Nikolaj Vasiljevič Gogol (rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Мико́ла Васи́льович Го́голь) 20. březnajul./ 1. dubna 1809greg., Soročynce, dnes Velyki Soročynci – 21. únorajul./ 4. března 1852greg., Moskva) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu.[1][2][3][4][5][6][7][8] Byl představitelem ruského romantismu s velmi silnými prvky realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.
Pocházel z rodiny středních statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Podle rodinné legendy pocházel ze starodávné ukrajinské kozácké rodiny a byl potomkem slavného kozáka Ostapa Gogola, který byl koncem 17. století hejtmanem na Ukrajině.[9]
V roce 1818 začal Gogol studovat na poltavské župní škole, po jejím absolvování ho doma vzdělával poltavský učitel Hryhorij Soročynskyj. V roce 1828, po absolvování nižynského gymnázia vyšších věd, odešel z Vasylivky do Petrohradu. V roce 1832 strávil tři letní měsíce ve Vasylivce. V různých letech pravidelně navštěvoval svá rodná místa. V roce 1851 strávil několik dní ve Veliké Obuchivce, odešel do Poltavy do správní rady, kde vyřešil otázku dluhů své matky.[10]
Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou.
Jeho přátelům se podařilo uvést básníka na Petrohradské univerzitě na katedru profesorskou, v roce 1835 ale tuto pozici opustil. Gogol se nikdy nepovznesl nad způsob myšlení takzvaného zdravého rozumu, ani neměl palčivé touhy po hlubším vědění. Gogol se spokojil vzděláním, kterého se mu dostalo na tehdejším gymnáziu v provincii.[11]
Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii, zčásti také v Paříži. Od smrti Alexandra Puškina v roce 1837, jíž byl hluboce zasažen, začal Gogol trpět depresemi, které se postupně zhoršovaly. Jejich součástí byl pocit vnitřního rozpolcení a pochybnostmi o smyslu své tvorby. Roku 1839 se vrátil do Ruska, aby vydal román Mrtvé duše. Po jeho vydání v roce 1842 pobýval v Německu, Belgii a Francii, trpěl stále se zhoršujícími depresemi, úzkostnými stavy a podléhal mystickým náladám. V této době publikoval Vybraná místa z korespondence s přáteli, knihu, v níž obhajoval pravoslavnou církev, panslavistické ideje, ruské samoděržaví, a dokonce i nevolnictví. U jeho přátel, pokrokových spisovatelů Sergeje Aksakova a Vissariona Bělinského, kniha vyvolala údiv a rozčarování.
Roku 1848 Gogol podnikl pouť do Jeruzaléma, od níž si marně sliboval mystické probuzení. Po jejím ukončení se vrátil do Ruska, nějakou dobu pobýval v Petrohradě a poté na Ukrajině u své matky. Poslední měsíce života strávil v Moskvě v domě svého přítele hraběte Alexandra Tolstého.
V této době se spřátelil se starcem (pravoslavným mnichem a duchovním učitelem) Matvejem Konstantinovským, který ho přesvědčil o hříšnosti jeho literární tvorby a probudil v něm strach z věčného zatracení. To mělo za následek vyhrocení Gogolových mystických a asketických nálad a současně i depresí. Je pravděpodobné, že se jednalo o symptomy propukající schizofrenie. V noci 12. února se Gogol psychicky zhroutil, spálil téměř hotový rukopis druhého dílu Mrtvých duší a prohlásil, že celé Mrtvé duše byly omylem, jehož sepsání mu vnukl Ďábel. Gogol odmítal jídlo a po devíti dnech velkého psychického utrpení zemřel, bylo mu necelých 43 let.
Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým.
Dle T. G. Masaryka
{{Cite book}}
{{Cite web}}