Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouské monarchie, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz; vedle převládajících Italů zde žily komunity většiny národů a náboženství monarchie. Univerzita Terst zde vznikla roku 1924, dnes patří k předním italským univerzitám.
Historie
Canal Grande v centru města byl zřízen v polovině 18. století.
Místo bylo osídleno již v neolitu, v 1. tisíciletí př. n. l. zde žili Venetové a Ilyrové. Římská kolonizace proběhla ve dvou fázích, roku 167 př. n. l. Římané dobyli území při polním tažení z Akvileje, v 1. století př. n. l. zbudovali na návrší rozlehlé sídlo městského typu s názvem Tergeste, které zaznamenali již roku 104 př. n. l. řecký geograf Artemidóros z Efezu a Strabón[2] v době Augustově. Za císaře Traiána město mělo 12 tisíc obyvatel. Tehdy na severním předměstí Barcola na viale Miramare 48, (tj. mezi dnešním kostelem sv. Bartoloměje a hřbitovem) stála římská Villa maritima.
V roce 1382 se Terst s přilehlým vnitrozemím stal součástí území pod vládou arcivévody Leopolda III. Do jeho pravomocí až do roku 1436 zasahovali čeští Lucemburkové, prostřednictvím patriarchů akvilejských. V rámci Habsburské monarchie si Terst zachoval autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se roku 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky, zvanou Litorale.
Terst v roce 1885
V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie přišla o celé Přímoří (získalo je napoleonské italské království) a v roce 1809 se Terst stal součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Po Napoleonově porážce v roce 1813Rakousko tuto oblast vlastnilo znovu a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst s bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a v Terstu sídlil místodržící pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala z markrabství Istrie (včetně ostrovů Kvarnerského zálivu), okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 se Terst stal opět samostatnou korunní zemí Rakouského císařství a (v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním součástí západní poloviny říše, Předlitavska). Získal samosprávu, působil zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří. Společným místodržícím byl v letech 1861–1863 Maxmilián Habsburský.
Koncem druhé světové války Terst okupovala Třetí Říše a po válce jej nárokovala Jugoslávie. Situace byla vyřešena teprve roku 1954, kdy byl dočasný státní útvar Svobodné území Terst rozdělen mezi Itálii (samotný Terst s nejbližším okolím) a Jugoslávii (zázemí včetně přístavů Koper, Piran, Umag), zčásti na etnickém a zčásti strategickém základě. Terst se tak stal italským pobřežním výběžkem do jugoslávského (dnes slovinského) území a i přes velmi excentrickou polohu zůstal hlavním městem regionu Furlansko-Julské Benátsko. Někdejší část města, osada Lipica, je od roku 1947 trvale součástí Slovinska, přičemž je součástí katastrálního území Bazovica; součástí Slovinska jsou dále dvě další původně terstská katastrální území - Trebče a Gropada; jádrové části těchto tří katastrálních území však zůstávají nadále součástí Terstu.
Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů, dalmatinskýchChorvatů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti např. z Albánie nebo ze severní Afriky.
Od 18. století sídlila ve městě významná námořní a kartografická škola, od 19. století především obchodní školy. Univerzita se zaměřením na ekonomii, matematiku a fyziku byla založena teprve roku 1924, nemá fakulty, jen oddělení[3], mnohé obory dosud pokrývají pobočky v Gorizii, Pordenone a univerzita v Udine.
Pozůstatky římského divadla (amfiteátru) a baziliky, z 1. století n. l.
Náměstí Piazza Unità d'Italia (náměstí Jednoty Itálie) s paláci z 19. století: severní strana: Budova bývalého místodržitelství; druhá nejstarší kavárna Caffè degli Specchi z roku 1839 - v současnosti největší a nejvýznamnější ve městě, i pro spojení s čokoládovnou Peratoner; východní strana: radnice (Palazzo del Municipio), jižní strana: budova bývalé námořní společnosti Lloyd
Hrad San Giusto, středověký hrad s hranolovou věží, fortifikace a bastiony z 15.-17. století; uvnitř muzejní expozice historických zbraní a lapidárium římských památek. Na hradbách ochoz s panoramatickým výhledem na město a okolí.
Gotická pětilodní katedrála San Giusto, jižně od hradu, stojí na základech římského chrámu Jupitera a Junony, v apsidách dvou bočních lodí byzantsko-románské mozaiky, v apsidě severní lodí chrámový poklad s relikviářovým oltářem
Kostel Santa Maria Maggiore - trojlodní barokní bazilika jezuitů z 2. poloviny 17. století, fresky a vnitřní vybavení z let 1672–1717; barokní poutní oltář s obrazem Panny Marie Matky Boží, oltáře sv. Ignáce, Františka Xaverského a mučedníků z Terstu
Kostel San Silvestro - románská bazilika s kampanilou; v letech 2018–2020 zavřená pro rekonstrukci
Kostel sv. Antonína (Chiesa di Sant'Antonio Thaumaturgo), monumentální stavba v klasicistním stylu, obrácená průčelím do Canale Grande, z let 1800–1815, podle plánů architekta Petra Nobile, rekonstruovaná v letech 2017–2020.
Budova Burzy - klasicistní stavba se sloupovým portikem, z roku 1805
Centrála pojišťovací společnosti Riunioni Adriatica, neorenesanční budova z roku 1884, jejíž pobočka sídlila v pražském paláci Adria
Řecký ortodoxní chrám sv. Mikuláše (Chiesa San Nicolo) - stavba z roku 1715, s cenným ikonostasem, obrazy a vnitřním zařízením z 19. století
srbský pravoslavný chrám sv. Spyridona, bazilika na půdorysu řeckého kříže s 5 kupolemi, nástěnné malby, vybudováno v roce 1869
Luteránský kostel - neogotická trojlodní bazilika, obklopená hřbitovem; komunita luteránů ustavena roku 1717[4]
Židovská synagoga - monumentální stavba z roku 1912; centrum židovské komunity, činné zde od 12. století[5]
Muzea
Tři desítky státních nebo městských muzeí a galerií. Patří mezi ně: Židovské muzeum, literární Muzeum Jamese Joyce a Itala Sveva, Divadelní muzeum Carla Schmidla, Národní muzeum Antarktidy, Muzeum přírodní historie, Muzeum pošt a telegrafu střední Evropy, Muzeum historie vlasti, Muzeum národního odporu, muzeum kávy, Muzeum řecko-východní komunity, Muzeum Istrie, Rijeky a Chorvatů, Muzeum obchodní a živnostenské komory, Muzeum moderního umění Ugo Carrá, Galerie moderního umění, Aquarium s živou mořskou faunou a flórou, a dále
Museo civico e lapidario - městské muzeum se zbrojnicí, sbírkou obrazů, soch a nábytku a lapidárium římských a středověkých kamenných fragmentů; sídlí na hradě a v kasematech jeho opevnění
Museo Sartorio - městské historické muzeum v renesančním paláci podnikatelské rodiny Sartorio
Museo Morpurgo - městské historické muzeum, kompletně zachované vybavení z období historismu 19. století v paláci čtyř generací židovské rodiny bankéřů Morpurgo
Museo del mare - Muzeum námořní historie, připomíná mj. Josefa Ressela, který zde zkonstruoval svůj lodní šroub (od 30. 4. 2019 je muzeum v rekonstrukci)
Divadla
Teatro Verdi budova byla postavena roku 1798 v neoklasicistním stylu, v současnosti vedle milánské Scaly nejvýznamnější operní dům v Itálii.
Teatro Rossetti - financoval zdejší advokát Domenico Rosetti, jehož bronzový pomník stojí u vchodu do Městského parku (Giardino pubblico)
Archeologický park Muggia Vecchia - na místě středověkého Castrum Munglae, v sousedství je také archeologická lokalita Monte Castellier di Elleri
Hospodářství
Terst sice přišel o část svého někdejšího významu, je však jedním z nejbohatších italských měst a vévodí žebříčkům kvality života.[6] Svůj význam si drží loděnice, zejména výroba lodních motorů. Své laboratoře tu mají také telekomunikační firmy (Alcatel). Sídlí zde několik kávových koncernů, z nichž nejznámější je Illy.
Železnice dorazila do Terstu od Vídně složitým terénem již roku 1857, neboť pro Rakousko se jednalo o klíčové spojení se světovými moři. Po rozpadu Rakouska-Uherska a zejména po druhé světové válce ovšem význam terstského nádraží poklesl, neboť místní hlavové nádražíTrieste Centrale zůstalo mimo hlavní tranzitní tah mezi Itálií a státy bývalé Jugoslávie (vedený přes Gorici). Terst má tedy frekventované vlakové spojení pouze s italským vnitrozemím – zejména Benátkami a Udine, několik spojů zajíždí do Milána, Říma a dalších měst, avšak mezinárodní spoje chybějí.
Autobusy je suplují jen částečně (do Koperu či dále na Balkán, vnitrostátní autobusová doprava není v Itálii rozšířena). Dostupnost veřejnou dopravou proto není zdaleka ideální.
Opicinská tramvaj, historická linka, zavedená roku 1902; spojení tramvaje a lanovky, která mezi centrem Terstu a připojenou obcí Opicina překonává výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %. Od roku 2016 je dočasně mimo provoz.
Terstský přístav je v současnosti významný pro nákladní dopravu, fungují však také trajektové linky do několika přístavů Jaderského moře včetně albánskéDrače a do řeckých přístavů v Egejském moři. Západně od města leží letiště Trieste-Ronchi dei Legionari, které je spíše regionálního významu. Mezistátní lety z Prahy do Terstu jsou daleko dražší než z Prahy do Benátek, proto cestující využívají druhou možnost v kombinaci s železniční a autobusovou dopravou.
Městskou dopravu zajišťují především autobusy, okrajově též Opicinská tramvaj a lodi. Jízdenka je časová na 60 minut s libovolnými přestupy; v roce 2019 jízdné činilo 1,30 euro.
Vývoj počtu obyvatel
Počet obyvatel
Osobnosti spjaté s Terstem
Pietro Bonomo (1458–1546) – humanista, biskup a politik
Gillo Dorfles (1910–2018) – italský kritik umění, básník a publicista
Jan Gellner (1907–2001) – český pilot stíhací perutě RAF, letecký navigátor
Attilio Hortis (1850–1926) – rakouský historik a politik
↑Dottore Serafico: la memoria di Rainer Maria Rilke e l'archivio del Castello di Duino. Biblioteca Statale, Trieste 1999, sborník, editor Pierpaolo Dorsi; ... et alii. Trieste: Lloyd 1999. ISBN88-8190-100-5
Literatura
KÖTHE, Friedrich: Slovinsko a Terst: kompletní průvodce na cesty. Překlad Ivana Bednaříková-Procházková. Brno: Computer Press 2010. ISBN978-80-251-2270-9
KLABJAN, Borut: Češi a Slováci na Jadranu. Vztahy s Terstem a severním Jadranem v letech 1848-1948. Překlad Jana Špirudová. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014. ISBN978-80-7308-470-7
HUBERT Miroslav: Do světa s parníky rakouského Lloydu. Praha 2010, ISBN978-80-86930-22-0
SCHMITT, Jan: Terst a Istrie. Průvodce. Praha 1926
Uher, Josef:Průvodce po Terstu s okolím: Opčina-Miramare-Grado-Aquileja-Postojna a ... Praha 1912
HAKL, Bohumil František: Do Říma a Neapole... cestopis. Brno 1881, kapitola Terst: online [4]
.jpg)
