Vypálení Benešova Janem Žižkou roku 1420 (Česko-moravská kronika, 1868)Benešov (Beneschau) na císařských otiscích map Stabilního katastru. Mapováno v roce 1840.Zřícenina kláštera minoritů
V 11. století za vlády Přemyslovců probíhala kolonizace dosud neobydlených oblastí jižně od Prahy. První písemná zmínka o Benešově pochází z roku 1219 a jeho první osídlení bylo na místě dnes zvaném Na Karlově, kde vznikl panský dvorec, kostel a okolo nich osada. Poté se centrum přesunulo výstavbou městského tržiště na dnešní Masarykovo náměstí. Na Karlově byl založen minoritský klášter a majitelem se stal pražský biskup Tobiáš z Benešova, který si záhy vybudoval nové sídlo – Konopiště. Po vymření Benešoviců se majiteli stali Šternberkové a po nich městu zůstal znak – osmicípá zlatá hvězda v modrém poli. Jan Žižka zdejší klášter vypálil, když tudy táhl roku 1420 na Prahu.
Husité ale klášter nezničili úplně. Benešov se pak stal významným za doby vlády Jiřího z Poděbrad, když se roku 1451 právě v místním klášteře konal sněm za přítomnosti Jiřího, coby zemského správce, a Eneáše Sylvia, zástupce římské kurie. Jednalo se tehdy o smíření s katolickou Evropou. V roce 1473 vystoupila na zdejším sněmu také královna Johanka a tříhodinovou řečí ve zpustlém klášterním chrámu umravňovala české panstvo, vyzvala je, aby pamatovali na vládu svornosti jejího manžela a zesnulého krále Jiřího, zanechali rozbrojů mezi sebou a svorně pečovali o blaho a slávu vlasti. Johanka měla vystoupit podle Palackého i na dalším sněmu v Benešově v roce 1474, ale to již došlo k velké rozepři mezi ní a králem Vladislavem Jagellonským, takže se královna uzavřela ve svém vdovském sídle na Mělníce, kde roku 1475 zemřela.
Pomník padlým v první světové válce před gymnáziem Benešov
Po vzniku republiky byl v sobotu 21. prosince 1918 kolem poledne na benešovském nádraží slavnostně uvítán prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který se tudy vracel z exilu do Prahy zvláštním vlakem. Byla to jeho poslední zastávka na cestě domů.[5] Benešov byl okresním městem, v němž byl umístěn pěší pluk č. 48 a působila zde mj. okresní nemocnice, městské muzeum, dva biografy (Helios a Sokol), pět peněžních ústavů nebo tři hotely (Na Knížecí, Nigrín, Pošta). K roku 1932 existovaly továrny: na drátěná tkaniva a pletiva Hrbotický, na knoflíky Fluss, na kůže Herschmann, na obuv Holzer a na poživatiny Sagosa. Dále např. státní pivovar, dva lihovary a pět likérek, tři cihelny a státní žulové a syenitové lomy.[6]
Za druhé světové války mělo být město zcela vystěhováno a mělo se stát SS-Stadt Böhmen. Součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov se stalo pouze území západně od státní silnice na Tábor, ovšem do 15. dubna 1943 se museli vystěhovat i všichni obyvatelé žijící na západ od železniční trati a jižně od Máchovy ulice, a to včetně bloku mezi Jiráskovou, Žižkovou a Husovou ulicí.[7] Po válce se součástí města stala dosud samostatná obec Konopiště a ty vesnice, které nyní tvoří katastrální území Benešov u Prahy, a v roce 1980 ještě další, z nichž některé se v roce 1990 opět osamostatnily.
Politický vývoj po nástupu demokracie v roce 1990
Do prvních svobodných voleb po létech totality v roce 1990 šlo v Benešově jednak masové hnutí Občanské fórum (OF), z přežívajících stran nereformovaní komunisté a reformovaní lidovci, z nových subjektů Strana zelených. Zvítězilo OF, které obsadilo post starosty (Ing. Mojmír Chromý), Zelení získali větší množství hlasů, které jim umožnilo obsadit post místostarostky. V dalším období však jejich popularita zcela klesla.
Postupně nabývala na významu sociální demokracie (ČSSD), v níž dominovaly zejména osobnosti Doc. Ing. Votruby nebo Jaroslava Durase (místostarostou na přelomu století).
Po smrti starosty Chromého počátkem nového století došlo při volbě nového starosty v ODS k rozkolu, po kterém převzal vedení Ing. Petr Kouba. Významným členem ODS byl dlouhodobý místostarosta Jiří Jandač. Rozkol vedl mimo jiné k tomu, že se do dalších městských voleb začala formovat nepolitická seskupení typu "Volba pro město Benešov" (Ing. Jaroslav Hlavnička, Tomáš Podhola) ad. Těm se společně s ODS (Ing. Roman Tichovský) opakovaně dařilo tvořit stabilní vedení městské radnice. Celkově však v zemi narůstalo politické napětí, které vedlo ke vzniku hnutí Milion chvilek ro svobodu a masovým shromážděním. Zaktivizovali si i Benešané ve vlastní aktivní skupině, v níž figurovali zejména Tomáš Novák, Tomáš Podhola nebo Jana Cechová.
Obdobnou koalici se podařilo vytvořit i po volbách roku 2014, kdy Benešov stejně jako celá republika zaznamenal silný nástup nového politického hnutí s názvem ANO. Tím vyřadily z účasti v Městské radě v té době dva silné politické subjekty – ČSSD a ANO. Tyto strany se však nesmířily s postavením v opozici a za pomoci benešovských komunistů a přeběhlých zastupitelů udělaly v lednu 2016 na radnici převrat. Nejvýraznější zastupitelkou opozice s v tu chvíli stala Jana Čechová. Radikální kroky s převratem spojené však obyvatelstvo města nepřijalo, ve volbách po dvou letech (2018) postavilo ČSSD s ANO do pozice silně menšinové marginální opozice. Na radnici se tak vrátilo původní vedení (Hlavnička, Tichovský, Zahradníček). V následujících volbách (2022) obyvatelé města svou podporu tomuto vedení radnice přesvědčivě potvrdili. ČSSD získala jen jedno křeslo zastupitele a komunisté byli po létech klesajících preferencí zcela vyřazeni.
Podobně jako v celé republice začala v Benešově získávat hlasy nová strana Pirátů, které se podařilo proniknout i do vládnoucí koalice a obsadit místo v Městské radě.
Po roce 1990 je politický vývoj Benešova podrobně dokumentován zpravodajstvím týdeníku JISKRA. Po zrušení jeho papírové verze pak na webu stejného názvu (přibližně do roku 2020 https://www.jiskra-benesov.cz/). Souběžně vývoj zaznamenal také Benešovský deník. Dění těsně po sametové revoluci byla věnována konference připravená roku 2009 okresním archívem, který z tohoto fóra historiků uložil množství shromážděné dokumentace.
Dalším zdrojem informací o politickém vývoji v Benešově je sborník článků historika PhDr. Ericha Rennera s názvem "Proč to píšu".[8]
Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:
1850 země česká, kraj České Budějovice, politický a soudní okres Benešov[10]
1855 země česká, kraj Tábor, soudní okres Benešov
1868 země česká, politický a soudní okres Benešov
1939 země česká, oberlandrat Tábor, politický i soudní okres Benešov[11]
1942 země česká, oberlandrat Praha, politický i soudní okres Benešov[12]
1945 země česká, správní i soudní okres Benešov[13]
Volba pro Benešov: Jaroslav Hlavnička, Jan Hrachovský, Ladislav Klavrza, Luboš Machulda, Lada Pavlíčková, Zdeněk Zahradníček, Petr Jandač, Karel Navrátil, Igor Chromý, Petra Kuchařová, Jan Hrachovský
Kostel sv. Mikuláše – kostel se samostatnou zděnou zvonicí na vrchu Karlov pochází ze 13. století, byl mnohokrát přestavován. Na zvonici je doložen zvon František z roku 1480 od Václava z Velvar, zvon Mikuláš z roku 1483 od téhož zvonaře a zvon Salvátor z roku 1603 od Jakuba Konváře.
Zřícenina klášterního kostela minoritů – klášter byl založen v 1. polovině 13. století. V roce 1420 byl společně s celým městem vypálen husity. Při klášteře stojí stará zděná zvonice, na ní se nachází vzácný zvon z roku 1322 od zvonaře Rudgera, který je druhým nejstarším datovaným zvonem v Česku. Zvon byl nalezen při výkopových pracích v sutinách bývalého minoritského kláštera v roce 1799. Další zvon je z roku 1595 od Matouše Voříška.
Piaristická kolej a kostel sv. Anny – kolej byla založena roku 1703 Františkem Karlem Přehořovským z Kvasejovic. Celá stavba byla dokončena teprve roku 1717 za Jana Josefaz Vrtby, nejvyššího purkrabího království českého, který ke klášteru nechal přistavět kostel sv. Anny. Nad hlavním vchodem do kostela je jeho znak s latinským nápisem. Barokní stavbu projektoval slavný architekt G. B. Alliprandi.
Zámek Konopiště – pravděpodobně založen koncem 13. století
Starý židovský hřbitov – založen v 17. století, funkční do roku 1883, po roce 1980 byl téměř zlikvidován, nyní parčík s několika náhrobky
Nový židovský hřbitov s márnicí (stálá expozice holocaustu)
Budova bývalé okresní hospodářské záložny (1903), kult. památka
Budova bývalé Městské spořitelny podle projektu rodáka arch. O. Novotného, kulturní památka
Rodinný dům pokladníka spořitelny Váni, arch. Novotný, Černoleská ulice
Secesní dům, Žižkova ulice
Kostel svatého Mikuláše se zvonicí
Zámek Konopiště
Kostel svaté Anny
Hlavní vchod do Gymnázia Benešov
Pozoruhodné objekty města
Městská rada schválila v závěru 90. let seznam památek, které nesplňují podmínky k zařazení do kategorie "kulturní památka", ale jsou pro historii města významné:
Městská radnice, historický objekt rekonstruovaný v 90. létech 20. století arch. Josefem Pleskotem, Masarykovo náměstí
Novorenesanční sokolovna, Tyršova ulice
Historická novorenesanční budova nemocnice
Dům Josefa Suka – dům v Husově ulici, kde zbytek života trávil a také zde zemřel hudební skladatel Josef Suk
Rondokubistický dům bývalé okresní nemocenské pokladny, Husovo náměstí
Novobarokní komplex Městského divadla, hotelu Pošta a spořitelny, Tyršova ulice
Rodinný dům malíře Šímy, Šímova ulice,
Vodárenská věž Na Sladovce, ad.
Pozoruhodné stavby moderní, postmoderní a navazující architektury
Funkcionalistický vodní areál Na Koupadlech včetně pavilonu občerstvení
Transfúzní stanice nemocnice v bruselském stylu (zbourána 2010)
Koupaliště v Dukelské ulici
Sbor Znovuzrození v Čechově ulici (arch. Kovář)
Dům s kavárnou (arch. Cajthamlová) ve Vnoučkově ulici
Dům s pečovatelskou služnou pod Karlovem (arch. Línek)
Hotelový komplex na Karlově (arch. Lábus)
Rehabilitační pavilon nemocnice
Obyvatelstvo
Podle sčítání lidu roku 1921 zde žilo v 531 domech 7 828 obyvatel, z nichž bylo 3 671 žen. 7 545 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 38 k německé a 25 k židovské. Žilo zde 4 960 římských katolíků, 204 evangelíků, 1 792 příslušníků Církve československé a 299 židů.[16] Podle sčítání roku 1930 zde žilo v 784 domech 8 307 obyvatel. 7 946 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 260 k německé. Žilo zde 5 222 římských katolíků, 294 evangelíků, 2 090 příslušníků Církve československé a 237 židů.[17]
Nádraží Benešov u PrahyLokomotiva T 435 Hektor u točny benešovského nádraží je součástí sbírky železničních veteránů Posázavského Pacifiku, o.s.
Benešovem prochází IV. tranzitní železniční koridor z Německa do Rakouska. Dlouhá léta zde projížděly expresy Praha–Vídeň včetně slavné soupravy „Vindobona“. Železniční stanice Benešov u Prahy patří k těm, jejichž název je oproti názvu obce rozšířený, protože Benešovů je v ČR pět. Leží na těchto tratích:
220 Benešov – Veselí nad Lužnicí – České Budějovice, částečně jednokolejná a částečně dvoukolejná elektrifikovaná celostátní dráha s velkým dopravním významem a s mezinárodním provozem, součást čtvrtého koridoru, úsek do Veselí nad Lužnicí v provozu od roku 1871
221Praha – Strančice – Benešov, dvoukolejná elektrifikovaná celostátní dráha s velkým dopravním významem s mezinárodním i frekventovaným regionálním provozem, součást čtvrtého koridoru, v provozu od roku 1871
222 Benešov – Vlašim – Trhový Štěpánov, jednokolejná neelektrifikovaná regionální dráha s nepříliš hustým provozem, úsek do Vlašimi v provozu od roku 1895
Rychlíky linky R17Praha – České Budějovice zde zastavují téměř každou hodinu a jízdní doba do stanice Praha hlavní nádraží v roce 2012 činila 42 minut. Osobní vlaky linky S9 do Prahy vyjíždějí z Benešova každých třicet (mimo špičky šedesát) minut a jsou součástí systému pražské příměstské železnice Esko.[21]
Železniční dopravu přes Benešov zajišťovala od počátku státní monopolní ČSD. K ní přibyla po roce 2000 soukromá společnost Arriva, která zásadně zvýšila kvalitu vstřícnosti cestujícím.[22]
V době výstavby koridoru se nabízela výstavba dalších dvou zastávek na území města, které by podpořily vnitroměstskou dopravy (Červené vršky, Černoleská, příp. ještě "Benešov – depo" přiléhající k novému rozvojovému území Mariánovice). Ekonomicky výhodné nabídky ze strany Správy železnic nebyly využity.
Městská autobusová doprava
V Benešově je taktéž zavedena městská autobusová doprava. Do komunistického převratu zjišťovaly autobusovou dopravu soukromí dopravci. Poté státní dopravce ČSAD Benešov, který se po návratu demokracie přejmenoval na ICOM. Městské linky zajíždějí do benešovských částí Pomněnice nebo Mariánovice, jsou však v provozu jen v pracovní dny.
Další tu jsou spoje Pražské Integrované Dopravy od 1. dubna 2021 do těchto cílů:
337 a 401 Praha
401 Tábor, Jindřichův Hradec / Třeboň
438 Štěchovice
452 Mladá Vožice
553 Jankov, Odlochovice
554 Votice
752 Týnec nad Sázavou – Jílové u Prahy
753 Týnec nad Sázavou – Netvořice – Neveklov
754 Neveklov–Křečovice
755 Neveklov – Jablonná n/Vlt.
759 Bystřice–Maršovice–Neveklov
V roce 2021 byl přestavěn stávající autobusový terminál. Výhodná alternativní možnost autobusového nádraží z druhé strany kolejiště s využitím nového pochodu nebyla využita.
Městská turistická doprava
Od června 2012 je v Benešově zřízena speciální městská turistická doprava. Ta je zajišťována dvouvozovým ekovláčkem.[23] Ekovláček měl původně vyjet již v dubnu 2012, na svou první jízdu se však vydal až 29. června 2012, ovšem i potom se potýkal s problémy.[24] Vláček vyjíždí pětkrát denně v pracovní dny i o víkendu od městského informačního centra. Mezi jeho zastávky patří např. pivovar, gymnázium, vrch Karlov, zajíždí i do Konopiště.
Institut informačního designu Muzea umění Benešov – vzdělávací centrum druhé gramotnosti (1990–2017)
Duchovní kultura
Duchovní kultura je v každém městě nejstarším základem dalšího obecního kulturního vývoje, který de týká vzdělávání, umění, charity a veřejných aktivit. Vytváří podstatu místní identity.
Vývoj v Benešově
Židovská kultura
Kultura s nejdelší tradicí měla svou svatyni u náměstí v Pražské ulici. Dále pak starý a nový židovský hřbitov (viz památky). Vinou nesnášenlivosti společnosti byla ve 40. letech 20. století v Benešově zlikvidována. Ani komunistický režim nebyl vůči ní tolerantní, a tak nechal v 70. létech zbourat synagogu, která byla zajímavou kulturní památkou. Přeživší Židé v Benešově se stáhli do ústraní a o jejich kulturní odkaz (památník holocaustu a hřbitov) se starají obětaví křesťané.
Historik Václav Bartůšek v expozici o piaristech v ambitu koleje
Křesťanská kultura
Křesťanská kultura, později specifikovaná na katolickou a protestantskou. Následně ještě na další, např. husitskou. Má v Benešově bohatou historii, mj. díky činnosti minoritského kláštera a vzdělávací, vědecké a kulturní aktivitě piaristů. Její kolej představuje počátky benešovského gymnázia. Na území města jsou tři kostely a jedna kaple na zámku Konopiště. Po roce 1990 vyniká katolická farnost velmi kvalitním chrámovým sborem a intenzívní charitativní činností.
Historie piaristů je podrobně probádána historikem Václavem Bartůškem a promítnuta do malé stálé expozice v samotné koleji. Veřejná diskuse po návratu demokracie vedla k přijetí sloganu "Benešov – město piaristické kultury a vzdělanosti", který se uplatňoval na letácích i propagačních bilboardech u silnice. Od roku 2010 však bylo rozhodnuto o přízemnější formě prezentace města.
Husitský farář Josef Švehla v moderní modlitebně Husova sboru v Čechově ulici.
Protestantští křesťané mají v Benešově modlitebny v Husově a Čechově ulici. Českobratrská církev evangelická proslavila město činností nakladatelství Eman s celostátním dosahem a špičkovou kvalitou produkce. Husitská církev má moderní ekologickou modlitebnu (arch. Kovář) se zázemím pro zájmovou činnost dětí a mládeže. Dále v Benešově působí Adventisté sedmého dne.
Další kultury
V Benešově po roce 1990 fungují také buddhistické aktivity a jogínské bez přímé vazby na hinduismus.
Křesťané a veřejnost
Od konce 90. let 20. století připravují křesťané každoročně na Štědrý den na náměstí veřejnou slavnost "Vánoční slovo" se čtením z Bible a vánoční hudbou. Starostové města na slavnost přicházejí popřát obyvatelům příjemné svátky a mnoho štěstí v novém roce.
Kultura
Muzeum umění
V Benešově působí Muzeum umění a designu (zal. 1990) a pobočka Muzea Podblanicka, jež se obě nacházejí v secesním domě č. p. 74. Tento dům postavila v letech 1904–1905 podle projektu Marcela Dusila Okresní hospodářská záložna v Benešově.
V roce 1992 byla v Muzeu Podblanicka zpřístupněna expozice věnovaná dějinám města a okolí, uměleckým památkám regionu a výtvarníkům, kteří zde působili.
V roce 1999 byla v Muzeu umění zpřístupněna první česká stálá expozice historie fotografie.
V piaristické koleji zpřístupněna (2001) stálá komorní expozice "Piaristé – tradice benešovské kultury a vzdělanosti".
Na nádraží v souvislosti s Císařským salonkem zpřístupněna (2002) stálá dokumentačně-propagační expozice "František Ferdinand Rakouský z Este".
2010 v piaristické koleji zpřístupněna stálá expozice ilustrovaných biblí ze sbírky Muzea umění a designu.
Vedle výrazné vydavatelské činnosti Muzea umění a designu ve městě fungovalo více než 20 let soukromé nakladatelství pana Tomáše Trusiny EMAN, které vydávalo obsahově hodnotné, špičkově graficky upravené knihy. Po roce 2020 pokračuje v působení v Praze.[25]
Ve městě funguje také Městská knihovna s Městskou výstavní síní v předsálí a kino.
V Benešově funguje i městské divadlo, s profesionální historií z 50. let dvacátého století, ve které od 70. let vystupují ochotníci a hostující soubory. V moderní budově společenského centra Karlov se odehrávají zábava a společenské akce.
V podzámčí Konopiště od počátku století funguje soukromé Muzeum motorek Jawa Jiřího Stibůrka.
Vydavatelství
V roce 1990 začalo s výraznou vydavatelskou činností nové Muzeum umění Benešov. Vydávalo katalogy, odborné textové publikace, pohlednice, plakáty a postupně 6 titulů periodik. K typickým, místní význam překračujícím titulům patřily první české slovníky a učebnice druhé gramotnosti, které doplňovaly školní výuku první gramotnosti. Díky spolupráci s IIID byly distribuovány i do zahraničí včetně zámoří. Po politickém převratu roku 2017 pokračuje muzeum v kvalitní ediční činnosti zaměřené úzce na výtvarné umění.
Nejvýraznějším vydavatelem byl dvacet let počátkem 21. století Tomáš Trusina se svým nakladatelstvím EMAN. Vydával prózu a poezii s hlubším obsahem a periodikum Protestant. Všechny publikace měly špičkovou nevtíravou grafickou úpravu.
Činnost dalších vydavatelů s výjimku příležitostných (Město Benešov, sdružení Posázaví) v historii nebyla zaznamenána.
Periodika
Jiskra, týdeník s regionálním dosahem (do roku 2010, elektronicky do roku 2021)
Benešovský kalendář, měsíčník s městským dosahem (do r. 2005)
Zpravodaj radnice Benešov – měsíčník s městským dosahem (od r. 2006)
Artsystem – odborný občasník pro teorii umění s celostátním dosahem (1990–1992)[26]
Angelma – odborný občasník prp teorii fotografie s celostátním dosahem (1990–1992)[26]
Bulletin Institutu informačního designu – odborná ročenka pro 2. gramotnost s celostátním dosahem (1990–2000, návazně elektronicky)[27]
Muzeum umění Benešov – popularizující ročenka o muzeu pro region (1995–2010)[27]
Benešovský deník – noviny pro region (od 1998)
Posázaví – občasník s regionálním dosahem (od 2000)
Muzeum, umění a společnost – odborný občasník o vztahu muzeí a veřejnosti (od 2000)[27]
Protestant – populární dvouměsíčník s celostátním dosahem (od 2000)
Festivaly
V Benešově se od roku 1990 pořádá každoroční festival vážné hudby Sukovo Jaro a souběžně probíhal do 1. desetiletí 21. století festival Podblanický Podzim.
Od konce 90. let každoroční setkání obyvatel na Štědrý den "Vánoční slovo" – čtení z biblických textů
V prvém desetiletí 21. století v Benešově každoročně probíhala sochařská sympozia hostící známé české umělce.
V letech 2011 a 2012 se zde pořádal hudební festival Sázavafest a v roce 2013 festival Let It Roll.
Po roce 2000 Benešov každoročně hostí významný filmový festival Jeden svět.
Od roku 2016 je každým rokem pořádán Benešovský literární festival.
Kulturní a umělecká sdružení
Kulturní sdružení (30. léta 20. stol.)
Ochotnický soubor Svatopluk Čech
Sukův komorní sbor
Sbor Benešovské učitelky
Římskokatolický pěvecký sbor, sbormistr Marek Jantač
Divadlo PaT
Komorní studio Áčko
Evropský klub Benešov
Posázavský Pacifik, sdružení pro ochranu památek železnice
Hokejový klub HC Lev Benešov hraje Středočeskou krajskou ligu (4. ligová úroveň). Své domácí zápasy hraje na Zimním stadionu Benešov, který má kapacitu 2500 diváků. Růstu klubu brání to, že již dvakrát prodal svou licenci do jiných měst, jednou do Příbrami a jednou do Moravských Budějovic. Nejznámějším odchovancem je Jan Srdínko, který se po skončení hráčské kariéry věnoval výchově hokejové mládeže v Benešově.
V Benešově se nachází rovněž sokolovna se souborem hřišť a dostihové závodiště.
Sídliště Na Bezděkově
Turistika
O podporu a propagaci turistiky se po roce 1990 staralo z pověření svého zřizovatele Muzeum umění Benešov. Později se částečně připojilo sdružení Posázaví. Po nabytí významu turistického ruchu činnost převzala sama radnice pod vedením Petry Orsákové.
Cyklistika
– Městem vedou cyklotrasy č. 0063 Týnec nad Sázavou – Konopiště, č. 0064 Čerčany – Benešov – Konopiště, č. 0069 Benešov – Postupice – Vlašim, č. 0073 Benešov – Ostředek – Český Šternberk, č. 0076 Konopiště – Bystřice – Votice. Výstavba cyklostezek nebyla preferována.
Pěší turistika – Územím města procházejí turistické trasy Chocerady – Kozmice – Benešov – Konopiště – Neveklov, Benešov – Postupice – Louňovice pod Blaníkem, Konopiště – Poříčí nad Sázavou, Konopiště – Líšno, Benešov – Konopiště – Týnec nad Sázavou.
Vycházkové okruhy. Ve městě i v areálu Konopiště jsou koncipovány speciální vycházkové trasy zaměřené na různá témata. Jejich přesné vyznačení různobarevnými liniemi je na mapách rozmístěných ve veřejném prostoru.
Osobnosti
Galerie osobností historie Benešova
Starosta Chromý seznamuje zastupitele a úředníky radnice s osobnostmi historie Benešova
Po sametové revoluci starosta Mojmír Chromý s ředitelem muzea umění Tomášem Fassatim připravili v nových svobodných podmínkách projekt obrazové galerie osobností. Zorganizovali výběr osobností minulosti nezatížený politickou cenzurou ani povrchními laickými názory. Podnítili proto seriózní diskusi s benešovskými i dalšími historiky, jejíž výsledky vedly k sestavení základního seznamu, který byl podkladem pro vytvoření série 20 portrétů, jež byly ve formě Malé galerie instalovány roku 2001 na radnici.
František hrabě Karel Přehořovský z Kvasejovic (1646–1723) – zakladatel piaristické koleje v Benešově
Jan Josef hrabě z Vrtby (1669–1734) – dokončil výstavbu piaristické koleje
Karel Ignác Villani (1818–1883) – starosta benešovského okresu
František Ferdinand dʼEste, arcivévoda rakouský (1863–1914) – majitel Konopiště
Josef Suk (1874–1935) – hudební skladatel
Otakar Novotný (1880–1959) – architekt
Emil Artur Longen (1885–1936) – malíř, herec a spisovatel
Svatopluk Čech (1846–1908), básník, prozaik, novinář a cestovatel, rodák z Ostředku, jako čestný občan Benešova propůjčil své jméno místnímu ochotnickému spolku
Tomáš Fassati (* 1952), vědec, český průkopník 2. gramotnosti, odborný manažer a vysokoškolský pedagog (UMPRUM a Fakulta architektury ČVUT), účastník 3. odboje, zakladatel muzea umění[29]
Salo Flohr (1908–1983), světový šachista, čs. reprezentant v šachu, šachový velmistr, v Benešově uděleno domovské právo
Jan Hertl (1906–1965), historik a sociolog, učil na benešovském gymnáziu
Vladimír Pičman (* 1935), básník, redaktor, překladatel, studoval benešovské gymnázium
Harry Jelínek (1905–1986), podvodník, kolaborant, žurnalista a nakladatel ("prodejce" Karlštejna), studoval benešovské gymnázium
Josef Topol (1935–2015), dramatik, básník, studoval benešovské gymnázium[29]
František Velebný (1898–1973), celoživotní herec ND, rovněž filmový herec, po matce rodem z Neveklovska, zemřel v Benešově
František Veselý (1863–1935), český a československý advokát a politik, starosta Benešova
Michal Viewegh (* 1962), spisovatel a publicista, studoval benešovské gymnázium
Karel Vladislav Zap (1812–1871), historik a spisovatel, žil a zemřel v Benešově
Václav Bartůšek, historik, archivář, autor rozsáhlého výzkumu o benešovských piaristech, pedagog a člen benešovské muzejní rady
Dana Bleyová, akademická malířka, grafička, fotografka, členka muzejní rady
Pavel Hoza (1964), spisovatel, historik, pedagog a organizátor kulturních akcí v Benešově[30]
Tomáš Trusina, významný český knižní nakladatel, evangelický farář, pořadatel kulturních akcí v Benešově[31]
Marek Jantač, dlouhodobý regenschori benešovského chrámového sboru, a majitel benešovského audiovizuální studia, které produkuje profesionální filmy a dokumenty.[33]
Další osobnosti spjaté s Benešovskem
Tomáš Rajlich, světoznámý malíř působící v Nizozemí
Marie Ruth Křížková, literární vědkyně, chartistka, nositelka ocenění za 3. odboj[29]
Benešovští nositelé titulu Blanický rytíř
Titul uděluje skupina občanských sdružení organizovaná vlašimským Ekocentrem. Je určen především neprofesionálním aktivistům kultury a ochrany přírody. Za Benešov působí ve skupině Evropský klub Benešov a Vědecko-technická společnost železniční, později k nim přibyla o.p.s. Posázaví (https://www.blanickyrytir.cz/)
Josef Zemánek - ochrana památek
Jaroslava Hocková - folklór
Václav Kovařík - ochrana přírody
Věra Dudíková - zakladatelka a dlouholetá ředitelka hudebního festivalu Podblanický podzim
Pavel Hoza - pedagog a spisovatel, za celoživotní dílo, zejména za významnou literární a kulturní činnost na Podblanicku.[34]
Člen Evropského kulturního klubu předává na radnici roku 2019 cenu novému nositeli Romanu Tichovskému.
Osobnosti demokracie Benešova
Cena začala být udělována po událostech roku 2016 na benešovské radnici, kdy došlo k porušení řady demokratických principů a byla omezena svoboda projevu v místních médiích. Cenu uděluje Evropský klub Benešov na základě podrobně zdůvodněných návrhů obyvatel města. Hlasování mezi návrhy probíhá po důsledné diskuzi.[35]
2016 - Petra Orsáková. Za odvážné prohlášení v napjatém politickém ovzduší radnice, na které doplatila existenčně.[36]
2017 – Anna Fassatiová. Za otevřený veřejný postoj proti svévolné politické manipulaci s benešovským muzeem umění. Následně patřila mezi řadu politicky postižených. Nositelka ocenění ministryně obrany za 3. odboj.
2018 – Roman Tichovský. Za zásadový veřejný postoj po převratu na radnici roku 2016 a morální podporu postižených spoluobčanů.
2019 – Jiří Stibůrek. Za dlouholetou finanční podporu jediného místního demokratického média – týdeníku Jiskra a obranu jeho otevřenosti a nezávislosti.
2020 – Erich Renner. Za ojedinělou dlouhodobou publicistickou aktivitu v oblasti místní politiky.
2021 – Marie Rút Křížková. Mimořádné ocenění pro paní Křížkovou, která se stala pro benešovskou veřejnost příkladnou, následováníhodnou osobností svým odvážným nekompromisním odporem totalitě v době normalizace.[37][38]
Výtvarníci významně překračující hranice města a regionu
Seriózní výběr bylo možné provést jen s pomocí pohledu zvenčí (Nová encyklopedie českého výtvarného umění (1994) apod. odborná přehledová literatura.
Ing. arch. Otakar Novotný
akad. sochař Miloslav Chlupáč
akad. malíř Ladislav Šíma
Doc. Gabriel Vach, ml.
Nositelé Ceny města Benešov pro mladého výtvarníka
Cena pro podporu mladých umělců udělovaná v přítomnosti starosty nebo jeho zástupců obsahovala úhradu cesty do některého z evropských center umění a možnost samostatné výstavy v Muzeu umění. Po politických zvratech roku 2016 byla zrušena.[27]
Eva Šternová-Mixánová (malba, konceptuální tvorba)
↑Okresní soud [online]. Kulturní a informační centrum Benešov [cit. 2021-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-14.
↑Vratislav Preclík: "Návrat prezidenta Masaryka do vlasti právě před sto lety" (20.–21. prosince 1918), in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, říjen–prosinec 2018, roč.XXVI. čís. 124. ISSN 1210-1648, str. 5–13
↑Adresář republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, sestavila a vydala firma Rudolf Mosse, Praha 1932, svazek I, str. 29–31. (česky a německy)
↑STANĚK, Stanislav. Evakuace území mezi Vltavou a Sázavou za okupace. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. Praha: [s.n.], 1973.
↑RENNER, Erich. Proč to píšu. 1. vyd. Benešov: Muzeum umění, 2004. ISBN80-903144-4-9.
↑Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl. Praha: Český statistický úřad, 2006. ISBN80-250-1311-1. S. 186, 193 a 551.
↑Statistický lexikon obcí v Republice československé 1921. Díl I. Země Česká. Praha: Orbis, 1924. 598 s. S. 4.
↑Statistický lexikon obcí v Republice československé 1930. Díl I. Země Česká. Praha: Orbis, 1934. 613 s. S. 2.
↑Český statistický úřad. Historický lexikon obcí ČR 1869 - 2005 - 1. díl [online]. 2007-03-03 [cit. 2014-12-17]. S. 68, 69, záznam 1. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-15.
↑ abZákladní údaje podle částí obce vybraného SO ORP, území SO ORP Benešov, SLDB 2021 : Veřejná databáze ČSÚ [online]. Český statistický úřad, 2021-03-26 [cit. 2023-04-28]. Dostupné online.
↑Český statistický úřad. Historický lexikon obcí ČR 1869 - 2005 - 1. díl [online]. 2007-03-03 [cit. 2014-12-17]. S. 68, 69, záznam 1-3. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-15.
↑WWW.FG.CZ, 2023, FG Forrest, a s. Vlaky. Arriva [online]. [cit. 2023-07-14]. Dostupné online.
↑O ekovláčku [online]. Technické služby Benešov [cit. 2019-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-28.
↑KŘEČKOVÁ, Martina. Benešovský ekovláček zatím moc cestujících nepovozil. Benešovský deník. 2012-07-02. Dostupné online [cit. 2019-04-28].
↑ nakladatelství EMAN | Křesťanská literatura pro náročné. eman.evangnet.cz [online]. [cit. 2023-05-21]. Dostupné online.
↑ abFASSATIOVÁ, Anna. Kapitoly z historie Muzea umění a designu Benešov. 1. vyd. Benešov: Muzeum umění, 2012. 1250 s. Kapitola Ediční činnost.
↑ abcdFASSATIOVÁ, Anna. Kapitoly z historie Muzea umění a designu Benešov. 1. vyd. Benešov: Muzeum umění a designu Benešov, 2011. 1125 s. ISBN978-80-87400-07-4. Kapitola Cena Města Benešova pro mladé výtvarníky.
↑PODROUŽEK, Jan. Benešov ležel Švarcovi u nohou, pak byl ve vězení a žil jako poustevník. iSport.cz [online]. 2013-07-21 [cit. 2022-08-14]. Dostupné online.
↑ abcdefTŘEŠTÍK, Michael. Kdo je kdo: osobnosti české současnosti 5000 životopisů. 5. vyd. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo ISBN978-80-902586-9-3.
↑ Pavel Hoza | životopis, informace | ČBDB.cz. www.cbdb.cz [online]. [cit. 2023-07-12]. Dostupné online.
↑ nakladatelství EMAN | Křesťanská literatura pro náročné. eman.evangnet.cz [online]. [cit. 2023-07-12]. Dostupné online.
↑ NOVÁ OCENĚNÍ OSOBNOSTEM DEMOKRACIE BENEŠOVSKA 2020 – 2021. www.jiskra-benesov.cz [online]. [cit. 2023-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-07-02.
↑ Osobnost Benešova. Zpravodaj města Benešov. 2019-09, čís. 2, s. 5.
↑ Vydaná osvědčení. 3odboj.army.cz [online]. [cit. 2023-05-21]. Dostupné online.
Filmy o Benešově
Benešovský víkend (1995)
Šumný Benešov (2001), režie Radovan Lipus, scénář David Vávra, odb. poradce Tomáš Fassati
Navštivte Benešov (2012), námět Petra Orsáková
Literatura
FASSATI, Tomáš (ed.): Benešov, Město Benešov, 1997
FASSATI, Tomáš; BLEYOVÁ, Dana: Umění a architektura v Benešově, mapa, Benešov, 2005, ISBN80-903144-6-5
FASSATI, Tomáš: Soudobá architektura a design Benešovska, Muzeum umění, Benešov, 2007
FASSATI, Tomáš. Z Benešova za stavbami 20. století krajinou vnější i vnitřní: [průvodce světem architektury 20. století Benešovska]. 3., dopl. vyd. vyd. Benešov: Muzeum umění a designu 281 s. s. Dostupné online. ISBN978-80-903798-9-3, ISBN80-903798-9-3. OCLC505914483
PELÍŠEK, Jaroslav. Benešov: „nejen“ město v podzámčí. 1. vyd. Benešov: Město Benešov, 2013. 99 s. ISBN978-80-260-5254-8.
KOVAŘÍK, Václav. Benešov – příroda. 1. vyd. Benešov: Město Benešov, 2014. 175 s. ISBN978-80-260-7231-7.
HOZA, Pavel; FASSATI, Tomáš: Benešov na přelomu milénia, Benešov, 2015
HORÁČEK, Michal. Benešov technický a industriální. 1. vyd. Benešov: Muzeum Podblanicka, 2017. 309 s. ISBN978-80-86452-32-6.
TYWONIAK, Jiří. Benešov a Konopiště v minulosti. 2. vyd. Benešov: Městský úřad v Benešově, 1993. 337 s.
KOS, Petr. Cvičiště Benešov – vstup zakázán!!. 3. vyd. Postupice: Posázaví, 2012. 205 s. ISBN978-80-87684-11-5.
VLASÁK, Antonín Norbert. Okres Benešovský. Nástin statisticko-historický. Praha: Fr. A. Urbánek, 1874. 140 s. Dostupné online.
VLASÁK, Antonín Norbert. Ze starých dějin města Benešova. Archeologicko-historický nástin. Benešov: vl. nákl., 1898. 68 s. Dostupné online.
.png)
.jpg)
.JPG)
