George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld (1823–1889), a Solange Sand (1828–1899). V roce 1835 opustila baronka manžela kvůli jeho hrubému chování vůči ní i i vůči dětem a roku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala George Sandová preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání však neprosazovala nijak důsledně. Při společenských příležitostech si oblékala dámské šaty.
George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50 km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírnímvirtuózem a skladatelem Franzem Lisztem.[3] O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise.[4]
George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí (1849). Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix.
Určitou zajímavostí je, že George Sandová patřila mezi kuřáky dýmky, což bylo u tehdejších žen (podobně jako dnes) poměrně výjimečné.
Původně zněl autorský pseudonymJules Sand. Vytvořil jej spisovatel Henri de Latouche pro román Rose et Blanche. Mladá autorka toto dílo pouze načrtla, zpracoval je však její tehdejší přítel, spisovatel Jules Sandeau. Aby mu nebyl přisuzován nový, výhradně autorkou napsaný román Indiana, a aby se přitom vyhovělo požadavku nakladatele na stejný pseudonym, navrhl Latouche kompromis: spisovatelka si zvolí jiné křestní jméno, oba autoři budou považováni za bratry či bratrance. Spisovatelka si pak zvolila mužské křestní jméno George. Pseudonym jí zajistil neplánovanou popularitu u německých příznivců popraveného studenta Karla Sanda, vraha spisovatele a nepřítele liberalismuAugusta von Kotzebue.[5]
Ačkoliv byl její pseudonym vědomě zvolen jako mužský, v češtině je většinou přechylován na Sandová.[6][7] Přechýlený tvar se objevuje již od 19. století,[pozn. 1] ale někdy je považován kvůli zženštění zvoleného mužského pseudonymu za nesprávný.[11]
Dílo
Romány
Ve svých více než 70 románech se George Sandová soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za jejich právo mít vlastní citový život. Dalším tématem, kterému se věnovala, je život na vesnici, který popisuje idealizovaným způsobem. Její dílo mělo výrazný vliv na řadu dalších spisovatelů. U českých autorů je její vliv nejpatrnější v díle Boženy Němcové a Karoliny Světlé.
Katolická církev zařadila „všechny milostné romány“ (omnes fabulae amatoriae) této spisovatelky na Index zakázaných knih.[12][pozn. 2] Zajímavostí je, že je autorkou i dvou románů o slavných osobnostech české historie z husitského období: Jean Zyska (Jan Žižka, 1843)[13] a Procope le Grand (Prokop Holý, 1844)[14] (atp.). Toto období českých dějin, které nastudovala s pozoruhodnou hloubkou a přesností, nechápe jako náboženský střet, ale jako střet sociální, což je pojetí, které odpovídá představám utopického socialismu.
Rose et Blanche (1831, s Jules Sandeau)
L'Uscoque (Uscoque nebo Corsair) (1838)
Château des Désertes (1850)
Laura, Voyage dans le cristal (1864)
Indiana (1832)
Spiridion (1839)
Histoire du véritable Gribouille (1851)
Monsieur Sylvestre (1866)
Valentine (1832)
Pauline (1839)
Les Maîtres sonneurs (1853)
Le Dernier Amour (1866, věnováno Flaubertovi)
Lélia [fr] (1833)
Horace (1840)
Isidora (1853)
Mademoiselle Merquem (1868)
Andréa (1833)
Le Compagnon du tour de France (1840)
La Daniella (1857)
Pierre Qui Roule (1870)
Mattéa (1833)
Consuelo (1842)
Les Beaux Messiers de Bois-Dore (1857)
Le Beau Laurence (1870, pokračování Pierre Qui Roule)
Jacques (1833)
La Comtesse de Rudolstadt (1843, pokračování Consuelo)
Jana: román – př. Vladislav Rovinský; ilustrovala Libuše Lepařová. Praha: Jan Svátek, 1929
Malá Fadettka: rozkošný cvrček – př. M. L. Kühnlová. Praha: I. L. Kober, 1929
Ďáblův močál: Mattea – př. Jiří Vičar. Praha: Jan Otto, 1930
O nejkrásnější dívku v Benátkách: román – př. Jiří Vičar. Praha: Politika, 1930
Mistři dudáci – př. M. Štorm. Praha: Rudolf Kmoch, 1947
Obrazy ze soukromého i veřejného života zvířat: studie současných mravů – napsali pod vedením P. J. Stahla Honoré de Balzac, L. Baude, Émile de la Bédollierre, P. Bernard, Louis-Francois L'Héritier, Jules Janin, Edward Lemoine, M. Ménessierová-Nodierová, Alfred de Musset, Paul de Musset, Charles Nodier, George Sandová, Louis Viardot; ilustroval J. I. I. Grandville; přeložil, úvodem a poznámkami opatřil Radovan Krátký; doslov napsal Václav Sivko. Praha: SNKLHU, 1956
Nohant-Vic, Château George Sand, 'Zámek Nohant-Vic' (1875)
Nohant-Vic, Château George Sand ('Zámek Nohant-Vic')
Její syn, spisovatel Maurice Dudevant-Sand (1823–1889)
Její dcera Solange Clésingerová, roz. Dudevantová-Sandová (1828–1899)
Hrob George Sandové v Nohant-Vic (Indre, Francie)
Podpis George Sandové (1804–1876), psaní z roku 1857
Aurore Sandová (1866–1961), dcera Maurice Dudevant-Sand, 1886
Gabrielle Sandová (1868–1909), dcera Maurice Dudevant-Sand, 1886
Gabrielle Dudevantová-Sandová (1868–1909)
Jeanne-Gabrielle Clésingerová (1849–1855), dcera Augusta Clésingera (1814–1883) a Solange Dudevantové-Sandové, 1850
Odkazy
Poznámky
↑Riegrův Slovník naučný 1870,[8], Ilustrované dějiny literatury všeobecné 1881,[9]Ottův slovník naučný 1904[10]
↑Z katolického hlediska zhodnotil život a dílo „Jiřiny Sandové" univerzitní profesor dr. Eugen Kadeřávek. Dle jeho názoru Sandová nenáviděla lidstvo a úmyslně psala knihy špatné, bezbožné a nebezpečné. Propagovala ateismus, nevázanost a rozkošnictví, hlásala, že manželství je zlo a nevěra manželská je právem ženy; sebevražda je prý nejen dovolená, ale je i užitečná a vznešená. V románech sociálních podvracela řády společenské, hlásala, že majetek je poloviční krádež, a chtěla pomoci proletářům zničit ostatní třídy. → KADEŘÁVEK, Eugen Jan N. O atheismu čili bezbožectví. V Olomouci: Tiskem a nákladem knížearcibiskupské knih- a kamenotiskárny, 1878. 130 s. [Viz str. 121–125.]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku George Sand na anglické Wikipedii.
↑Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2024-05-01].
↑SEKVENT, Karel. Přechylování v překladech ze stylistického hlediska [online]. Jednota tlumočníků a překladatelů [cit. 2014-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-13.
↑RIEGER, František Ladislav; MALÝ, Jakub. Slovník naučný. Díl 8. Praha, I. L. Kober, 1870. S. 90–92. Dostupné online.
↑PETRŬ, Václav. Ilustrované dějiny literatury všeobecné. Díl první. Plzeň: Vendelín Steinhauser, 1881. S. 540–542. Dostupné online.
↑Ottův slovník naučný. Díl 22. Praha: J. Otto, 1904. S. 592–595. Dostupné online.
↑ Naše řeč – Píšeme správně křestní jména cizinců?. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2022-11-25]. Dostupné online.
↑Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 83, kde je uvedena pod jménem Dudevant, a str. 245, kde je uvedena pod svým pseudonymem George Sand.]
↑SAND, George. Qeuvres de George Sand. [s.l.]: Paris: M. Levy 372 s. Dostupné online.
↑SAND, George. Qeuvres de George Sand. [s.l.]: Paris: M. Levy 552 s. Dostupné online.
LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN978-80-7407-026-6.
FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789–1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Kapitola „Sandová“ je na str. 284–297.]
ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz kapitolu „George Sandová“ na str. 475–479.]
KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. [Kapitola „George Sand“ na str. 344–347.]
FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Stať „George Sandová a idealismus v umění“ je otištěna na str. 325–330.]
KADEŘÁVEK, Eugen Jan N. O atheismu čili bezbožectví. V Olomouci: Tiskem a nákladem knížearcibiskupské knih- a kamenotiskárny, 1878. 130 s. [Katolické zhodnocení života a díla „Jiřiny Sandové“ se nachází na str. 121–125.]
.jpg)
_lettre_1857.jpg)
.jpg)
