou prezidentkou «Taťánina výboru» — organizace, zabývající se poskytování pomoci uprchlíkům a dalším lidem kteří utrpěli nějaké ztráty způsobených válkou. Spolu s matkou carevnou a starší sestrou Olgou pravidelně pracovala ve špitálech a lazaretech. Pořádala sbírky milodarů na pomoc raněným a postiženým.
V březnu 1917 byla společně s celou carskou rodinou podrobena uvěznění v Carském Selu, poté byla deportována nejprve do Tobolsku, poté do Jekatěrinburgu.
Velkokněžna Taťána Nikolajevna byla spolu s celou carskou rodinou zavražděna v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě domu inženýra N. N. Ipaťjeva v Jekatěrinburgu. Jejím vrahem byl čekista Jakov Jurovskij.
V polovině 90. let 20. století byly její pravděpodobné ostatky převezeny a pohřbeny v Petropavlovské pevnosti. V roce 2000 byla velkokněžna Taťána, spolu s rodiči a sourozenci pravoslavnou církví kanonizována jako „strastotěrpěc”.
Sofie Jakovlevna Ofrosimovová, carevnina dvorní dáma, o Taťáně napsala následující[1]: «Napravo ode mne sedí velkokněžna Taťána Nikolajevna. Ona je velkokněžna celou svou bytostí, ona je tak aristokratická a vznešená. Její tvář je matně bledá, pouze líce se maličko růžoví, přímo zpod její tenké pokožky prosvítal růžový atlas. Její profil je bezchybně krásný, doslova jako vytesaný z mramoru dlátem velkého sochaře. Svérázný vzhled a originalitu jejího obličeje ještě podtrhují oči posazené daleko od sebe. Jí více než jejím sestrám sluší šátek milosrdné sestry a červený kříž na hrudi. Méně často než její sestry se také směje. Její tvář má někdy soustředěný a přísný výraz. V tyto chvilky je velmi podobná matce. Na alabastrových rysech jejího obličeje jsou patrné stopy napjaté mysli a někdy téměř melancholie. Beze slov cítím, že je něčím zvláštní, jiná než její sestry, nehledě na její dobrotu a přívětivost, které mají společné. Cítím, jako by v ní byl obsažen celý jiný osobitý svět.»
Baronka Sofie Buxhoeveden napsala toto: