Grand Prix Austrálie 1994 byla závěrečným, 16. závodem sezóny 1994, který se konal 13. listopadu1994 na městském okruhu v Adelaïde. Závod se zapsal do dějin především vzájemnou kolizí obou kandidátů na titul Damona Hilla a Michaela Schumachera, po které oba odstoupili a mistrem se tak stal poprvé v kariéře Michael Schumacher s vozem Benetton. Situace před závodem byla vyrovnaná a Schumacher vedl před Hillem o jeden bod, Hill potřeboval k titulu získat o dva body více než německý pilot. Při rovnosti bodů by titul získal Schumacher, díky většímu počtu vítězství. Australská Grand Prix byla posledním závodem pro sedminásobného držitele poháru konstruktérů, tým Lotus.
Popis závodu
Před Grand Prix Austrálie byly ve hře o titul ještě dva piloti Damon Hill a Michael Schumacher, Němec měl výhodu jednoho bodu a lepšího skóre v počtu vítězství 8:6, které by přišlo na řadu v případě rovnosti bodů. Podobná situace byla i v Poháru konstruktérů, kde Benetton ztrácel na Williams 5 bodů a Flavio Briatore musel doufat že jeho oba vozy dojedou před vozy Williams.
Závodní víkend poznamenala havárie Michaela Schumachera v první šikaně,[1] přesto se dokázal brzo z nehody vzpamatovat a zajet o 0,018 s pomaleji než vítěz kvalifikace Nigel Mansell. Největší Schumacherův konkurent v boji o titul Damon Hill zajel třetí nejrychlejší kvalifikační čas. Ve druhé řadě ho doplnil Fin Mika Häkkinen s vozem McLaren, třetí řada patřila vozům Jordan v pořadí Barrichello a Irvine. Až sedmý čas zajel Johnny Herbert s druhým vozem Benetton, vedle něj se na startovním roštu postavilo nejrychlejší Ferrari Jeana Alesiho. První desítku uzavíral Martin Brundle s McLarenem a Heinz-Harald Frentzen s vozem Sauber. Sítem kvalifikace neprošly oba vozy Pacifik řízené Paulem Belmondem a Bertrandem Gachotem.
Závod
Nejlépe odstartoval Schumacher s Hillem a hned se prodrali před Mansella, ten se snažil neztratit s nimi krok. V zápalu boje se ale hned v prvním kole dopustil vážné chyby, když šel později na brzdy a lehce se otřel o zeď[2] před Mansella se tak dostal jak Mika Häkkinen tak i Rubens Barrichello. Na úzkém okruhu se nedalo příliš předjíždět a tak se pořadí neměnilo až do 14. kola, kdy se Mansell dostal před Barrichella a začal pomalu stahovat náskok na Häkkinena, což se mu podařilo ve dvacátém kole. Mansell zaútočil na Finovu pozici a dostal se před něj, ale byl příliš rychlý do následující zatáčky a tak si Mika svou pozici uhájil.[3]Nigel Mansell se nakonec před McLaren protáhl a posléze zamířil do boxů. Ve 36. kole se Michael Schumacher jezdící na čele dostal mimo trať a pravým bokem se opřel o zeď, odrazil se zpět do dráhy před kola projíždějícího Hilla. Damon Hill se snažil dostat před Schumachera, ten však svou pozici nechtěl přepustit a ve snaze se vrátit na čelní pozici zavadil o Hillovo kolo a po jízdě na dvou kolech skončil v bariéře z pneumatik.[4]Damon Hill pokračoval v jízdě s defektem pneumatiky, aby se co nejrychleji dostal do boxů, kde ale zjistili, že je poškozeno i zavěšení kola. Protože oba kandidáti na titul nebodovali, mistrem světa se stal Schumacher, který byl však kritizován a viněn z úmyslného zavinění nehody. Nehoda byla rozebíraná z mnoha úhlů pohledu, vyjádřili se k ní i samotní aktéři v tomto dokumentu.[5] Po tomto incidentu se do čela závodu dostal Mansell před Bergerem, Alesim a Häkkinenem. Alesi se posléze dopustil chyby a po hodinách se ocitl mimo trať, naštěstí nepoškodil vůz a mohl pokračovat v závodě. V 54. kole se před Mansell dostal Berger a několik kol vedl závod, po necelých 10 kolech se do čela zase vrátil Angličan a vedení si uhájil až do cíle. O vzrušení se ještě postaral v 76. kole Häkkinen, který havaroval a cíle se nedočkal.[6][7]
.svg)
