Čtenářství je plánovité a cílené rozvíjení četby za pomoci školy, knihoven a jiných vzdělávacích institucí, často je doprovázeno institucionálně organizovanými kampaněmi a podpůrnými akcemi.[1] Pojem čtenářství se používá zejména v souvislosti s dětskou populací. Od čtení se čtenářství liší tím, že je vždy spojeno se záměrnou dobrovolnou činností, se zálibou.[2]
S výchovou ke čtenářství je důležité začít co nejdříve. Dítě zpočátku bývá pozorným a vděčným posluchačem, během školní docházky se pak pozvolna stane aktivním čtenářem. Doporučuje se střídání se ve čtení s dospělým, aby se z četby pro dítě nestala pouze nutná povinnost. Podle Rajdlové má v počátcích dětského čtenářství velký význam čtení nahlas, které později vystřídá čtení potichu (dítě si čte ve škole, doma a začíná i se čtením v knihovně).[3] Dále je v této fázi čtenářského vývoje dítěte důležitý vhodný výběr textů, dítěti usnadní četbu zejména vhodná grafická úprava textu, jakou je větší typ písma, přitažlivé ilustrace, přehledné členění textu. To by mělo být také vodítkem pro knihovníka, který doporučuje malému čtenáři vhodný typ knih ke čtení.[3]
Jedním z moderních způsobů výchovy ke čtení je také osobní kniha – je přizpůsobena konkrétnímu čtenáři a vytištěna v jediném exempláři přímo pro něj. Dítě se prokazatelně lépe soustředí, pokud příběh pojednává o něm.
V podpoře čtenářství a rozvoji dětské četby je dále důležité hlasité předčítání. Podle Kovaříkové by bylo vhodné, aby každý den končil čtením či vyprávěním. Večerní čtení by se nemělo vynechat, protože dítě je pak vnímá jako stejně důležitou součást života, jako jsou jídlo, hygiena nebo pracovní povinnosti. Pokud se vypráví říkadla nebo příběhy zpaměti, je dobré držet knihu v ruce, listovat v ní a ukazovat obrázky, ke kterým se vyprávěné váže.[4] Každé dítě se jinak vyvíjí a podle toho se také různou rychlostí vyvíjí jeho vztah k obsahu a formě literatury. Je dobré vědět, co se hodí pro kterou věkovou skupinu, aby se dítě nenudilo něčím, co ho už nezajímá, ale také něčím, čemu ještě nerozumí. Důležité je číst dětem pravidelně a nepřestávat ani ve chvíli, kdy se dítě naučí „technicky“ samo číst. Pro dítě je vlastní čtení dlouho jen práce a povinnost a poslech předčítání radost a zábava.[4]
Postup předčítání by měl být podle Kovaříkové následující:[4]
Propagaci četby a podpoře čtenářství se v České republice věnují jednotlivé organizace s vlastními projekty a kampaněmi v lokálním i celorepublikovém rozsahu. Jsou to zejména městské a regionální knihovny zaštiťované Svazem knihovníků a informačních pracovníků České republiky (SKIP), Česká sekce IBBY (International Board on Books for Young People při UNESCO), společnost Svět knihy při Svazu českých knihkupců a nakladatelů, Klub ilustrátorů dětské knihy, Obec spisovatelů, veletrh dětské knihy v Liberci, a také nakladatelé knih pro děti a mládež se svými knižními kluby nebo knihkupci.
Vedle řízených kampaní a akcí propagujících četbu a čtenářství dále existují projekty, které prostřednictvím webových stránek či databází nabízí uživatelům konkrétní tituly k přečtení. Jedná se o tzv. projekty zaměřující se na doporučování četby.[14]