Pavel Švanda (* 6. června 1936 Znojmo) je český spisovatel a novinář, od roku 1938 žijící a působící v Brně, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna). Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech působil ve filmové distribuci a jako redaktor v časopise Host do domu a člen skupiny kolem časopisu Tvář, za normalizace vystřídal řadu zaměstnání.
Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filosofických aktivit. Od roku 1992 do roku 2014 vyučoval v Brně na Divadelní fakultě JAMU, přispívá do rozličných periodik, jako např. revue pro kulturu a politiku Proglas. V letech 1990 až 1992 byl redaktorem Akordu, 1992 - 1994 byl redaktorem brněnské redakce deníku Lidová demokracie. Je spolupracovníkem Čs. rozhlasu.
Jako autor tíhne nejpřirozeněji k žánru eseje, o němž tvrdí, že je především dialogem: Autor a s ním čtenář jej zapřádají nejprve každý sám se sebou a potom se svým okolím.[2] Svými texty se snaží především nahlížet na člověka jako hodnotu a hledat duchovní opory pro jeho život.
Knižně publikoval Pavel Švanda eseje, povídky, básně i román, debutoval v roce 1967 sbírkou povídek Anonymní povídky.