Karel se stal králem v roce 1889. V té době klesala podpora portugalské monarchie vzhledem ke špatnému stavu ekonomiky a průmyslu. Amélie jako královna zastávala aktivní roli a poněkud se jí dařilo zmírnit rostoucí kritiku monarchie díky své osobní popularitě, i když sama někdy sklízela kritiku na vlastní účet.
Aktivně se účastnila mnoha sociálních a charitativních projektů, které se například týkaly prevence a léčby tuberkulózy. Byla pokládána za méně formální osobu, než byla její tchyně Marie Pia, a popisována jako vlídná a klidná žena. Naučila se dobře portugalsky. Zajímala se o literaturu, operu a divadlo a sama malovala. Během nepřítomnosti svého manžela v roce 1895 sloužila coby regentka. V roce 1902 podnikla plavbu po Středomoří, která sklidila kritiku jako příliš nákladná.
Atentát
1. února 1908 se královský pár s oběma syny vracel z vánočního oddechu na venkovském sídle Vila Viçosa do hlavního města. Na Palácovém náměstí zaútočili na jejich vůz automatickými zbraněmi dva revoluční republikáni. Král Karel zemřel na místě a starší syn Ludvík Filip byl smrtelně raněn. Mladší syn Manuel byl zraněn kulkou do ramene, královna (která se mladšího syna snažila chránit) byla jako zázrakem nezraněna. Oba atentátníky na místě zastřelila královská stráž.
V exilu
Hned druhého dnes se tak princ Manuel v 18 letech stal králem Portugalska, ale počátkem října 1910 byl revolučním převratem svržen. Amélie spolu se zbytkem královské rodiny opustila Portugalsko. Většinu zbytku života strávila ve Francii. Během II. světové války ji portugalská vláda pozvala do země zpět, ale Amélie odmítla. Naposledy Portugalsko navštívila v roce 1945.
*sasko-kobursko-gothajské princezny sňatkem do roku 1826 **sňatkem také belgická princezna ***sňatkem také britská princezna ^neměla od narození královský ani šlechtický titul
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
