PROFILBARU.COM

Geografie Španělska
Nejvyšší bod	Pico del Teide (3 715 m n. m.)
Nejnižší bod	Atlantský oceán (0 m n. m.)
Nejdelší řeka	Ebro (910 km)
Rozloha	504 782 km²
Stát	Španělsko
Nadřazená jednotka	Evropa
Souřadnice	40°0′0″ s. š., 4°0′0″ z. d.
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Španělsko je přímořský stát v jihozápadní Evropě. Zaujímá přibližně 84 % rozlohy Pyrenejského poloostrova, který sdílí s Portugalskem, Andorrou a Gibraltarem. Gibraltar je zámořské území Spojeného království. Španělsku patří také souostroví Baleáry (španělsky Islas Baleares) ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy (Islas Canarias) v Atlantském oceánu, dvě městské exklávy v severní Africe Ceuta a Melilla a Španělské severoafrické državy (Plazas de Soberanía en el Norte de Africa) ^[zdroj?], které se skládají z pěti malých ostrovů při marockém pobřeží. Španělsko má rozlohu 504 782 km², z toho 499 542 km² tvoří souš a 5240 km² voda.

Španělsko je z 88 % ohraničeno mořem (délka pobřeží činí 4964 km) a zbývajících 12 % tvoří pozemní hranice (1917,8 km). Na severu, severozápadě a jihozápadě je omýváno Atlantským oceánem (Biskajským zálivem na severu a Cádizským zálivem na jihozápadě) a na jihu a na východě od Gibraltarského průlivu po Pyreneje Středozemním mořem. Gibraltarský průliv odděluje Španělsko a celou Evropu od severní Afriky a v nejužším místě má šířku 13 km. Španělsko má pozemní hranici s Francií (623 km) a s Andorrou (63,7 km), která prochází Pyrenejemi na severovýchodě, s Portugalskem (1214 km) na západě a s Gibraltarem (1,2 km) v blízkosti nejjižnějšího cípu poloostrova. Autonomní města Ceuta a Melilla mají pozemní hranice s Marokem (Ceuta 6,3 km a Melilla 9,6 km).

Přírodní poměry

Povrch

Jádro pevninského Španělska tvoří centrální náhorní plošina, známá jako Meseta, která je ze severní, jižní, východní a částečně i západní strany obklopena horami. Touto náhorní plošinou prochází několik horských systémů, které jsou nižší než okrajová pohoří. Kromě náhorních plošin a pohoří má Španělsko úzké pobřežní nížiny a několik nížinatých údolí řek, z nichž největší je Andaluská nížina (též Betická nížina). Zemi lze rozdělit na deset přírodních regionů či subregionů: Meseta Central, Kantaberské pohoří a severozápadní region, Iberské pohoří, Pyreneje, Betická Kordillera, Andaluská nížina, údolí řeky Ebro, pobřežní nížiny, Baleárské ostrovy a Kanárské ostrovy. Tyto regiony se obvykle dělí do čtyř skupin: Meseta Central a přilehlá pohoří, ostatní horské oblasti, nížiny a ostrovy.^[1]

Meseta a přilehlá pohoří

Panoramatický snímek Mesety Central (Jižní submeseta)

Meseta je rozlehlá náhorní plošina s průměrnou nadmořskou výškou 700 m ^[2], která tvoří centrální část pevninského Španělska. Je obklopena horami a mírně se svažuje k západu k hranici s Portugalskem. Prochází jí Kastilské pohoří neboli Centrální kordillera (Sistema Central neboli Cordillera Central), označované jako „páteř“ Mesety Central, a rozděluje Mesetu Central na Severní a Jižní submesetu. Severní submeseta, zvaná též Starokastilská tabule, má větší nadmořskou výšku a menší rozlohu než Jižní submeseta, zvaná též Novokastilská tabule. Kastilské pohoří dosahuje na sever od Madridu nadmořské výšky přes 2400 m a jeho nejvyšší vrchol, Pico Almanzor s nadmořskou výškou 2592 m, se nachází západně od hlavního města. Západní části Kastilského pohoří, které zasahují i do Portugalska, nesou stopy zalednění a jejich vrcholky jsou po většinu roku pokryty sněhem. Navzdory své výšce tento horský systém netvoří výraznější bariéru mezi severní a jižní částí Mesety Central, neboť několik průsmyků umožnilo vybudování silničního a železničního spojení.

Jižní část Mesety dále rozděluje dvojice pohoří – Montes de Toledo na západě a Sierra de Guadalupe na východě. Jejich vrcholy přesahují výšku 1500 m. Díky četným snadno prostupným průsmykům tato pohoří nepředstavují překážku pro dopravu a komunikaci. Oba horské hřbety jsou odděleny od Kastilského pohoří na severu řekou Tajo.

Horské regiony obklopující Mesetu jsou Sierra Morena, Kantaberské pohoří (Cordillera Cantábrica) a Iberské pohoří (Sistema Ibérico). Sierra Morena, která vymezuje jižní okraj Mesety Central, navazuje na východě na jižní výběžek Iberského pohoří a táhne se podél severního okraje údolí řeky Guadalquivir k západu, kde se spojuje s horami jižního Portugalska. Směrem k severu dosahuje Sierra Morena k řece Guadiana. Navzdory nevelké nadmořské výšce, jen výjimečně přesahující 1300 m, je Sierra Morena skalnatá.

Kantaberské pohoří je vápencové a ohraničuje Mesetu Central na severu. Táhne se podél pobřeží Biskajského zálivu, ke kterému se strmě svažuje. Jeho nejvyšší vrchol je Torre de Cerredo (2648 m n. m.), který je součástí hřbetu Picos de Europa.

Iberské pohoří se táhne od Kantaberského pohoří směrem k jihovýchodu a odděluje Mesetu Central od údolí Ebra. Jeho východní část se rozkládá mezi řekami Ebro a Júcar. Neúrodné a skalnaté svahy tohoto horského masivu zaujímají plochu přibližně 21 000 km². Jeho nadmořská výška přesahuje 2000 m v severní části a nejvyšším vrcholem je Moncayo (2313 m n. m.) východně od pramene řeky Duero. Velmi prudké svahy tohoto pohoří jsou často přerušovány hlubokými a úzkými soutěskami.^[3]

Ostatní horské regiony

Odděleně od Mesety se nacházejí pohoří Pyreneje na severovýchodě a Betická Kordillera na jihovýchodě. Pyreneje se táhnou v délce přibližně 450 km od východního okraje Kantaberského pohoří ke Středozemnímu moři a tvoří výraznou bariéru a přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. Doprava je snadná v relativně nižších polohách na východním a západním okraji pohoří, kde státní hranici překonávají mezinárodní silnice a železnice. Střední část Pyrenejí je však těžko prostupná. Vrcholy na některých místech přesahují výšku 3000 m n. m. a nejvyšší z nich, Pico de Aneto, má nadmořskou výšku 3404 m. Pyreneje nesou stopy pleistocénského zalednění a v nejvýše položených částech se dodnes nacházejí menší karové ledovce, které jsou však na ústupu.^[4]

Betická Kordillera se táhne od nejjižnějšího cípu poloostrova směrem k severovýchodu podél jižního pobřeží a spojuje se s jižním výběžkem Iberského pohoří a s východním výběžkem Sierry Moreny. Nejvyšších nadmořských výšek dosahuje tento horský systém v masivu Sierra Nevada na jihovýchod od Granady, kde se nachází i nejvyšší hora Pyrenejského poloostrova Mulhacén s nadmořskou výškou 3478 m. Výšku 3000 m překonávají i další vrcholy tohoto horského hřebenu.^[5]

Nížiny

Hlavní španělské nížiny jsou Andaluská nížina (též Betická nížina) na jihozápadě, pánev řeky Ebro na severovýchodě a pobřežní nížiny. Při portugalské hranici se nacházejí menší nížiny v údolích řek Tajo a Guadiana.

Andaluskou nížinu tvoří široké údolí řeky Guadalquivir. Tato nížina je na severu lemována Sierrou Morenou a na jihu Betickou kordillerou. Zužuje se a má vyšší nadmořskou výšku směrem k východu, kde se tato pohoří sbíhají. Pánev řeky Ebro je tektonická sníženina, obklopená téměř ze všech stran horami – na jihu a na západě Iberským pohořím, na severu Pyrenejemi a na východě Katalánskou pobřežní kordillerou. Pobřežní nížiny jsou úzké pruhy mezi pobřežními pohořími a mořem. Pobřežní nížina je nejširší podél zálivu Golfo de Cádiz, kde přechází v Andaluskou nížinu, a v jižní a střední části východního pobřeží. Nejužší pobřežní nížina se táhne podél Biskajského zálivu, kde blízko pobřeží končí Kantaberské pohoří.^[6]

Ostrovy

Hlavními španělskými souostrovími jsou Baleárské ostrovy ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu. Baleáry mají rozlohu přibližně 5000 km² a nacházejí se 80 km od střední části východního pobřeží. Hory, které vystupují nad mořskou hladinu a vytvářejí toto souostroví, jsou pokračováním Betické Kordillery. Nejvyšší vrcholy souostroví s nadmořskou výškou přes 1400 m se nacházejí v blízkosti pobřeží v severozápadní části Mallorky. Centrální část Mallorky tvoří nížina, lemovaná na východě a jihovýchodě rozeklanými kopci.

Kanárské ostrovy, vzdálené 90 km od západoafrického pobřeží, jsou sopečného původu. Nejvyšší vrcholy se nacházejí na větších ostrovech uprostřed souostroví (Gran Canaria a Tenerife); na Gran Canarii dosahují výšky 1950 m a na Tenerife se nachází nejvyšší hora Španělska, nečinná sopka Pico del Teide s nadmořskou výškou 3715 m.^[7]^[8]

Podnebí

Pevninské Španělsko má tři typy podnebí: kontinentální, oceánické a středomořské.

Kontinentální podnebí převládá na většině španělského území, zejména na Mesetě Central, v přilehlých horách na jihu a na východě a v pánvi řeky Ebro. Charakterizují jej velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí i mezi ročními obdobími, nízký úhrn a nepravidelnost srážek a vysoký výpar. Roční úhrn srážek se vesměs pohybuje mezi 300 a 640 mm a na většině Mesety kolem 500 mm. Severní Meseta, Kastilské pohoří a pánev řeky Ebro mají dvě období dešťů, jedno na jaře (duben – červen) a druhé na podzim (říjen – listopad), přičemž nejdeštivějším obdobím roku bývá pozdní jaro. Také jižní část Mesety má jarní a podzimní deštivé období, avšak jarní přichází dříve (v březnu) a podzimní je deštivější než jarní. Srážky jsou nepravidelné i během deštivých období. Kontinentální zimy jsou chladné (-1 °C) se silnými větry a vysokou vlhkostí vzduchu navzdory nízkým srážkám. Mimo horské regiony je severní podhůří Iberského pohoří nejchladnější oblastí s častými mrazy. Léta jsou teplá a bezoblačná a průměrná denní teplota dosahuje 21 °C na severní Mesetě a 24–27 °C na jižní Mesetě; noční teploty se pohybují mezi 7 a 10 °C. Pánev řeky Ebro má vzhledem k nižší nadmořské výšce velmi horká léta a teploty zde mohou přesáhnout 43 °C. Vlhkost vzduchu v létě je na Mesetě Central a v pánvi řeky Ebro nízká, s výjimkou břehů Ebra, kde je naopak vysoká.

Oceánské podnebí převažuje v severní části země táhnoucí se od Pyrenejí k severozápadní části poloostrova a označované také jako „zelené Španělsko“. Charakterizují jej poměrně mírné zimy, teplá, ale ne horká léta a vesměs vydatné srážky po celý rok. Teplotní výkyvy jsou mírné jak mezi dnem a nocí, tak mezi ročními obdobími. Vliv oceánu však slábne ve vnitrozemí, kde jsou teplotní rozdíly větší a teploty se mohou oproti pobřeží lišit o 9–18 °C. Vzdálenost od oceánu také ovlivňuje množství srážek a na východě jsou srážky nižší než na západě. Nejdeštivějším obdobím je podzim (říjen až prosinec) a nejsušším měsícem je červenec. Vysoká vlhkost vzduchu a převažující větry od oceánu vytvářejí při severozápadním pobřeží časté mlhy, které jsou však méně časté již v malé vzdálenosti od pobřeží díky horám, které zadržují vlhký mořský vzduch.

Oblast se středomořským podnebím se táhne přibližně od Andaluské nížiny podél jižního a východního pobřeží k Pyrenejím, a to na přímořské straně pohoří lemujících pobřeží. Srážky jsou v této oblasti nízké, často nedostatečné a nepravidelné a jsou častější na konci podzimu a v zimě. Teploty jsou zde obvykle vyšší v zimě i v létě a teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou menší než v oblasti s kontinentálním podnebím. Průměrné lednové teploty se na většině území španělského Středomoří pohybují mezi 10 a 13 °C a v severovýchodní části kolem Barcelony jsou nižší (9 °C). Ve vnitrozemské části Andaluské nížiny jsou zimní teploty poněkud nižší než na pobřeží. V červenci a srpnu se teploty pohybují mezi 22 a 27 °C na pobřeží a mezi 29 a 31 °C směrem do vnitrozemí. Vlhkost vzduchu je nízká. Na podnebí středomořské oblasti má vliv horký a suchý vítr „leveche“, který vane z východu nebo jihovýchodu, nejčastěji na jaře, a má původ v severní Africe. Tento vítr někdy přináší jemný prach. Dalším větrem je „levante“, který je chladnější a vane od východu mezi Betickou kordillerou a pohořím Atlas v severní Africe.^[9]

Kromě tří hlavních typů klimatu uvedených výše existuje několik výjimek:

Semiaridní klima zcela na jihovýchodě (větší část provincií Alicante, Murcia a Almería): Léta zde jsou velmi horká a zimy mírné až chladné. Tato oblast je velice suchá a má téměř polopouštní charakter. Národní park Cabo de Gata-Níjar je s průměrným ročním úhrnem srážek pouhých 150 mm nejsušším místem Španělska a pravděpodobně i Evropy.
Nejvyšší část Pyrenejí má alpské podnebí.
Kanárské ostrovy mají typické subtropické podnebí z hlediska teplot, které jsou mírné a stabilní (18–24 °C) po celý rok. Východní ostrovy jsou polopouštní a sušší než západní a velmi deštivé oblasti se nacházejí v horách na ostrovech La Gomera a La Palma.

Klimatické údaje pro vybrané lokality:^[10]

Stanice	Poloha	Zeměpisná šířka	Zeměpisná délka	Nadmořská výška (m)	Srážky (mm)	Teplota (°C)	Počet mrazivých dnů
Gijón	Severní pobřeží	43°32'18” s. š.	5°38'31” z. d.	3	971	13,8	8
Barcelona	Východní pobřeží (sever)	41°17'49” s. š.	2°04'39” v. d.	6	640	15,5	4
Madrid (Retiro)	Meseta Central	40°24'40” s. š.	3°40'41” z. d.	667	436	14,6	16
Alicante	Východní pobřeží (jih)	38°22'00” s. š.	0°29'40” z. d.	82	336	17,8	1
Sevilla (Tablada)	Andaluská nížina	37°21'55” s. š.	6°00'30” z. d.	8	554	18,6	2
Fuerteventura	Kanárské ostrovy	28°27'10” s. š.	13°51'55” z. d.	29	105	20,4	0

Vodstvo

Nejdelší řeka Pyrenejského poloostrova je Tajo (1038 km, z toho 716 km ve Španělsku a 47 km na hranici s Portugalskem) a nejdelší řeka na španělském území je Ebro (910 km). Ve Španělsku je přibližně 1800 řek a vodních toků, z nichž všechny až na 90 jsou kratší než 96 km. Tyto kratší řeky mají malý a nepravidelný průtok a jejich koryta sezónně vysychají, avšak v období, kdy mají dostatek vody, jsou často rychlé a prudké. Sezónní rozdíly v průtocích se zvětšují od severu k jihu. Většina větších řek pramení v horách, které protínají nebo obklopují Mesetu Central, a teče směrem na západ přes náhorní plošinu a Portugalsko do Atlantského oceánu. Významnou výjimkou je nejvodnější španělská řeka Ebro, která teče na východ a vlévá se do Středozemního moře. Řeky na severozápadě a v úzké severní pobřežní nížině se vlévají přímo do Atlantského oceánu. Severozápadní pobřeží je členité s úzkými zálivy vzniklými zaplavením říčních údolí (rías).

Mezi hlavní řeky tekoucí směrem na západ do Atlantského oceánu patří Duero, Tajo, Guadiana a Guadalquivir. Guadalquivir je jedna z nejvýznamnějších španělských řek, jednak proto, že zavlažuje úrodné údolí, a vytváří tak dobré podmínky pro zemědělství, a jednak proto, že je ve vnitrozemí splavná a poskytuje Seville spojení s mořem. Sevilla je jediným španělským říčním přístavem využívaným pro zaoceánskou dopravu. Hlavní řekou severozápadní části Španělska je Miño.^[11]

Socioekonomické poměry

Obyvatelstvo a sídla

Španělsko má 44 708 964 obyvatel (2006) a hustota zalidnění je 87,8 obyvatel na km². Obyvatelstvo je rozloženo nerovnoměrně. Centrální část země je osídlená řídce a obyvatelstvo se koncentruje na pobřeží; výjimkou je hlavní město Madrid. Podíl městského obyvatelstva činí 76,7 % (2005).^[12]

Největší města a metropolitní oblasti

	Největší města	Počet obyvatel (2006)^[13]
1.	Madrid	3 128 600
2.	Barcelona	1 605 602
3.	Valencia	805 403
4.	Sevilla	704 414
5.	Zaragoza	649 181

	Největší metropolitní oblasti	Odhad počtu obyvatel
1.	Madrid	5 883 521^[14] 5 179 900^[15]
2.	Barcelona	4 474 919^[14] 3 905 300^[15]
3.	Valencia	1 664 663^[16] 1 407 100^[15]
4.	Sevilla	1 332 669^[14]
5.	Bilbao	949 939^[16]

Architektura měst

V centrech španělských měst se lze setkat se stopami různých kultur:

Na některých místech je patrný vliv Římanů (akvadukt v Segovii, most v Córdobě, hradby v Lugu, zbytky budov v Toledu a Tarragoně). S tímto vlivem se lze setkat i v dalších částech Středomoří.
Arabsko-muslimský vliv je zřejmý zejména v Andalusii. Mešity (přestavěné na kostely v období reconquisty) a opevněné paláce (alkazary) jsou součástí městské zástavby Sevilly, Toleda (mešita Bab Mardum, dnešní kostel Cristo de la Luz) nebo Córdoby (Velká mešita).
Vliv středověku: v některých městech se zachovaly hradby a ve středověku na Pyrenejský poloostrov pronikla gotická architektura z Francie.
V období „zlatého věku“ (za vlády Karla V. a Filipa II.) se vzhled španělských měst měnil díky přísunu vzácných kovů z kolonií. Roku 1561 Filip II. přesunul královský dvůr do Madridu.
S rysy moderního urbanismu se lze setkat zvláště v Barceloně: v 19. století vypracoval Ildefons Cerdà projekt na výstavbu čtvrti Eixample.

Hospodářství

Značná část španělského území není zemědělsky využívána z důvodu sucha. Pro zemědělství se hodí přibližně 40 % území. Kvalita půdy je většinou nízká a pouze na zhruba 10 % území může být považována za výbornou. Vážným problémem je eroze půdy, zejména na suchých planinách v Kastilii – La Mancha.^[17] V Pyrenejích a v celé severní části země s oceánským podnebím se praktikuje chov dobytka. V autonomních oblastech Aragonie a Kastilie a León převládá pěstování obilí. Na jihu a na východě se pěstují středomořské a komerční plodiny a provádí se zavlažování půdy. Španělsko vyváží citrusy a rané ovoce a zeleninu do zbývajících částí Evropy.

Nejdynamičtější průmyslové oblasti se nacházejí kolem Madridu a Barcelony. Dalšími průmyslovými centry jsou Zaragoza a Valencie. Těžký průmysl se rozvíjel v oblasti Gijónu a Bilbaa na pobřeží Atlantiku. Po několikaleté krizi, která se v Bilbau projevila snížením počtu obyvatel (z 433 000 v roce 1981 na 352 000 v roce 2004), prochází toto město obdobím obnovy. Přechod města k terciéru symbolizuje Guggenheimovo muzeum. Významní výrobci aut působí ve Valladolidu (Renault), ve Vigu (Peugeot), v Martorellu (Seat) nebo ve Valencii (Ford). V Getafe, Illescas a Puerto Real se vyrábějí součásti letadel Airbus.

Španělsko má otevřenou ekonomiku od 60. let 20. století a zvláště po svém vstupu do EHS roku 1986. Madrid je hlavním univerzitním a obchodním centrem, terciér je však rozvinutý také v Barceloně. Roku 1992 se v Barceloně konaly olympijské hry.

Španělsko je po Francii druhou turisticky nejnavštěvovanější zemí světa (roku 2005 jej navštívilo 55,6 miliónů zahraničních turistů).^[18] K turistickému ruchu má dobré podmínky – středomořské pobřeží nabízí pláže a turistická letoviska (Marbella, Malaga, Benidorm, Palma de Mallorca). Důsledky turistického ruchu jsou značné – je to důležitý zdroj příjmů, na druhou stranu však vede k zabetonování pobřeží a k vodohospodářským problémům. Turisté navštěvují rovněž města s bohatým kulturním dědictvím (Segovia, Santiago de Compostela, Ávila, Cáceres, Salamanca, Toledo, Córdoba, Alcalá de Henares).

Správní rozdělení

Španělsko se dělí na 17 autonomních společenství a 2 autonomní města, dále pak na 50 provincií.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Géographie de l'Espagne na francouzské Wikipedii, Geography of Spain na anglické Wikipedii a Anexo:Áreas metropolitanas de España na španělské Wikipedii. Tento článek obsahuje materiály převzaté z Library of Congress Country Studies, uvolněné do Public Domain federálními úřady USA.