Na místě dnešního paláce stávalo několik domů, postupně sloučených v jeden celek a průběžně přestavovaných v 16. a 17. století. V roce 1668 objekt získala kněžna Marie Benigna Františka Piccolomini.[2] Současná podoba paláce z let 1743–1752 má formu rozlehlého vnitrobloku na protáhlé parcele se dvěma čtvercovými dvory, k němuž kdysi přiléhala zahrada a jízdárna. Autorem barokní úpravy vytvořené původně pro knížete Ottavia Piccolominiho je snad Kilián Ignác Dientzenhofer, po jehož smrti v roce 1751 stavbu dokončil jeho zeť Anselmo Lurago.
Od roku 1908 byl palác v majetku pražské obce, která jej upravila na společenské a kulturní středisko, kvůli čemuž ve 20. století proběhla řada přestaveb. Od roku 1925 měl palác pronajatý Společenský klub a v roce 1927 byla na místě bývalé barokní zahrady paláce založena slavná kavárna Savarin, pojmenovaná po proslaveném právníkovi a labužníkovi Brillat-Savarinovi. Podle názvu kavárny bývá nazýván někdy i samotný palác.[4] Jízdárna byla pronajata Sokolu.
Po roce 1948 využíval palác stát; v roce 1960 byla provedena generální oprava a úpravy interiérů pro Ústřední kulturní dům zaměstnanců školství, vědy, kultury a tisku. V roce 1970 byla jízdárna upravena na kotelnu.[2] V 80. letech 20. století tu sídlil např. Klub pracovníků ve školství a kultuře.[5]
Po roce 1989 byl celý objekt privatizován a je využíván komerčně (např. jako restaurace a kasino).
Pozdně barokní hlavní průčelí do ulice Na Příkopě je devítiosé, symetrické. V jeho středu je portikus na čtyřech dvojicích toskánských sloupů, které podpírají balkon s ozdobným kovaným zábradlím. V patře jsou osy odděleny pilastry s jónskými hlavicemi. Tři prostřední osy mají okna zakončená segmentově a nad nimi jsou segmentové frontony, nad prostředním vstupem na balkon dominuje fasádě plastika s erbem Nosticů. Krajní trojice oken jsou pravoúhlé a frontony nad nimi trojúhelné. Půdní polopatro má okna čtvercová. Fasáda je ve střední části završena trojúhelným štítem, po jehož stranách jsou nad druhou a osmou osou menší segmentové štíty. Za štíty je umístěna sochařská výzdoba.
Mimořádnou architektonickou hodnotu paláce ukazuje i Dientzenhoferova práce s odstupňovaným měřítkem: monumentální veřejné průčelí je třípatrové a zdobí ho výrazné plastické pilastry a sloupy. První nádvoří, přístupné jen knížecím návštěvám je už jenom dvoupatrové a pilastry jsou jednodušší a poslední třetí, domácké nádvoří už člení jen jednoduché ploché šambrány. Do tohoto architektova promyšleného konceptu patří i nízké rizality, vybíhající za třetím nádvořím do zahrady: od třípatrové uliční fasády, která má bohatou výzdobou ohromit až k jednoduchým patrovým pavilonům soukromé části domu.
V průjezdu paláce se nachází pamětní deska s českým a anglickým nápisem tohoto znění:
„
V tomto domě se scházeli členové Rotary klubu Praha založeného v roce 1925. Tato deska byla odhalena v roce 2005 u příležitosti 80. výročí založení českého Rotary klubu Praha jako prvního v Československu a 100. výročí založení Rotary International.
“
Současnost
V současné době (2021) probíhá dlouhodobě připravovaná přestavba. Původní plány předpokládaly demolici dvorních křídel a jejich náhradu podstatně vyšší administrativní budovou. Objekt pak koupil jiný investor, který přislíbil méně razantní změny v historických částech a rozšíření veřejného prostoru.
Savarin po přestavbě nabídne 39 000 m2 maloobchodních prostor a 20 000 m2 kancelářských prostor. V prostorech bude též umístěna Slovanská epopej a první Time Out Market v České republice. Projekt by měl být hotov do konce roku 2025.[zdroj?]
RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl II. 1. vyd. Praha: Pavel Körber, 1904. Dostupné online. S. 886–887.
Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1976. 332 s. S. 97.
POCHE, Emanuel; PREISS, Pavel. Pražské paláce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1978. 399 s. S. 78, 181.
POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. 472 s. S. 157.
BAŤKOVÁ, Růžena, et al. Umělecké památky Prahy : Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 839 s. ISBN80-200-0627-3. S. 473–476.