Palestinci


Palestinci
(الفلسطينيون‎ al-'Arab al-filastínijjún)
Tawfíq Kana'án • Edward Said • Mahmúd Darwíš • Lajla Chálid Jásir Arafat • Muhammad Bakrí • Hanán Ašráwí • Ranija al-Jasín
Populace
cca 11 000 000
JordánskoJordánsko Jordánsko6 000 000[1]
Palestina3 760 000[1]
– Západní břeh Jordánu2 345 000[1]
– Pásmo Gazy1 416 000
Izrael Izrael1 540 000[2]
Sýrie Sýrie630 000[3]
ChileChile Chile500 000[4]
Libanon Libanon402 582
Saúdská Arábie Saúdská Arábie280 245
EgyptEgypt Egypt270 245[5]
Spojené státy americké USA255 000[6]
HondurasHonduras Honduras250 000
SAE170 000
Mexiko Mexiko120 000
Katar Katar100 000
Německo Německo80 000[7]
Kuvajt Kuvajt70 000
Salvador Salvador70 000[8]
Brazílie Brazílie59 000[9]
Irák Irák57.000[10]
Jemen Jemen55 000[6]
Kanada Kanada50 975[11]
Austrálie Austrálie45 000
Irák Irák57 000
Libye Libye44 000
Spojené království Spojené království20 000
Jazyk(y)
Arabština, Hebrejština, Aramejština
Náboženství
Sunnitský islám
Minority Křesťanů a Ší'itských muslimů
Příbuzné národy
Arabové, Asyřané, Samaritáni, Židé

Palestinci (arabsky الشعب الفلسطيني‎, aš-ša'b al-filastíní), (arabsky الفلسطينيون‎, al-Filastínijjún), nebo také Palestinští Arabové (arabsky العرب الفلسطينيون‎, al-'Arab al-filastínijjún) jsou národ[12][13] arabských obyvatel Palestiny, jehož významná část žije mimo Palestinu v exilu.

Pro formování palestinské identity měl zásadní význam vznik židovského státu Izrael v roce 1948 provázený exodem arabských obyvatel Palestiny, události Palestinci označované jako Nakba, „Pohroma“. Další klíčovou událostí bylo ovládnutí Palestiny Izraelem roku 1967 v důsledku šestidenní války. Úsilí Palestinců provázené palestinsko-izraelským konfliktem je vytvoření všeobecně uznávaného národního Státu Palestina, v umírněném proudu na Palestinských územích na principech vycházejících z plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, v radikální podobě na území celé Palestiny vyžadující zničení státu Izrael, což byl nedosažený cíl arabsko-izraelských válek.

Kulturně jsou Palestinci často egyptského, syrského, nebo jordánského původu. Lingvisticky a kulturně Arabové. Za osmanské vlády v 19. stol. bylo území Palestiny nuceně osídlováno, další dominantní proud zejména na území Gazy, ze kterého bylo vytvořeno pozdější palestinské etnikum, byl egyptský „exil“. Navzdory exodu v důsledku války v r. 1948 a války v r. 1967 více než polovina světové populace Palestinců zůstala na území tzv. Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Izraele. Mnoho Palestinců jsou oficiálně uprchlíci nebo vnitřně vysídlení. Jsou jedinou entitou na světě, kde je OSN status uprchlíka přiznáván i 3. generaci potomků. V Pásmu Gazy jich žije více než milion, tři čtvrtě milionu na tzv. Západním břehu a milion na Izraelských územích z před roku 1948.

Mnoho Palestinců žije v diaspoře, více než polovině těchto lidí je bráněno (např. v Libanonu) získat státní příslušnost. Kolem 2,6 milionů lidí, kde je do značné míry neprůkazné, kolik z nich je uprchlíky a kolik zde dlouhodobě kontinuálně žilo, je v sousedním Jordánsku; 1,5 milionu žije v Sýrii a Libanonu a další čtvrt milionu v Saúdské Arábii. Půlmilionová diaspora v Chile je největší mimo Arabský svět.

S Islámskou expanzí v 7. století velká část obyvatel Palestiny přijala sunnitský islám,[14] nicméně část obyvatelstva z byzantských dob zůstávala křesťany, kteří se dnes hlásí k různým denominacím. Podle údajů českého ministerstva zahraničí se jedná o 98 % muslimů a 2 % křesťanů.[15] Významné jsou také komunity Drúzů a Samaritánů, které se většinově nepovažují za „Palestince“. Vernakulárním jazykem Palestinců bez rozdílu vyznání je arabština. Izraelští Arabové jsou bilingvní a hovoří plynně hebrejsky.

Historie Palestinské národní identity je otázkou diskutovanou mezi učenci.[16] Právní historik Assaf Likhovski zastává názor, že palestinská identita se začala projevovat v prvních dekádách 20. století.[16] První požadavek na národní nezávislost Levanty byl deklarován Syrsko-palestinským kongresem 21. září 1921.[17] Po vzniku státu Izrael a palestinských exodech v letech 1948 a 1967 začal termín Palestinec označovat nejen místo narození, ale také sdílenou minulost a budoucnost ve smyslu zamýšleného Státu Palestina.[18]

V roce 1964 byla založena Organizace pro osvobození Palestiny jako zastřešující organizace pro skupiny, které reprezentují Palestince na mezinárodní úrovni.[19] Palestinská autonomie, oficiálně ustanovená jako výsledek Dohod z Osla, je správní orgán nominálně zodpovědný za správu palestinských měst a uprchlických táborů na Západním břehu a v Pásmu Gazy.

Etymologie

Řecké označení Palaistínē (Παλαιστίνη), k němuž je příbuzné arabské Filastin (فلسطين), se poprvé objevuje v dílech řeckého historika Hérodota z 5. století př. n. l., kde popisuje přímořskou zemi situovanou mezi Fénicií a Egyptem.[20][21][22] Herodotos využíval tento termín také jako etnonymum, když psal o „Syřanech z Palestiny“ nebo „Palestinských Syřanech“[23] – etnické amorfní skupině, kterou odlišuje od Féničanů.[24] V Semitských jazycích například v Akkadštině slovo Palastu odkazuje k jižnímu území.[25] Ve starověké Hebrejštině je příbuzným slovem Plištim,[26] překládané jako Pelištejci, které však nerozlišuje jednotlivé Mořské národy, které se u hranic s egyptskou říší po vytlačení z Egypta usídlily kolem roku 1100 př. n. l.[27]

Označení Syrská Palestina bylo nadále užívána starověkými historiky, geografy a dalšími pro oblast mezi Středozemním mořem řekou Jordán, například ve spisech Filóna, Josefa Flávia nebo Plinia staršího. Poté, co Římané přejmenovali po židovských povstáních Judeu, byl termín "Palestina" jako oficiální administrativní jméno oblasti v 2. století našeho letopočtu nadále užíván; byl vyražen na mincích úředních listinách a pronikl dokonce do rabínské literatury.[28] Arabské slovo Filastin pak bylo logicky užívané k označení regionu arabskými geografy.

Palestinská rodina z Ramalláhu, 1905

Během trvání Britského mandátu Palestina byl termín „Palestinec“ užíván pro zjednodušení pro všechny jeho občany bez rozdílu náboženské nebo etnické příslušnosti.[29]

Po vyhlášení nezávislosti Izraele, v roce 1948, se užívání termínů „Palestina“ a „Palestinský“ pro Palestinské Židy přestalo používat. Například anglicky psané noviny The Palestine Post, založené Židy v roce 1932, změnily svůj název v roce 1950 na The Jerusalem Post. Židé v Izraeli a na Západním břehu se dnes v návaznosti na geografickou a historickou identitu označují jako Izraelci. Arabští občané Izraele se označují jako Izraelci nebo Palestinci nebo Arabové.[30]

Mladí Palestinci v Betlémě na Západním břehu Jordánu hovoří s americkým ministrem zahraničí Kerrym

Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1968 definovala „Palestince“ jako „ty Araby, kteří do roku 1947 sídlili v Palestině bez rozdílu toho, zda byli vyhnání nebo tam zůstali. Kdokoliv, kdo se narodil po tomto datu palestinskému otci, i mimo Palestinu, je Palestincem.[31] Arabská národnost není nábožensky specifikovaná, zahrnuje Arabsky mluvící muslimy, Arabské křesťany a další náboženské komunity jako jsou Samaritáni a Drúzové, které také mluví arabštinou. Palestinští Židé jsou do této definice také zahrnuti, avšak pouze arabsky mluvící židé, kteří sídlili v Palestině před počátkem sionistické invaze.“ Charta OOP také zavádí pojem, že „Palestina s hranicemi, které měla v rámci Britského mandátu, je nedělitelnou teritoriální jednotkou“.[31][32]

Zeď oddělující Izrael a palestinská území na Západním břehu Jordánu z palestinské strany

Genetický původ

Moderní testy DNA zjistily, že Palestinci jsou potomci původního obyvatelstva, které žilo v období pozdního paleolitu v oblasti Levanty. Jednalo se o nositele kultury Natúfien, kteří v Levantu žili před asi 12 tisíci lety a geneticky měli blízko k současným obyvatelům Jemenu, ale v dalších tisíciletích se smísili s migračními vlnami z oblasti Anatolie a Kavkazu.[33] Jejich potomci byli starověcí semitští Kananejci, kteří žili v době bronzové na území Kanaánu, kde se dnes nalézají západní Sýrie, Libanon, Palestina a Izrael.[34][35]

Na základě testů DNA z roku 2020 bylo zjištěno, že Palestinci mají 81–87% genů původních obyvatel Levanty, kteří žili v regionu v období 2100–1550 př. n. l., a zbytek tvoří evropské a africké geny jako důsledek pozdějších invazí a obchodu s otroky. Stejný starověký levantský původ jako Palestinci mají další arabsky mluvící populace Levanty, například Drúzové, Libanonci, Beduíni, Jordánci a Syřané, a také většina židovských komunit, například maročtí a aškenázští Židé, kteří se ale odlišují tím, že mají 31–41% evropských genů.[36]

Názory na historickou existenci národa

Mezi historiky jsou neshody o době a příčinách vzniku palestinské národní identity. Zatímco někteří tvrdí, že palestinský národ má kořeny v povstání rolníků v roce 1834, podle jiných došlo k jednoznačnému odlišení Palestinců od ostatních Arabů až po období Britského mandátu Palestina. Podle právního historika Assafa Likhovskiho je převažující názor takový, že palestinská národní identita vznikla v prvních desetiletích 20. století.[16] Tehdy se podle něj mezi místními novináři, a to křesťany i muslimy, začaly objevovat myšlenky na palestinskou autonomii poháněné strachem ze sionistických snah vytvořit židovský stát.[37] Samotný termín pro Palestince byl převzat z arabského překladu knihy o Svaté zemi, následně se začal územím šířit a využíval se např. ve spojeních „palestinští lidé“ (ahl/ahālī Filasṭīn), „Palestinci“ (al-Filasṭīnīyūn), „děti Palestiny“ (abnā’ Filasṭīn) nebo „palestinská společnost“' (al-mujtama' al-filasṭīnī).[38][39]

Historik Rašíd Chalídí se domnívá, že palestinská identita vznikla společně s dalšími nacionalistickými projevy na konci 19. století v Osmanské říši, přičemž se dále rozšířila po vzniku moderních národních států po první světové válce.[40] Ačkoliv podle Chalídího sionismus hrál roli při formování palestinského národa, nesouhlasí s názorem, že vznikl především kvůli němu.[40] Naopak historik James L. Gelvin zastává ten názor, že palestinský nacionalismus vznikl jako přímá reakce na sionismus. Ve své knize The Israel-Palestine Conflict: One Hundred Years of War uvádí, že „palestinský nacionalismus vznikl jako odpověď na imigraci a usazování sionistů v meziválečném období.“ Zároveň však tvrdí, že takový způsob vzniku nijak identitu Palestinců nezpochybňuje, jelikož každé národní hnutí podle něj vzniká v reakci na jiné.[41]

Sociolog Baruch Kimmerling a politolog Joel S. Migdal za první událost, která vedla ke vzniku palestinského národa, považují povstání rolníků v roce 1834. Povstání předcházely vysoké požadavky na odvody do armády Muhammada Alího Pašy, který bojoval proti osmanskému sultánovi. Během povstání místní obyvatelstvo obsadilo velká města, mj. Jeruzalém, Hebron a Nablus, po třech měsících však armáda odpor potlačila.[42] Historik Benny Morris naopak tvrdí, že i přes toto povstání zůstali Palestinští Arabové součástí panarabistckého hnutí.[43] Historik Walid Chalídí je toho názoru, že Palestinci si byli během osmanské vlády vědomi své vlastní historie a kromě identifikaci s arabským původem se také považovali za následníky původního obyvatelstva, které na území Palestiny žilo „od nepaměti.“[44]

Ženský palestinský protest v Jeruzalémě v roce 1930. Na transparentu je „Žádný dialog, žádné vyjednávání před ukončením [Britského mandátu Palestina].“

Podle izraelského historika Efrajima Karše se palestinská identita vyvinula až po Šestidenní válce v roce 1967. Předcházející útěk Palestinců totiž původní společnost rozdělil natolik, že vznik národního hnutí nebyl možný. Zároveň arabské země v období mezi lety 1947 a 1967, v nichž žili palestinští uprchlíci, palestinská území okupovaly a zároveň Palestincům upíraly právo na sebeurčení.[45]

Izraelský pohled

V minulosti vyjádřilo více osobností pochybnost nad historickou existencí palestinského národa. Patří mezi ně například bývalá izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, která tak učinila v červnu 1969 v rozhovoru pro britský list The Sunday Times.[46] Dodala, že až do konce 60. let „nikdo, a nejméně ze všech ostatní arabské národy, neuznal existenci, či dokonce potenciální existenci, takovéhoto národa.“[46][pozn 1] Na otázku redaktorů, zdali „považuje palestinské bojovníky, takzvané fedajíny, za důležitý nový prvek Blízkého východu“ odpověděla doslova:[46]

„ Důležitý? Ne. Nový prvek? Ano. Nic takového jako palestinský národ neexistovalo. Kdy existoval nezávislý palestinský národ s palestinským státem? (…) Nestalo se to, že by existoval palestinský národ v Palestině, který by se považoval za palestinský národ a my přišli, vyhnali je a zabrali jejich stát. Oni neexistovali. “
— Golda Meirová v rozhovoru pro The Sunday Times, 15. června 1969

Bývalý arabský člen Knesetu a profesor Azmí Bišára se v izraelské televizi v 90. letech vyjádřil také k existenci palestinského národa.[48]

„ Vůbec si nemyslím, že existuje palestinský národ. Myslím si, že existuje arabský národ. Vždy jsem si to myslel. Nezměnil jsem svůj názor. Nemyslím si, že existuje Palestinian nation. Myslím si, že to je koloniální vynález - Palestinian nation. Kdy kde byli Palestinci? Nemyslím si, že existuje palestinský národ. Myslím si, že existuje arabský národ. Přes svůj odhodlaný boj proti okupaci jsem se nestal palestinským nacionalistou. “
— Azmí Bišára v rozhovoru pro Aruc štajim

Mezinárodní společenství

Právo Palestinců na sebeurčení bylo potvrzeno Valným shromážděním OSN a Mezinárodním soudním dvorem v Haagu.[49][50]

Celkem 139 zemí světa uznalo Palestinu jako stát, OSN uznalo Palestinu jako nečlenský stát v roce 2012.[51] Palestinská suverenita nad oblastmi nárokovanými jako součást Státu Palestina však zůstává omezená a hranice státu zůstávají předmětem sporu mezi Palestinci a Izraelem.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Podle Berkleyho (1997) ani Egypt, ani Jordánsko, poté co po izraelské válce za nezávislost v roce 1948 převzali kontrolu nad Pásmem Gazy a Západním břehem Jordánu, včetně východního Jeruzaléma, nenaznačil uznání palestinských Arabů odlišným národem.[47]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Palestinian people na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c 'Palestinians grow by a million in decade', Jerusalem Post, February 9, 2008
    "208,000 Palestinians were counted in east Jerusalem ... 2.345 million in the West Bank and East Jerusalem, and 1.416 million in Gaza"
  2. ↑ http://www.haaretz.com/news/israel-on-eve-of-rosh-hoshanah-population-hits-7-5m-75-4-jewish-1.7768
  3. ↑ http://www.joshuaproject.net/peoples.php?rop3=107785
  4. ↑ La Ventana – Littin: "Quiero que esta película sea una contribución a la paz" [online]. Laventana.casa.cult.cu [cit. 2010-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-07-22. 
  5. ↑ American FactFinder [online]. Factfinder.census.gov [cit. 2009-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-21. 
  6. ↑ a b Joshua Project. Arab, Palestinian Ethnic People in all Countries [online]. Joshua Project [cit. 2009-04-22]. Dostupné online. 
  7. ↑ The Palestinian Diaspora in Europe. repository.forcedmigration.org [online]. [cit. 2011-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-24. 
  8. ↑ [1]
  9. ↑ Governo do Estado de São Paulo – Memorial do Imigrante. www.memorialdoimigrante.org.br [online]. [cit. 20-09-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-03-2009. 
  10. ↑ www.al-awdacal.org [online]. [cit. 20-09-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-07-2009. 
  11. ↑ Ethnic Origin (247), Single and Multiple Ethnic Origin Responses (3) and Sex (3) for the Population of Canada, Provinces, Territories, Census Metropolitan Areas and Census Agg... [online]. 2.statcan.ca [cit. 2009-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-12. 
  12. ↑ Jan Fingerland: Tři draci nad Palestinou. Plus [online]. 2018-06-05 [cit. 2018-06-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ CHRAMOSTOVÁ, Barbora. Právo národů na sebeurčení: Zápas za národní sebeurčení Palestinců. Plzeň, 2014 [cit. 2018-06-05]. 59 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce František Bahenský. Dostupné online.
  14. ↑ NEBEL, Almut; FILON, Dvora; WEISS, Deborah A.; WEALE, Michael; FAERMAN, Marina; OPPENHEIM, Ariella; THOMAS, Mark G. High-resolution Y chromosome haplotypes of Israeli and Palestinian Arabs reveal geographic substructure and substantial overlap with haplotypes of Jews. Human Genetics. December 2000, s. 630–641. Dostupné online. DOI 10.1007/s004390000426. PMID 11153918. S2CID 8136092. 
  15. ↑ http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/blizky_vychod/palestina/
  16. ↑ a b c LIKHOVSKI, Assaf. Law and identity in mandate Palestine. [s.l.]: The University of North Carolina Press, 2006. ISBN 978-0-8078-3017-8. S. 174. 
  17. ↑ Porath, 1974, p. 117. "On 21st September, after twenty-six days of discussion, the joint Syrian-Palestinian Congress issued a public statement to the League of Nations demanding: 1) Recognition of the independence and national rule (al-Sultan al-Qawmi) of Syria, Lebanon and Palestine"
  18. ↑ Palestine [online]. Encyclopædia Britannica, 2007 [cit. 2007-08-29]. Dostupné online. 
  19. ↑ Who Represents the Palestinians Officially Before the World Community? [online]. Institute for Middle East Understanding, 2006–2007 [cit. 2007-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-28. 
  20. ↑ With the exception of Bks. 1, 105; 3.91.1, and 4.39, 2.
  21. ↑ Herodotus describes its scope in the Fifth Satrapy of the Persians as follows: "From the town of Posidium, [...] on the border between Cilicia and Syria, as far as Egypt – omitting Arabian territory, which was free of tax, came 350 talents. This province contains the whole of Phoenicia and that part of Syria which is called Palestine, and Cyprus. This is the fifth Satrapy." (from Herodotus Book 3, 8th logos).[2] Archivováno 29. 6. 2011 na Wayback Machine.
  22. ↑ Cohen, 2006, p. 36.
  23. ↑ Herodotus, The Histories, Bks. 2:104; 3:5; 7:89.
  24. ↑ Kasher, 1990, p. 15.
  25. ↑ Thomas L.Thompson, 'Introduction:Can a History of Ancient Jerusalem and Palestine be written?,' in T.L. Thompson (ed.) Jerusalem In Ancient History And Tradition, Continuum Publishing, 2003 pp.1-15, pp.3-4.
  26. ↑ Plištim is often compared to the semitic root palash or falash meaning "rolling and spreading" or "migratory".
  27. ↑ Strange 1980 p.159.
  28. ↑ Cohen, 2006, p. 37.
  29. ↑ Government of the United Kingdom. REPORT by His Majesty's Government in the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Council of the League of Nations on the Administration of PALESTINE AND TRANS-JORDAN FOR THE YEAR 1930. domino.un.org. League of Nations, 31 December 1930. Dostupné v archivu pořízeném dne February 22, 2007.  Archivovaná kopie. domino.un.org [online]. [cit. 2012-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-02-22. 
  30. ↑ Isabel Kershner. Noted Arab citizens call on Israel to shed Jewish identity [online]. International Herald Tribune, 8 February 2007 [cit. 2007-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-02-10. 
  31. ↑ a b The Palestinian National Charter [online]. Permanent Observer Mission of Palestine to the United Nations [cit. 2012-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 09-09-2010. 
  32. ↑ Constitution Committee of the Palestine National Council. Constitution of the State of Palestine [online]. Jerusalem Media and Communication Center, Third Draft, 7 March 2003, revised on March 25, 2003 [cit. 2007-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-08.  The most recent draft of the Palestinian constitution would amend that definition such that, "Palestinian nationality shall be regulated by law, without prejudice to the rights of those who legally acquired it prior to May 10, 1948 or the rights of the Palestinians residing in Palestine prior to this date, and who were forced into exile or departed there from and denied return thereto. This right passes on from fathers or mothers to their progenitor. It neither disappears nor elapses unless voluntarily relinquished."
  33. ↑ NCBI. Ancient DNA from Mesopotamia suggests distinct Pre-Pottery and Pottery Neolithic migrations into Anatolia. Science. 2022, s. 982-987. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-04-20. 
  34. ↑ LAWLER, Andrew. DNA from the Bible's Canaanites lives on in modern Arabs and Jews. National Geographic. 28 September 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 2, 2020. 
  35. ↑ PEARSON, Nathaniel. The splendid tapestry: How DNA reveals truths, ancient & lasting [online]. 11 January 2022 [cit. 2024-02-05]. Dostupné online. 
  36. ↑ The Genomic History of the Bronze Age Southern Levant. Cell. May 2020, s. 1153–1154. DOI 10.1016/j.cell.2020.04.024. PMID 32470400. 
  37. ↑ Rashid Khalidi, Palestinian Identity, s. 117, 142].
  38. ↑ Zachary J Foster, Emanuel Beška, The Origins of the term 'Palestinian' ('Filasṭīnī') in late Ottoman Palestine, 1898–1914 Academic Letters 2021 s. 1–22.
  39. ↑ Khalidi, 1997, s. 124–127.
  40. ↑ a b Khalidi, 1997, s. 19-21.
  41. ↑ Gelvin 2005, s. 92–93
  42. ↑ Kimmerling & Migdal, 2003, s. 6–11
  43. ↑ Benny Morris, Righteous Victims, s. 40–42
  44. ↑ Khalidi, W., 1984, s. 32
  45. ↑ Arafat's War: The Man and His Battle for Israeli Conquest. New York: Grove Press, 2003. S. 43. (anglicky) 
  46. ↑ a b c FOXMAN, Abraham H. The Deadliest Lies: The Israel Lobby and the Myth of Jewish Control. New York: Palgrave Macmillan, 2007. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-8492-0. S. 57–58. (anglicky) 
  47. ↑ BERKLEY, George E. Jews. Boston: Branden Publishing, 1997. 364 s. Dostupné online. ISBN 978-0828320276. S. 293. (anglicky) 
  48. ↑ Aruc Štajim [online]. 1994 [cit. 2017-07-04]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  49. ↑ Valné shromáždění OSN rozhodlo drtivou většinou o nečlenském státu Palestina. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2024-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-18. 
  50. ↑ De Waart, Paul J. I. M., "International Court of Justice Firmly Walled in the Law of Power in the Israeli–Palestinian Peace Process", Leiden Journal of International Law, 18 (2005), pp. 467–487.
  51. ↑ OSN uznala nezávislý stát Palestina. Novinky [online]. 2012-11-29 [cit. 2024-12-29]. Dostupné online. 

Literatura

  • GRANGEOVÁ, Jocelyn; DE VÉRICOURTOVÁ, Guillemette. Palestinské otazníky. Praha: KMa, 2006. 65 s. ISBN 80-7309-334-0. 

Související články

Externí odkazy

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!