Narodil se roku 1974 ve městě Černovice v Černovické oblasti v západní části tehdejší USSR. Jeho otcem byl historik a univerzitní profesor Petr Ivanovič Jaceňuk, jeho matka Marija Grygorivna byla univerzitní učitelkou francouzštiny. Podle mnohých zdrojů má ukrajinsko-židovské kořeny,[1][2][3][4][5][6][7] některé jiné zdroje to však zpochybňují.[8] Má i rumunské předky, kteří se v oblasti usadili v období tzv. Velkého Rumunska.
Od září do listopadu 2001 sloužil Jaceňuk jako zastupující ministr hospodářství Autonomní republiky Krym; následně až do ledna 2003 byl oficiálním ministrem hospodářství na Krymu. Posléze byl mezi lety 2003 a 2005 viceprezidentem Ukrajinské národní banky pod vedením Serhija Tihipka.[9]
Z iniciativy prezidenta Juščenka byl Jaceňuk začátkem roku 2007 navržen na post ministra zahraničních věcí Ukrajiny.[9] Tento návrh byl Verchovnou radou Ukrajiny přijat dne 21. března 2007[10] většinou 426 hlasů ze 450 možných.[11] Stalo se tak poté, co parlament dvakrát odmítl potvrdit na tomto postu Volodymyra Ohryzka. Jako ministr zahraničí sloužil Jaceňuk do 4. prosince 2007.
Ukrajinský ministr zahraničí Jaceňuk při setkání s americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou (2007)
Předseda ukrajinského parlamentu (2007–2008)
V roce 2007 byl za stranu Blok Naše Ukrajina – Národní sebeobrana zvolen do parlamentu (tzv. Verchovna rada). Za Blok Julije Tymošenkové byl pak nominován na předsedu parlamentu.[12] Byl jím zvolen dne 4. prosince 2007, kdy získal 227 hlasů poslanců. Již v září 2008, během politické krize na Ukrajině, nabídl svou rezignaci na tento post. Ta byla přijata v listopadu téhož roku. Současně byl prezidentem Juščenkem odvolán z Rady pro bezpečnost a obranu země. Již v říjnu 2008 prohlásil Jaceňuk, že založí novou politickou stranu, která si vytyčí za cíl provést na Ukrajině rozsáhlé politické a sociální změny.[13]
Lídr Baťkivščiny a kandidatura na prezidenta (2008–2014)
Brzy poté založil stranu Fronta změny, kterou vedl. Tato strana se v červnu 2013 sloučila se stranou Baťkivščyna (Vlast).[14] Donedávna byl předsedou parlamentního klubu tehdy opoziční strany Baťkivščyna a je nadále jedním z vůdců této strany.[9] Stal se jím jako nástupce její bývalé předsedkyně Julie Tymošenkové, která byla v roce 2010 odsouzena k trestu odnětí svobody. Do roku 2014 byl de facto lídrem ukrajinské politické opozice.
Roku 2010 se v prezidentských volbách ucházel o funkci prezidenta. V prvním kole obdržel 1 711 737 hlasů (6,96 %). Byl tím čtvrtým nejúspěšnějším kandidátem. V parlamentních volbách v roce 2012 kandidoval za opoziční blok Všeukrajinský svaz (Vlast) – (v podstatě Baťkivščyna).[15] Jaceňuk vedl kandidátku strany a stal se předsedou její parlamentní frakce.[16] Pod jeho vedením blok získal 101 mandátů.
Jaceňuk blokuje sídlo ukrajinské vlády, 2013. V pozadí vlajky UPA.
Premiér (2014–2016)
V lednu 2014 mu prezident Janukovyč nabídl funkci předsedy vlády, ale Jaceňuk jeho nabídku odmítl a požadoval nové volby. Po protestech na Euromajdanu a následné politické krizi byl dne 27. února 2014 členy parlamentu zvolen předsedou nové vlády (pro něj hlasovalo 371 poslanců). Fungování vlády ale provázely spory, v parlamentu se nedařilo prosadit reformní zákony, jimiž západní finanční instituce podmiňují poskytování potřebných půjček. Dne 24. července 2014 oznámil rezignaci na funkci předsedy prozatímní vlády, ale prezident Petro Porošenko a ukrajinský parlament tuto rezignaci zamítli a Jaceňuk premiérem zůstal. Po parlamentních volbách 2014 stanul v čele druhého koaličního kabinetu.
V polovině února 2016 hlasoval parlament o vyslovení nedůvěry vládě, ta jí sice nebyla vyslovena, ale 18. února přišla koalice po odchodu dvou stran o většinu. V dubnu Jaceňuk na post premiéra rezignoval.[17]
Názory
Byl proti uznání ruštiny coby druhého úředního jazyka na Ukrajině.[18] Také zastává názor, že se Ukrajina má zapojit do Evropské unie, kterou vnímá jako nositele svobody, ekonomického růstu a modernizace.[19]
Podpořil lustrace státních úředníků a politiků, které by se měly vztahovat asi na milion osob, ale ze kterých je výslovně vyňat prezident Petro Porošenko.[20] Často kritizoval korupci ukrajinských politiků a šedou ekonomiku napojenou na politiky.[21] Stavěl se rovněž proti stávajícím politickým strukturám, které podle něj připomínaly dobu nadvlády komunistů a vedoucích kruhů SSSR nad Ukrajinou. Jaceňuk věří, že je nutné více slyšet na názory lidu. Veškeré vojenské svazky by měly být schvalovány v referendu, to by se týkalo i eventuálního přistoupení Ukrajiny do NATO.[22]
↑Arseniy Yatsenyuk [online]. McClatchy-Tribune [cit. 2014-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-16.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SALEM, Harriet. Who exactly is governing Ukraine?. The Guardian. Tuesday, March 4, 2014. Dostupné online [cit. 9 March 2014].Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑UKRAINE: Yatsenyuk capitalises on public discontent [online]. Oxford Analytica, March 9 [cit. 2014-03-07].Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑JUDAH, Ben. Ukraine: The Rise of Yatsenyuk [online]. Swiss Federal Institute of Technology, Zurich [cit. 2014-03-03]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Official website of the „Front for Change“ – Arseniy Yatsenyuk Family Tree. frontzmin.ua [online]. [cit. 19-03-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 16-08-2014.
↑RUDNITSKAYA, Anna. Change For Ukraine, But Likely Not For Jews Yanukovich's victory welcomed cautiously by community. [online]. 25 February 2010 [cit. 2014-03-26]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
