V první polovině 20. století byly do rodu Troodon mylně řazeny také fosilie některých pachycefalosauridů, tedy zcela nepříbuzných ptakopánvých dinosaurů (například dnešní rody Stegoceras a Sinocephale).
Další exemplář, dříve řazený do tohoto rodu, byl v roce 2017 popsán jako samostatný rod a druh, Albertavenator curriei.[2]. Ve vědecké studii se objevují i odvážné údaje, podle kterých se jeví jako možné, že ve skutečnosti zde byly dva druhy troodontidů označovaných dříve jako T. formosus - Latenivenatrix a Stenonychosaurus, přičemž jméno Troodon je vlastně neplatné.[3] Rod Pectinodon, známý jen podle fosilních zubů ze souvrství Lance a Hell Creek (a nejspíš i staršího souvrství Dinosaur Park), byl po dlouhou dobu považován za mladší synonymum rodu Troodon, podle vědecké studie z roku 2013 je ale spíše samostatným a platným rodem troodonovi blízce příbuzného troodontidního teropoda.[4][5] Fosilie podstatně větších zástupců tohoto rodu jsou známé ze severněji ležícího souvrství Prince Creek na území Aljašky.[6]
Popis
Byl to asi 2,5 metru dlouhý,[7] přes 1 metr vysoký a zhruba 35 kilogramů vážící teropod.[8] Reprezentoval v rámci skupiny Deinonychosauria čeleď Troodontidae. Troodon měl protáhlou štíhlou lebku s malými, trojúhelníkovými zuby, velkýma, dopředu směřujícíma očima, a velkým mozkem. Měl také dlouhý ocas, který ale na rozdíl od deinonycha nebyl vyztužen zkostnatělými šlachami. Dále disponoval chápavými předními končetinami, které zřejmě spolu s nebezpečným pohyblivým drápem na druhém prstě zadních končetin, pomáhaly přidržet a zabít kořist. Jiní paleontologové se domnívají, že tito dinosauři pomocí srpovitých drápů šplhali po stromech. Tato teorie však dosud není potvrzená a vzhledem ke skutečnosti, že u velociraptora se využití za účelem usmrcení potvrdilo, je možné, že jejím primárním účelem skutečně mohlo být drásání kůže oběti. Troodon se pravděpodobně živil drobnými obratlovci (nejspíše mláďaty jiných dinosaurů, savci a ještěrkami). Díky velkým očím viděl dobře i za ranního a večerního šera, kdy vycházel na lov. Podobal se tedy, silou a postavením v přírodě, dnešním rysům, případně pumám.
Paleobiologie
Relativní velikost mozku troodona je jedna z největších mezi známými neptačími dinosaury (EQ až 6,5 – tedy 6,5krát větší mozek, než má stejně velký krokodýl) a je modelovým rodem dinosaura pro hypotézy o inteligentních dinosaurech (dinosauroidech).[9] Podle některých výpočtů měl však ještě vyšší hodnotu EQ jiný teropod – bambiraptor, a to dokonce snad 12,5–13,8 (což by znamenalo inteligenci srovnatelnou například s dnešními šelmami a mnohem vyšší, než má jakýkoliv dnešní plaz). Ovšem bylo objeveno pouze mládě bambiraptora které mělo k poměru k tělu mnohem větší hlavu. Na základě anatomie a fyziologie troodona byly v 80. letech 20. století vytvořeny modely hypotetického sapientního dinosaura (tzv. „dinosauroida“).[10] Russell z těchto faktů vyvozoval hypotetický závěr, že pokud by se troodontidní dinosauři mohli dále vyvíjet v průběhu kenozoika, jejich mozky by se nadále zvětšovaly a jejich inteligence by rostla.[11] Žádné průkazné fosilní doklady pro takový druh vývoje u pozdně druhohorních teropodů nicméně k dispozici nemáme.[12][13]
Charakteristikou těchto teropodů byl každopádně jejich poměrně velký mozek a s ním související relativně vysoká inteligence. Spekuluje se dokonce o možnosti, že někteří z těchto dinosaurů mohli být schopni používat jednoduché nástroje (v podobě větví, kamenů apod.).[14]
V sedimentech souvrství Two Medicine byly objeveny fosilní vývržky (částečně natrávené kousky potravy), náležející patrně troodonům. Jejich součástí byly i kůstky malých savců.[15]
Reprodukce
Výzkum fosilních vajec a embryí troodonů ukázal, že doba inkubace činila asi 74 dní, což je zhruba na polovině cesty mezi současnými plazy (průměr 107,3 dne) a ptáky (44,4 dne). Odhadovaná hmotnost vajíčka druhu T. formosus činila 314 gramů.[16]
V roce 2020 byla publikována odborná studie o pravděpodobné tepelné inkubaci (zahřívání vajíček vlastním tělesným teplem) u troodonů.[17]
Troodonti patrně hnízdili v početných skupinách a na vejcích seděli podobně jako dnešní ptáci. Vaječná skořápka však mineralizovala spíše v podmínkách podobných těm u vajíček současných plazů.[18]
V populární kultuře
Trpasličí Troodon se objevuje ve dvou dílech pseudo-dokumentu Dinosaur Planet (díly Pod's Travels a Little Das hunt), stejně jako ve 3. dílu dokumentu Planet Dinosaur s názvem Poslední zabijáci. Troodon se objevuje v šestém díle fiktivně-dokumentární série Prehistorický park. Jako snadná kořist je Troodon zobrazen také v dokumentu Země Albertosaura. V roce 2011 jej znovu přivedli k životu tvůrci filmu Putování dinosaurů, který zobrazoval Troodona jako opeřeného dinosaura, který přežívá drsnou zimu v arktické divočině. Troodoni jsou také zmiňováni v knize Poslední dny dinosaurů, kde představují menší opeřené zabijáky, označované jako tvory, kteří by v případě přežití vymírání na konci křídy mohli vytvořit jakousi civilizovanou, poměrně vysoce inteligentní rasu.
↑van der Reest, A. J.; Currie, P. J. (2017). "Troodontids (Theropoda) from the Dinosaur Park Formation, Alberta, with a description of a unique new taxon: implications for deinonychosaur diversity in North America". Canadian Journal of Earth Sciences: 919–935. doi:10.1139/cjes-2017-0031
↑Larson D. W., Currie P. J. (2013). "Multivariate Analyses of Small Theropod Dinosaur Teeth and Implications for Paleoecological Turnover through Time". PLoS ONE, 8(1): e54329. doi: 10.1371/journal.pone.0054329
↑David J. Varricchio, Martin Kundrát & Jason Hogan (2018). An Intermediate Incubation Period and Primitive Brooding in a Theropod Dinosaur. Scientific Reports8, Article number: 12454. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-018-30085-6
Currie, P. J. (1987). Bird-like characteristics of the jaws and teeth of troodontid theropods (Dinosauria, Saurischia). Journal of Vertebrate Paleontology. 7: 72–81.
Currie, P. J. (2005). Theropods including birds. In: Currie & Koppelhus, Dinosaur Provincial Park, Indiana University Press, Bloomington. Pp 367–397.
Norman, D. B. (1985). The Illustrated Encyclopedia of Dinosaurs. Salamander Books, London.
Russell, D. A. (1987). Models and paintings of North American dinosaurs. In: Czerkas, S. J. & Olson, E. C. (eds) Dinosaurs Past and Present, Volume I. Natural History Museum of Los Angeles County/University of Washington Press (Seattle and Washington), pp. 114–131.