Během svého života zastával velkokníže Vladimír řadu vysokých vojenských, státních i čestných funkcí. Jak bylo v carské rodině zvykem, nastoupil v mládí vojenskou kariéru. Ještě za života Alexandra II. byl povýšen do hodnosti generál-adjutanta a jmenován členem Senátu a členem Státní rady. V době vlády svého bratra Alexandra III. byl jmenován velitelem petrohradského vojenského okruhu a velitelem všech imperátorských osobních gard. K jeho zájmům patřilo také umění a věda. Působil jako prezident ruské Akademie krásných umění a jako sponsor baletu.
Rodina a osobní život
Vladimír se narodil jako třetí syn budoucího ruského cara Alexandra II. a jeho manželky Marie Alexandrovny (Marie Hesensko-Darmstadtské). Po smrti nejstaršího bratra Nikolaje se stal druhým v pořadí následnictví. Jako všichni mužští členové dynastie byl Vladimír předurčen pro vojenskou kariéru, ale vedle toho se mu dostalo dobrého vzdělání.
V roce 1874 se oženil s vévodkyní Marií Alexandrinou Meklenbursko-Zvěřínskou, které jeho otec Alexandra II. udělil možnost nekonvertovat na pravoslaví. Po sňatku přijala jméno Marie Pavlovna a nakonec, po smrti svého manžela, k pravoslaví konvertovala. Oba manželé byli vzdělaní a abmiciózní a jejich petrohradský palác se záhy stal významným společenským místem.[1]
Z manželství vzešlo celkem pět potomků:
velkokníže Alexandr Vladimirovič Ruský (31. srpna 1875 – 16. března 1877)
V letech 1877-1878 se Vladimír účastnil vojenského tažení rusko-turecké války jako velící důstojník. Přes poměrně dobrý vojenský postup Vladimíra daleko více než vojenská kariéra zajímalo umění a literatura. V roce 1880 ho jeho otec jmenoval prezidentem Akademie krásných umění. Velkokníže se také věnoval podpoře baletu, malování a proslul svým bonvivánstvím.[2] Působil také jako člen Akademie věd a po smrti svého otce zdědil otcovu rozsáhlou knihovnu.[2] Za vlády svého bratra Alexandra III. byl velkokníže jmenován vojenským velitelem petrohradského vojenského okruhu. Tuto funkci zastával i v roce 1905 za vlády svého synovce Mikuláše II. Jeho reputaci velmi poškodily tehdejší události kolem masakru tzv. Krvavé neděle v době revoluce v roce 1905, i přestože velkokníže přímou odpovědnost odmítal. Jeho pozici také nepřidalo uzavření nepovoleného manželství jeho nejstaršího syna Kirilla Vladimiroviče v roce 1905, což vedlo ke Kirillově dočasnému vyloučení z romanovského domu a roztržce Vladimíra s carem Mikulášem II.[3] V říjnu 1905 byl ve funkci velitele petrohradského vojenského okruhu nahrazen velkoknížetem Nikolajem Nikolajevičem.
↑PERRY, Jonn Curtis; PLESHAKOV, Constantine. The Flight of the Romanovs: A Family Saga. New York: Basic Books, 1999. 427 s. Dostupné online. ISBN0465024637. S. 36-38. (anglicky)Dále The Flight of the Romanovs.
PERRY, Jonn Curtis; PLESHAKOV, Constantine. The Flight of the Romanovs: A Family Saga. New York: Basic Books, 1999. 427 s. Dostupné online. ISBN0465024637. (anglicky)