Po svatbě se Marie Benigna s manželem přestěhovala na Náchodský zámek, který v letech 1651–1655 prošel náročnou přestavbou pod vedením stavitele Carla Luraga. Reprezentativní účely a bylo k nim přidáno takzvané Piccolominiho křídlo. To je pravděpodobně důvod, enormního dluhu po Octaviově smrti v roce 1656. [1]
Vzhledem k tomu, že manželství bylo bezdětné, připadlo nachodské panství jako dědictví v roce 1656 Octaviovu synovci Eneáši Sylviu Piccolominimu, přičemž pro Marii Benignu byla stanovena roční apanáž ve výši 9 000 zlatých. Vzhledem k tomu, že Eneáši Sylviovi byli v době strýcovy smrti jen tři roky, byl jeho opatrovníkem a tudíž náchodským regentem jmenován hrabě Jan Šebestián z Pöttingu. To však vedlo ke sporu s Marií Benignou, která neměla v úmyslu vzdát se vlády. V roce 1664 dosáhla toho, že po dobu nezletilosti Eneáše Sylvia bude regentkou ona. Téhož roku požádala městskou radu o slib věrnosti.
Další neshody ovšem nastaly, když požadovala, aby dvorní kancléř vedl korespondenci pouze v němčině. Ačkoli ji podporoval náchodskýděkan, Ital Giovanni Guglielmo de Ronne (Jan Bedřich z Ronne), nedokázala u svých poddaným prosadit, aby bohoslužby ve farnímkostele sv. Vavřince byly slouženy v němčině.
I poté, co vévoda Eneáš Sylvius v roce 1671 dosáhl plnoletosti a uzavřel s Marií Benignou dohodu, která Marii Benigně zaručovala finanční odstupné, po dalších osm let vykonávala správu panství. Eneáš Sylvius zemřel o dva roky později a jeho nástupcem se stal jeho nezletilý bratr Lorenzo Piccolomini, za nějž do roku 1679 vykonával poručnictví italský šlechtic Pietro Antonio Machio de Quadiani. 2. května 1679 císař Leopold I. nařídil, aby Marie Benigna předala vládu Lorenzovi a současně jmenoval Pietra Antonia de Quadianiho vévodovým zmocněncem. Poté, co se Quadliani v Náchodě setkal s císařskou komisí, souhlasila Marie Benigna s dohodou, která jí určovala polovinu příjmů z Náchodského panství.
Marie Benigna zemřela v roce 1701 ve Vídni. Zanechala po sobě nesmírně cennou knihovnu, takzvanou Knihovnu Troilo-Piccolomini, kterou předtím zřídil její otec. [2]
↑Axel E. Walter: Regionaler Kulturraum und intellektuelle Kommunikation vom Humanismus bis ins Zeitalter des Internet, Band 36, Rodopi, 2005, S. 475
↑Hellmut Seemann: Europa in Weimar: Visionen eines Kontinents, Wallstein Verlag, 2008, S. 76
Literatura
Arnold von Weyhe-Eimke: Octavio Piccolomini jako vévoda z Amalfi, rytíř zlatého rouna, německý císařský princ a choť princezny Marie Benigny Franziska von Sachsen-Lauenburg: Studie pramenů z Náchodského hradního archivu od Arnolda von Weyhe-Eimkeho. Steinhauser & Korb, Plzeň 1871 online.
EH Kneschke: Nový obecný německý šlechtický lexikon ve spolupráci s několika historiky, 1867, s. 141
Jan Karel Hraše: Dějiny Náchoda 1620 - 1740, Náchod 1994, ISBN 80-900041-8-0, s. 52–68
Lydia Baštecká, Ivana Ebelová: Náchod. Náchod 2004, ISBN 80-7106-674-5, s. 98f., 102f.