Větrník bylo divadlo založené v září roku 1941 režisérem Josefem Šmídou. V jeho kolektivu působili mladí herci, mnozí z nich elévové Burianovy herecké školy.[1] Divadlo existovalo v letech 1941 až 1946 a působilo postupně v několika pražských sálech.
Josef Šmída byl v roce 1940 asistentem režiséra Jindřicha Honzla v Divadélku pro 99. Poté, co byl Honzlův soubor nucen opustit Topičův salon a odstěhoval se do Smetanova muzea na Novotného lávce, nabídl nakladatel F. Borový Josefu Šmídovi licenci k provozu sálu. V prostorách bývalého Divadélka pro 99 na Národní třídě č.9 (tehdy na adrese Viktoria 9) tak zahájil Josef Šmída činnost divadla Větrník, pro které sám vymyslel název a to dne 13. listopadu 1941 uvedením montážního pořadu Portrét Antonína Dvořáka.[2]
Provozovatelské oprávnění umožňovalo v sále uvádět pouze pořady literárního typu. Pomoc divadelníkům poskytla Míla Mellanová, která angažovala většinu z nich do svého Pražského dětského divadla, takže vůči úřadům byli v zaměstnaneckém poměru a mohli se plně věnovat vlastní činnosti.[3]
V souboru divadla Větrník působili mnozí studenti soukromé divadelní školy E. F. Buriana. K zakládajícím členům divadla patřili režisér Josef Šmída, výtvarník Oldřich Vymazal, herci Vlastimil Brodský, Jaroslav Kubát, Zdeněk Míka, Zdeněk Řehoř, Jiří Benda, Vlastimil Podzimek, Zdeněk Trnka a herečky Heda Hrdinová, Helena Bendová, Eva Brádková (Uiberlayová), Stella Zázvorková a Radana Žďárská.[4] Z důvodů vnitřních rozporů v souboru odešlo šest zakládajících členů na podzim roku 1943. Někteří se však znovu vrátili na jaře 1944, když se jim nepodařilo vytvořit novou divadelní scénu.[5]
Později za okupace do souboru přišli mj. Zdeněk Dítě, Václav Lohniský a Zdeněk Stránský.[6] K nim se časem připojili posluchači pražské konzervatoře, Frejkovi žáci Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský[7] a další mladí herci, např. Gustav Heverle a Jaroslava Adamová, kterou přivedl tehdejší její partner Vlastimil Brodský.
Hudbu pro divadlo skládal Antonín Cerha, od roku 1944 Jan Rychlík.
Po válce se soubor značně proměnil. Zdeněk Stránský a Václav Mulač zahynuli během Pražského povstání, novými členy se stali např. Miroslav Horníček a Miloš Kopecký[8][9], a soubor se zprofesionalizoval.
V divadle existovaly po celou dobu okupace vedle sebe dvě linie jevištního výrazu[10]:
Divadlo zahájilo činnost na Národní třídě v Topičově salonu, kde převzalo malý sál po Divadélku pro 99. Zde hrálo divadlo až do 7. července 1944, kdy se muselo na příkaz Zemského úřadu odstěhovat kvůli údajnému neplnění bezpečnostních předpisů. Divadlo se přemístilo do ulice Ve Smečkách do divadelního sálku Ženského klubu. Po osvobození v roce 1945 se divadlo stěhovalo ještě do kabaretu Rokoko na Václavském náměstí a v září 1945 do sálu Mozartea v Jungmannově ulici č.30.
Činnost divadla byla ukončena na podzim roku 1946, kdy divadlo dostalo výpověď ze sálu Mozartea.[11] Předcházelo tomu rozhodnutí ÚRO – Ústřední rady odborů, která předala v červnu 1946 několik divadel, včetně Větrníku [12], novému provozovateli – ÚDLD (Ústředí divadel Lidového divadla). Nový provozovatel vyhodnotil provoz divadla jako hospodářsky neúnosný a rozhodl jej v další sezóně neprovozovat.[13] Na podzim 1946 byli pozváni Josef Šmída s Oldřichem Vymazalem na Ministerstvo školství a osvěty a byli vyzváni k úhradě schodku divadla ve výši přibližně jeden milion Kčs, aby mohl Větrník dále existovat. Pokud by tak neučinili, uhradí schodek ministerstvo a divadlo bude likvidováno. Po kratším rozmyšlení prý Josef Šmída podepsal souhlas s likvidací divadla.[14] K 30. listopadu 1946 ukončilo divadlo svoji činnost.[15]
…Když si tak snažím představit tu okupační atmosféru kulturní, s oficiální produkcí i rašícími pokusy o skutečnou tvorbu, pokud vůbec byla možná, nějaká světýlka v té mlze blikají; některá matně a skomíravě, jiná jasněji. Ale Větrník svítí. Větrník byl skvostný…Viděl jsem některá představení nejednou. Němcovy Soudničky několikrát, Limonádového Joe – mnohokrát. Tehdy jsem totiž ještě ve Větrníku nehrál, tehdy jsem do Větrníku chodil. Miloš Kopecký[16]
Miloš Kopecký[16]
Vlastimil Brodský
Zdeněk Řehoř
Jan Grossman
Jiří Brdečka
Radovan Lukavský
Bořivoj Srba
Miloš Kopecký