Furch debutoval vlasteneckou básní Vpád Mongolů na Moravu. Následovala sbírka básní Plané růže a báseň k poctě D. Pálkoviče. V duchu romantismuF.L. Čelakovského je i sbírka Písně a rozličné básně z roku 1843. Věnoval se i dramatické tvorbě, napsal například Poslední boj baltických Slovanů, či Slavibor na Štramberce.
Složil také moravskou sloku k národní hymně, za kterou byl pronásledován policií. V roce 1848 utíkal z Vídně do Veselíčka u Přerova. V této době také prožíval nešťastnou lásku. Změny jeho nálad jsou patrné i ze sbírky Malby sépiové.
Hrob Vincence Furcha (Telč)
Jako spoluautor se účastnil s Václavem Hankou, Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou a dalšími akce českého Muzea, náročného a skvostně vypraveného almanachuPerly české z rok 1854, který byl věnován: „Slavném pobytu Jeho Jasnosti cís. král, veličenstva v Praze.“
Nejvíce byly následovníky hodnoceny jeho milostné básně, které jejich editor A. Bartušek a s ním také František Halas a František Hrubín ve shodě označovali jako „nejkrásnější milostné básně na prahu novodobé české poezie“. Výběr z jeho milostné poezie vyšel v Brně naposledy v roce 1974. V roce 2006 vyšly Sépiové malby.
Hrob Vincence Furcha
Vincenc Furch zemřel ve Vídni 5. ledna 1864, kde byl pohřben na hřbitově sv. Marka nedaleko hrobu Jána Kollára. V roce 1928 byly jeho ostatky přeneseny z Vídně a slavnostně uloženy do rodinného hrobu v Telči. Hrob byl označen deskou ve štítu náhrobku.[3]
Díla
Plané růže – sbírka básní
Písně – sbírka básní
Sépiové malby – sbírka básní
Plná luna – výbor básní
Poslední boje Baltických Slovanů – dramatická báseň v pěti jednáních
