PROFILBARU.COM

František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
	František Xaver Šalda
Narození	22. prosince 1867; Liberec, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	4. dubna 1937 (ve věku 69 let); Praha, Československo
Místo pohřbení	Hostivařský hřbitov
Povolání	překladatel, literární kritik, novinář, spisovatel, estetik, historik, kritik umění, básník, dramatik a redaktor
Alma mater	Právnická fakulta Německé univerzity v Praze; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Témata	literární kritika, estetika, poezie, drama, překlad, pedagogika a publicistika
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Xaver Šalda na kresbě od Huga Boettingra

František Xaver Šalda (známý také jako F. X. Šalda; 22. prosince 1867 Liberec^[1] – 4. dubna 1937, Praha) byl český literární kritik, novinář a spisovatel.

Životopis

Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda^[1] se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnázium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil.^[2] V roce 1910 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky).^[3]^[2]

Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.^[4]

Vážné nervové onemocnění (mielitis traversa) jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval. Přátelským kontaktům v kulturním světě se ale nevyhýbal.^[5] Zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.^[6]

Tvorba

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. V letech 1894–1908 psal pro redakci Ottova slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen^[7], Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Pohřben je na Hostivařském hřbitově.

„	Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F. X. Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství.	“
— Frank Tetauer^[8]

Dílo

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K jeho nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky^[9]. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.

Beletrie

Analysa (1891) – povídka
Život ironický a jiné povídky (1912) – soubor povídek
Loutky i dělníci boží (1918) – román milostný o dvou dílech.^[10]

Zástupové (1921) – drama
Strom bolesti (1921) – básnická sbírka
Dítě (1923) – drama (roku 1973 zfilmováno, režie: Anna Procházková)
Tažení proti smrti (1926) – komedie o třech aktech.^[11]
Dřevoryty staré a nové (1935) – soubor povídek

Literární věda (eseje, úvahy)

Boje o zítřek (1905) – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla.
1. Žádal novou tvarovou řeč.
2. Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění.
3. Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity).
4. Kritiku považoval za druh umění.
5. Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ.
6. Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.^[12]
Moderní literatura česká (1909) ^[13]
Vědecká kritika (1896) – překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista)
Duše a dílo (1913) – problematika romantismu v poezii, hledá duchovní podstatu básníkovy tvorby. Ocenil zde Rousseaua, Máchu a Němcovou.
Antonín Sova (1924)
Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 (1925) ^[14]
O nejmladší poezii české (1928)
Básnická osobnost Dantova (1921)
Mácha snivec a buřič (1936)
Básnický typ Jiřího Wolkra
O poetismu (1927)
Dva představitelé poetismu
Nová proletářská poezie
O tzv. nesmrtelnosti díla básnického (1928)
O nejmladší poezii české (1928)
Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky (1930)
Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák, obsáhlá studie (1930)
O naší moderní kultuře divadelně dramatické (1937) ^[15]
Kritické glosy k nové poezii české (1939) – posmrtně
Výbor z kritické prózy (1939) ^[16]
Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou (1939) ^[17]
Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu
Listy o poesii a kritice: vzájemné dopisy F.X. Šaldy a F. Chudoby (1945)

Citáty

„Miluji, můj ubohý příteli –
a svět má náhle smysl,
život má náhle smysl,
i smrt bude míti smysl…“

„Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou, a záští rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli a zatemní jinak případ jasný, jako že dvakrát dvě jsou čtyři? Co mne děsí je právě ta skrytost…“

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b Matriční záznam o narození a křtu
↑ ^a ^b Studenti pražských univerzit 1882-1945
↑ TULACHOVÁ, Marie, ed. Disertace pražské university 1882-1953. I. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965, s. 61.
↑ František Xaver Šalda v datech na fxsalda.ff.cuni.cz
↑ Osobní korespondence např. dokládá přátelství s Miloslavem Fassatim.
↑ LAICHTER, František. František Xaver Šalda. Křesťanská revue. Roč. XXV (1958), čís. 3, s. 76. Dostupné online [cit. 2019-09-05].
↑ Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529
↑ Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907 – 1937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47
↑ Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529
↑ ŠALDA, František Xaver. Loutky i dělníci boží [online]. Praha: Unie, 1918 [cit. 2021-06-29]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. Tažení proti smrti [online]. Praha: O. Štorch-Marien, 1926 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek [online]. Praha: Unie, 1918 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. Moderní literatura česká: podmínky historické a národní [online]. Praha: Grosman a Svoboda, 1909 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 [online]. Praha: Ot. Štorch-Marien, 1925 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. O naší moderní kultuře divadelně dramatické [online]. Praha: O. Girgal, 1937 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. Výbor z kritické prózy [online]. Praha: Státní nakladatelství, 1939 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.
↑ ŠALDA, František Xaver. Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou [online]. Praha: Společnost F.X. Šaldy, 1939 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online.

Literatura

Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. 371 s. cnb000002497. S. 267–271. Dostupné online
Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 96–108. Dostupné online
GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 234–8
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 395–396.
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. II., N–Ž / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. ISBN 80-85983-64-8. S. 176.
KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3.
MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 540–560.
MERHAUT, Luboš. Cesty polemiky. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2021. ISBN 978-80-7671-020-7 (print), ISBN 978-80-7671-021-4 (online)
PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6.
Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529
František Xaver Šalda: Výbor z kritické prózy, uspořádal František Chudoba, Praha : Státní nakladatelství, 1939
NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. - kapitola F. X. Šalda jako kritik, s. 183–211.
ŠALDA, František Xaver. Zástupové : dramatická báseň o pěti dějstvích. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921. Dostupné online. První vydání Šaldovy dramatické básně Zástupové, věnováné Otakaru Březinovi..
Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907 – 1937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47–50
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 243–244.
Václav Černý: Tvorba a osobnost, Odeon, 1992, dvoudílný výbor z textů „jediného Šaldova docenta“ - především díl první, oddíl druhý
SLAVÍK, Bedřich. Kořeny. 1. vyd. Mor. Ostrava: Josef Lukasík, 1944. 307 s.