Osmanská Palestina je pojem označující historické území Palestiny pod nadvládou Osmanské říše v období let 1516–1918. Území bylo v této době administrativně rozděleno do různých ejáletů, proto jej nelze brát jako jednotný stát. Palestina byla zároveň chápána jako část většího celku Osmanské Sýrie.
V průběhu let Osmané čelili řadě povstání, které vedly k víceméně autonomní vládě lokálních vládců a jejich rodů. Osmané se sice snažili o centrální správu provincií, ale ne ve všech obdobích se jim toto dařilo. V dobách, kdy vláda Vysoké porty ztrácela na síle, se ambiciózní představitelé lokálních arabských rodů chopili příležitosti a výboji vytvářeli širší autonomní celky. Mezi nimi byl v 18. století význačným vládcem Daher el-Omar.
V roce 1830 bylo celé území Palestiny sjednoceno v Sidónském ejáletu, který krátce poté dobyl egyptský válí Muhammad Alí Paša, respektive jeho syn Ibrahím Paša. Odpor palestinských elit, venkovanů a beduínů proti egyptské nadvládě poprvé v moderních dějinách sjednotil všechny obyvatele Palestiny.[1] Muhammad Alí Paša byl za pomoci britského vojska v roce 1841 poražen a území Levanty se vrátilo Osmanské říši. Ta následně provedla řadu správních reforem (známých jako tanzimat) s cílem modernizovat říši. Po první světové válce se ovšem Osmanská říše rozpadla a z Palestiny se stalo britské mandátní území.
Do roku 1485 osmanští Turci ovládali pouze Anatolii a Balkán. Postupně se jim zhoršili vztahy s Mamlúckým sultanátem, který ovládal Egypt, Hidžáz a Levantu, a začal souboj o ovládnutí muslimské západní Asie. V roce 1485, za vlády sultána Bájezída II., vypukla první osmansko-mamlúcká válka, která skončila smírem bez větších územních změn, ale prokázala sílu Osmanů. Za vlády sultána Selima I. vypukla v roce 1516 druhá osmansko-mamlúcká válka. Osmané v ní porazili Mamlúky a z jejich sultanátu se stal vazalský Egyptský ejálet. Celkově se významně rozrostla Osmanská říše, která nově zahrnovala mimo jiného i Levantu, ve které se nachází Palestina. O jejím připojení bylo rozhodnuto v srpnu 1516 v bitvě u Mardž Dábik (blízko Aleppa).[2]
Osmané v Palestině převzali mamlúcký administrativní a politický systém. Palestina byla administrativně součástí regionu Velké Sýrie, který se stal ejáletem řízeným z Damašku. Administrativně se Palestina v první polovině 16. století dělila na pět sandžaků (Safed, Náblus, Jeruzalém, Ladžún a Gaza). Sandžaky se dále členily na nahije.[3]
Po většinu 16. století Osmané spravovali Damašský ejálet centrálně se silným vlivem ústřední vlády, tzv. Vysoké porty. Ve svém systému vlády výměnou za placení daní poskytovali vnitřní bezpečnost a regulaci obchodu, náboženství a sociální vybavenosti. V Palestině v té době dle odhadů žilo 200 tisíc lidí, a to zejména venkovským způsobem života (tzv. feláhové). Největšími městy byla Gaza, Safed a Jeruzalém (každé s pěti až šesti tisíci obyvateli).[3]
Co do otázky vlastnictví byl osmanský administrativní systém postaven na principech lén (timar) a fondů (vakf). Léno na půdu uděloval sultán správcům a různým hodnostářům. Právo vybírat daně takto například získali timarští sipáhíové. Výnosy vakfu byly určeny na náboženské účely.[3]
Po dobytí osmanskými Turky se název „Palestina“ z oficiálního označení administrativní jednotky vytratil. V neoficiálním i polooficiálním užití však zůstal nadále populární. Dochovalo se mnoho záznamů z 16. a 17. století, které dokazují živost tohoto názvu.[4] V 19. století Osmané dokonce užívali pojem Ardh-u Filistin (Země Palestiny) v oficiální korespondenci, vždy jej však chápali spíše jako nepřesně vymezený pojem a vůbec ne jako administrativně vymezené teritorium. Osmané měli totiž ve zvyku pojmenovávat provincie podle jejich hlavních středisek, v tomto případě podle Damašku (arabsky Dimašk aš-Šám)[p 1]. Místní guvernéry jmenovala centrální vláda v Konstantinopoli, které byly rovněž posílány roční příjmy.
Další územně administrativní změna proběhla v roce 1579. Nejen že vznikl nový vilájet Tripolis[p 2], ale došlo také k reorganizaci (nejen) palestinských sandžaků, resp. k vytvoření nového sandžaku Akko (Accra).
Na konci 16. století byla centrální osmanská vláda nad Palestinou oslabena sérií povstání v Anatolii. Větší volnost správy v provinciích říše umožnila vyrůst některým rodům. Takto rod al-Ridván dynasticky ovládl sandžak Gaza, Farrúch Paša ibn Abdalláh zajistil svému rodu správcovství sandžaků Náblus a Jeruzalém a rod Turabaj dominoval v sandžaku Ladžún. Regionální moc si udrželi po téměř celé 17. století.[3] Představitelé těchto rodů také často získávali čestný titul Amír al-hadždž, tedy průvodce poutníků při pouti do Mekky (hadždž). Tyto rody se postupně přes sňatkovou politiku a diplomatické vazby propletly a de facto spojily do jedné arabské vládnoucí linie v Palestině.[3]
Drúzové, kteří obývali hlavně okolí sopky Džabal ad-Drúz, od které rovněž vykládají svůj původ, v sandžaku Hourán[p 3], byli za mamlúcké nadvlády sice vedle alawitů, ismajlitů a dvanáctníků jednou z náboženských skupin, vůči kterým byla, jako odpadlíkům od Sunnitů, hanbalským učněm Íbn Tajmíjou vyhlášena svatá válka, dostávalo se jim však alespoň běžných základních práv.
S příchodem Osmanů se jejich situace velice zhoršila a na časté trestné výpravy byli v průběhu 16. a 17. století nuceni podnikat protiakce v podobě ozbrojených rebelií. Emír Fachr ud-Din II. z dynastie Ma’anů, který byl pro Osmany guvernérem Sidónu a poté Safedu, se již v roce 1606 účastnil povstání, ale byl omilostněn. K moci se vrátil v roce 1618 a v následujících čtyřech letech ovládl značnou část dnešního Libanonu. V listopadu 1623 se udála bitva u Anžaru (dnešní Libanon), kde osmanskou armádu vedl damašský guvernér Mustafa Paša al-Hannaq. Fachr v bitvě zvítězil a zajal Mustafu Pašu. Následně dobyl údolí Bikáa, Tripolis a Latákii. V roce 1633 byl zajat a o dva roky později byl Osmany popraven.
Během své expanze Fachr ud-Din II. napadal ze severu palestinská území. Proti tomu se postavila místní dynastická aliance Ridván-Farrúch-Turabaj, která podplatila beduínské kmeny, aby s nimi táhly proti Ma'anům. Současně získali tichý souhlas osmanské vlády. Takto se udála bitva u řeky Jarkon v blízkosti města Ramla, ve které Fachr prohrál.
V polovině 17. století se osmanská vláda pod vlivem velkovezírů z rodu Köprülü snažila o novou centralizaci řízení provincií Osmanské říše. Mezi příčiny patřilo posilování lokálních vládců a jejich rodů a také již několik proběhlých povstání (včetně drúzského). Osmané proto v roce 1660 zřídili Sidónský ejálet, který administrativně odloučil sandžak Safed od zbytku Palestiny, která spadala pod Damašský ejálet. Chtěli tím rozdrobit potenciál moci tamních vládců.[5]
V téže době se osmanská vláda rozhodla potlačit rostoucí vliv dynastické aliance Ridván-Farrúch-Turabaj. V roce 1657 osmanská armáda vstoupila do Palestiny, což oficiálně odůvodnila neschopností guvernéra Gazy Husajna Pašy z rodu Ridván, hospodařit s poplatky za doprovody při poutích do Mekky. V roce 1662 byl Husajn Paša uvězněn a následujícího roku popraven. Jeho smrt byla začátkem rozkladu této dynastické aliance.[3]
Rozbitím dynastické aliance Ridván-Farrúch-Turabaj a jejich nahrazením centrálně jmenovanými správci a guvernéry došlo k rozpadu vazeb lokálních vládců s palestinskými elitami.[3] V provinciích získali vliv janičáři (elitní vojsko Osmanské říše složené z nemuslimských obyvatel) a turečtí hodnostáři, kteří tak nepříslušeli k místním obyvatelům. Jejich vláda připomínala koloniální správu. Na nespravedlivé zacházení si u osmanské vlády opakovaně stěžovali místní muslimové, křesťané i židé.[3] Nevhodné chování janičářů na svatých místech islámu (včetně Chrámové hory) pobuřovalo místní ulamá, což postupně vedlo k tzv. povstání Nákib al-ášraf, tedy povstání potomků proroka Mohameda (tj. muslimské duchovní elity). V roce 1703 jeruzalémští islámští duchovní, vedení prominentním rodem al-Husajní, vyhlásili autonomní vládu nad městem. To pak bylo obléháno Osmany. Povstání nakonec v říjnu 1705 padlo a jeho vůdce Muhammad ibn Mustafa al-Husajní al-Wafá'í byl Osmany popraven.[3]
Na začátku 18. století v sandžaku Náblus začaly posilovat místní rody al-Nimr, al-Džarrár a al-Tukan. Tyto rody si rychle vypěstovaly podporu lokálních obyvatel, kterým poskytovaly půjčky, investovaly do lokální ekonomiky a podporovaly lokální produkci.[6]
Mezi lety 1740 a 1775 území Palestiny dominoval Daher el-Omar al-Zajdání a jeho rod. Postupně rebelovali proti místním a regionálním správcům jmenovaným Osmany a přebírali jejich území. Daher el-Omar se takto stal de facto vládcem celé Palestiny (s výjimkou sandžaků Náblus a Jeruzalém). V roce 1775 jeho autonomní vládu potlačila osmanská armáda a el-Omar byl při finálním obléhání Akka zabit. Později se ovšem stal národním hrdinou Palestinců.[7]
Po něm Osmané svěřili moc loajalistovi Džazzáru Pašovi, který jim dříve pomohl v tažení proti Daherovi el-Omarovi. Džazzár Paša byl produktem osmanské centralizace. Převzal el-Omarův obchod s bavlnou, který vedl z Palestiny do Evropy, a stejně jako el-Omar sídlil v Akku. V osmdesátých letech Džazzár Paša vyhnal z Akka francouzské obchodníky, jelikož docházelo k propadu cen bavlny kvůli produkci na otrokářských plantážích ve Spojených státech amerických. V průběhu své vlády si vytvořil autonomní armádu z mamlúků (tj. otroků) a muslimských žoldnéřů. Proslul také svou krutovládou. V pozdější fázi své vlády se spojil s rodem al-Tukan, proti nimž povstal rod al-Džarrár, který nesouhlasil s osmanskou centralizací. V letech 1790 a 1795 proběhly dvě bitvy, ale rod al-Džarrár obě prohrál.[6]
V únoru 1799, během vojenského tažení Napoleona Bonaparta proti Osmanské říši, která se spojila s Brity, opustilo jeho vojsko Egypt a vstoupilo do Palestiny. Okupoval Gazu a postupoval dále severně podél pobřeží. V březnu čtyři dny obléhal Jaffu, než ji dobyl. Poté zde povraždil tři tisíce osmanských vojáků a zdejších civilistů, kteří se mu vzdali, jelikož neměl prostředky na jejich zajetí.[8] Následně dobyl Haifu a od konce března do května obléhal Akko.[9]
Napoleon poté vyzval místní židy, aby mu pomohli dobýt Jeruzalém. Tuto nabídku učinil, aby si naklonil místního židovského vezíra Chajima Farchiho.[10] Napoleonův vztah k židům byl velmi kladný a v rámci svých tažení podporoval jejich emancipaci (rušil ghetta a například na Maltě je osvobodil z otroctví). Ve Svaté zemi jim také slíbil zřízení domoviny.[11] Proti Napoleonovi se v centrální Palestině postavil rod al-Džarrár a další význačné rody v Náblusu a Dženínu. Někteří z nich ve spolupráci s osmanskou armádou, jiní samostatně. Nicméně Napoleon je v Galileji porazil.[12] Napoleonovi se nakonec nepodařilo Akko dobýt. Armáda Džazzára Pašy a Osmanů, s podporou Britů, ho v květnu 1799 z Palestiny vytlačila zpět do Egypta. Z Gazy se poté stal hlavní tábor Osmanů pro jejich bitvy s Napoleonem v Egyptě.[13] Z Džazzára Pašy byl válečný hrdina.
Džazzár Paša zemřel v roce 1804. Po něm Osmané svěřili vládu Sulajmánovi Pašovi al-Ádilovi, který se vypracoval z mamlúckého vojáka. Nadále mu radil vezír Chajim Farchi. Sulajmán Paša rozvolnil monopol na obchod s bavlnou, olivovým olejem a obilím, který zavedli jeho předchůdci. Nicméně centralizoval veškerý vývoz z Palestiny do přístavu v Akku. Současně výrazně snížil náklady na armádu a decentralizoval vládu svých podřízených.[14] Mezi lety 1810 a 1812 vedle Sidónského ejáletu dostal do správy také Damašský ejálet, což z něj na krátko udělalo vládce nad celou Palestinou a Sýrií. Po roce 1812 si udržel Sidónský ejálet a podařilo se mu pod něj anektovat sandžaky Latákie, Tripolis a Gaza.[14] Na konci jeho vlády, v roce 1817, vypukla občanská válka v Náblusu mezi rodem al-Tukan a aliancí rodů al-Nimr, al-Džarrár, al-Kásim a Abd al-Hádí. Sulajmán Paša následně v roce 1818 vyjednal mezi rody mír.[14]
Po Sulajmánově smrti v roce 1819 byl novým vládcem Osmany jmenován osmnáctiletý Abdalláh Paša ibn Alí. Toho do funkce prosadil s pomocí úplatků vezír Chajim Farchi. Farchi věřil, že dokáže mladého Abdalláha Pašu ovlivňovat dle svých zájmů. Nicméně ten ho nechal již v roce 1820 zavraždit. Abdalláh Paša poté pokračoval ve spojenectví s libanonským emírem Bašírem Šihábem II. a společně řídili osmanskou Sýrii. Kvůli zabití vlivného Chajima Farchiho se ovšem Abdalláh znelíbil na osmanském dvoře a bylo proti němu připravováno tažení. V ten moment se do konfliktu vložil egyptský válí Muhammad Alí Paša, který trval na vládě Abdalláha Pašy. V roce 1830 byly pod Sidónský ejálet zařazeny také sandžaky Náblus, Jeruzalém a Hebron, čímž Sidónský ejálet zahrnoval celé území Palestiny.[14] Abdalláh Paša vládl do roku 1832. Jeho vládu poznamenalo zhoršení životní úrovně v Palestině v důsledku ztráty významu palestinského obchodu s bavlnou kvůli globální konkurenci.
V téže době se v severní Palestině stával vlivným beduínský vojevůdce Akíl Agha al-Hási, který sestavil vlastní nepravidelnou armádu. Tím znepokojoval místního osmanského správce Akka, který ho zahnal za řeku Jordán. Tam v oblastech dnešního Jordánska hledal spojence, kterého našel v osobě Fendiho bin Abáse bin Avada al-Fájeze, emíra nejmocnějšího jordánského klanu. S takto vlivnou oporou byl vládcem Akka znovu pozván do Palestiny a omilostněn. Následně si Akíl Agha a jeho rod zhruba na jedno století zajistili vlivné postavení v Galileji.[15]
V roce 1831 egyptský válí Muhammad Alí Paša s modernizovanou armádou vyvolal povstání proti Osmanské říši a zahájil egyptsko-osmanskou válku. Jeho armádě velel jeho syn Ibráhím Paša, který již předtím od Osmanů dobyl Súdán a Hidžáz. Proti jejich invazi do Palestiny se místní obyvatelé a ani vládci nepostavili. Jen Abdalláh Paša ibn Alí odmítl vydat Akko, které bylo následně obléháno a v květnu 1832 dobyto.[16]
Egyptská nadvláda nad Velkou Sýrií přinesla politicko-administrativní změny. Oproti semiautonomní správě, kterou zavedli Osmané, došlo k výrazné centralizaci do jednoho správního centra. Ibráhím Paša nechal ve velkých městech zřídit poradní rady složené z místních elit, které měly sloužit jako regionální správní centra. Současně rozkázal odzbrojit všechny obyvatele, k jejich nevůli, a zbraně tím mohli nově nosit jen vojáci a policisté. Tímto monopolem na legitimní násilí se jeho zřízení již velmi blížilo modernímu pojetí státu.[6] Proti tomuto nařízení se ale zbouřily také beduínské kmeny, jejichž živobytí bylo založeno na přepadávání obchodníků. Odpor palestinských elit, venkovanů a beduínů proti egyptské nadvládě poprvé v moderních dějinách sjednotil všechny obyvatele Palestiny.[1] výsledkem tohoto spojenectví bylo tzv. povstání feláhů z roku 1834. Do června 1834 se povstalci chopili celé Palestiny, čímž přerušili spojení mezi Egyptem a dobytou Sýrií. Následně se do Palestiny vydal sám Muhammad Alí Paša a s vůdci povstalců dojednal v červenci příměří.[1] Během něho ovšem Egypťané zatkli mnoho prominentních lídrů povstání v Jeruzalémě a deportovali je nebo rovnou popravili. V reakci vůdce povstání z Náblusu, Kásim al-Ahmad, příměří vypověděl. Krátce poté egyptské vojsko dobylo Náblus a v srpnu 1834 se odehrála bitva o Hebron. Egypťané zde potlačili poslední ohnisko povstání a zmasakrovali část obyvatel. Kásim al-Ahmad byl zajmut a popraven. Ibráhím Paša poté dokončil plán na odzbrojení obyvatel Palestiny.[1] Místní šejk z Arráby Husajn Abd al-Hádí byl za pomoc Ibráhímovi Pašovi odměněn funkcí válího Sidónu a tím potažmo vládcem Palestiny. Příslušníci jeho rodu získali významné funkce v Jeruzalémě, Jaffě a Náblusu.[6]
Pomoc Osmanské říši nakonec poskytli Britové. Ti vyslali válečné loďstvo k levantským břehům, později zakotvilo v Alexandrii, a na pevnině operovalo britsko-osmanské vojsko. Egyptské vojsko se stáhlo do Egypta a roku 1841 musel Muhammad Alí Paša podepsat mírovou dohodu a kontrola nad oblastí byla Brity předána zpět Osmanům.
Pod vlivem závazků spolupráce s evropskými mocnostmi zahájil sultán Abdülmecid I. v roce 1839 sérii reforem známých jako tanzimat. Jejich úkolem bylo reformovat soudnictví, hospodářství, školství a úřední aparát Osmanské říše, tak aby byla říše schopna konkurovat Evropě. Například v roce 1858 byla přijata pozemková reforma, která později měla zásadní dopad na nárokování si půdy v Palestině. Mimo jiné v kontextu národních hnutí a vzniku nacionalismu reformy přinášely i myšlenku osmanismu. Vše bylo završeno v roce 1876, když sultán Abdülhamit II. přijal ústavu a zavázal se respektovat základní lidská práva. V tomto roce začala tzv. první konstituční éra. Nakonec byl v roce 1877 svolán parlament, do něhož byli zvoleni také zástupci arabských provincií Osmanské říše včetně elit z Palestiny.
S příchodem ústavy došlo k jisté decentralizaci státní správy, což mimo jiné umožnilo obchod a příliv osadníků a obchodníků ze zahraničí. S tímto procesem přišly také modernizační proudy. Roku 1839 byl například postaven první větrný mlýn. Došlo k rozvoji poštovních služeb, využití dostavníků, kočárů, povozů, dvoukoláků atd. V oblasti dopravy bylo důležitým mezníkem vybudování silnice z Jaffy do Jeruzaléma v polovině 19. století a v roce 1892 byla na stejné trase otevřena železnice v délce 87 km. V roce 1891 byla na západě Jeruzaléma zrekonstruována nemocnice.[17]
Území Palestiny bylo od sedmdesátých let 19. století až do první světové války rozděleno do tří hlavních administrativních jednotek. Severní část, na sever od linie táhnoucí se od Jaffy k severnímu Jerichu a řeku Jordánu, spadala do vilájetu Bejrút, který tvořili sandžaky Akko, Náblus a Bejrút. Od Jaffy na jih se rozkládal Jeruzalémský mutasarrifát, který byl pod přímou správou Istanbulu. Jižní hranice nebyly zcela jasně vymezeny, byl to zhruba východní Sinaj a severní Negevská poušť. Jižní a střední Negev spolu s částí Sinaje a Arábie patřil k vilájetu Hidžáz.[18]
Jeruzalémský mutasarrifát, který byl zřízen v roce 1872, na necelé dva měsíce po svém vzniku spojil veškeré území Palestiny do jednoho správního celku. Brzy byl ovšem opět rozdělen a následně ho vymezovala města Jeruzalém, Hebron, Jaffa, Gaza a Beer Ševa.[19] Existoval až do roku 1917.
V letech 1881 až 1903 probíhala tzv. první alija, tedy první imigrační vlna evropských Židů do Palestiny, kterou organizovalo sionistické hnutí. Většina z 25 tisíc Židů v této vlně pocházela z východní Evropy, zejména z carského Ruska, kde byly časté pogromy. Další dva tisíce Židů emigrovalo z Jemenu. Moderní termín „první alija“ je zavádějící, neboť do Palestiny imigrovali Židé již od poloviny 19. století. Již v roce 1891 odeslaly jeruzalémské elity petici do Istanbulu, aby došlo k zastavení židovské imigrace a prodeje půdy evropským Židům.[20]
V letech 1904 až 1914 probíhala tzv. druhá alija, ve které do Palestiny emigrovalo téměř 40 tisíc Židů z Ruska a Polska.[21] Masová imigrace Židů dala vzniknout židovsko-arabskému konfliktu.
První světová válka znamenala pro Osmanskou říši definitivní konec v její kontrole nad východním Středomořím. Její rozpad započal již v roce 1908 povstáním mladoturků, které s britskou pomocí prosadilo nový politický systém (tzv. druhá konstituční éra) se zcela novými prvky ve státní správě. Monarchické instituce měly být postupně nahrazeny institucemi konstitučními s novým volebním systémem. Provincie však nechtěly nadále setrvávat v říši a otřásaly jimi lokální rebelie.
Ještě před válkou proběhly konflikty s Itálií (1911), Balkánské války (1912–13) a odtrhly se Kuvajt (1913) a Albánie (1913). Tím že se Turci dali na stranu Ústředních mocností, si zajistili válečnou porážku a vytvořili předpoklad k rozebrání svého území vítěznými mocnostmi. Již za války, v roce 1916, uzavřeli Francouzi a Britové „tajnou“ Sykesovu–Picotovu dohodu, podle níž se měla mimo jiného z většiny Palestiny stát mezinárodní zóna bez přímého vlivu každé ze dvou velmocí, ale s vybudováním sfér vlivu. Britové také slíbili Husajnovi ibn Alímu al-Hášimí, že pokud Arabové povstanou proti Osmanům, dostanou nezávislost. Arabové poté zahájili tzv. arabské povstání. Rok poté však britský ministr zahraničí Arthur Balfour vydal Balfourovu deklaraci, v níž přislíbil Židům založení vlastního státu v Palestině výměnou za finanční podporu ve válce proti Německu a Osmanské říši[22].
Dne 9. prosince 1917 britsko-egyptská armáda pod velením Edmunda Allenbyho obsadila Jeruzalém a v září 1918 po vítězné bitvě u Megida již okupovala celou Levantu. Turecko kapitulovalo 31. října 1918[23]. Po válce Společnost národů vytvořila z území Osmanské říše mandátní území, které dala do dočasné správy Francii a Spojenému království. Takto v Palestině došlo k ustanovení britské mandátní správy.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ottoman Syria na anglické Wikipedii, Palestine na anglické Wikipedii a History of Palestine na anglické Wikipedii.