Artis Bohemiae Amicis (2011) medaile Za zásluhy 1. stupeň (2013) Čestné občanství Prahy 2 (2018) Čestné občanství hlavního města Prahy Čestné občanství města Hradce Králové
V mládí ji bavila jízda na koni a krasobruslení,[6] v uměleckých sklonech měla podporu především od otce.[7] Rodiče se však brzy rozvedli. Druhý matčin manžel zemřel v roce 1938 a Soňa Červená se později musela vypořádat s odloučením od obou biologických rodičů, protože byli vězněni v koncentračních táborech, otec skončil v Terezíně, matka v Ravensbrücku (oba rodiče nicméně válku přežili).
Zůstala tak sama v rodinném bytě, který gestapo v roce 1943 s výjimkou jejího pokoje zabralo pro německou rodinu se synem, který Červenou znásilňoval. Jeho chování snášela ze strachu a kvůli příslibům, že pomůže její matce, protože „jeho otec má u gestapa neomezenou moc“.[8][7]
V letech 1945 až 1948 byla šťastně[9] vdaná za Františka Slabého, majitele továrny na výrobu čokolády. V roce 1948 však byla jeho továrna znárodněna a on se po nátlaku StB rozhodl pro emigraci, ke které se Soňa Červená kvůli matce a smlouvám v divadle nepřipojila.[6][9][10] O jeho dalším životě či smrti nezískala žádné informace a byla neustále pronásledována StB, proto se s ním nechala v jeho nepřítomnosti rozvést.[11] Za ironické se dá považovat, že v pražském bytě, kde bydlela, byl vybudován archiv StB.[9]
V listopadu 1948 zatkla StB matku Soni Červené, byla převezena na Pankrác. Asi 14 dní nato jí známý, student medicíny, dal vědět, že měli na pitevně matčino tělo. Pokud by se o tom nedozvěděla, byla by její matka pohřbena v hromadném hrobě v Ďáblicích. Na Pankráci Červené řekli, že její matka spáchala sebevraždu požitím jedu a že jí prokázali přípravu útěku za hranice. Soňa Červená si je jista, že pravda není ani jedno.[8]
V roce 1951 se sblížila se spisovatelem, nakladatelem a knihkupcem Jaroslavem Podroužkem. V té době již bylo jeho nakladatelství PAX tři roky znárodněno a jeho vlastní knihy na indexu. Měl již také podlomené zdraví, mj. v důsledku dlouhé vyšetřovací vazby. Vztah tak trval jen do dubna 1954, kdy Jaroslav ve věku 41 let zemřel.[8]
Počátky kariéry
První divadelní zkušenosti získala v muzikálu Divotvorný hrnec. Hrála rovněž ve filmu, například v komedii Poslední mohykán (1947). Následně se rozhodla věnovat opeře, v letech 1952–1958 působila ve Státním divadle v Brně.[2] Poté v roce 1958[12] přešla do Berlína, do opery Unter den Linden. Zde zpívala role v operách Claudia Monteverdiho, Georga Friedricha Händela a Christopha Willibalda Glucka. Za tyto role obdržela poprvé v roce 1961 čestný titul „komorní pěvkyně“ (Kammersängerin). Famózní úspěch jí přinesla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela. Toto provedení bylo v roce 1960 úspěšně nahráno na gramofonové desky. Roli Carmen pak zpívala na nejpřednějších světových scénách 156krát.[9]
V této době se ji ke spolupráci marně a bezvýsledně snažila získat východoněmecká Stasi i československá StB, která na ni vedla osobní svazek č. 10324 již od roku 1951. Emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína 4. ledna1962.[13]
Po několika desítkách let strávených v emigraci se vrátila zpět do vlasti, kde vystupovala prakticky až do své smrti. Mimořádný ohlas měla opera Aleše Březiny a Jiřího NekvasilaZítra se bude... (premiéra 8. dubna2008), kde hrála postavu Milady Horákové.[14] Dalším projektem Aleše Březiny, kterého se zúčastnila, pak byla komorní opera Toufar, která se hrála v Divadle Kolowrat v letech 2013 – 2016.
Uplatnila se také v činohře Národního divadla, a to v hlavních rolích v inscenacích Roberta Wilsona Věc Makropulos a 1914 a v alternaci také v Krvavé svatbě (režie SkuTr)[15]. V divadle Ungelt vystupovala v letech 2019 – 2022 v recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená.[16]
Po Soně Červené byla pojmenována planetka, objevená českou astronomkou Lenkou Kotkovou, roz. Šarounovou, v srpnu roku 1995 v Ondřejově. Jedná se o planetku č. 26897 a tato nese nyní jméno „Cervena“.[20][21][22]
V roce 2012 se stala první ženou, jíž bylo uděleno čestné občanství města Hradce Králové.[23]
↑ Zpívá a vypráví Soňa Červená - Divadlo Ungelt | i-divadlo.cz. www.i-divadlo.cz [online]. [cit. 2023-05-08]. Dostupné online.
↑OPERAPLUS, Redakce. Ve Vladislavském sále ve světové premiéře zazní nové oratorium o sv. Ludmile | Opera PLUS [online]. [cit. 2023-05-08]. Dostupné online.
↑ČTK. V papežské bazilice v Římě vystoupila Soňa Červená jako svatá Ludmila [online]. Aktuálně.cz, 2022-09-22 22:00 [cit. 2023-05-07]. Dostupné online.
↑Pavel Sršeň: Soňa Červená – Nic nesmí umřít proto, abych já žila!, In: Život umělce, nadační listy, č. 15/září 2009, vyd. Stušková, str. 17
↑autorský tým Planety sluneční soustavy. Seznam planetek: 26 001 až 27 000 [online]. Astro.cz, rev. 2010-01-15 19:41 [cit. 2023-05-07]. Dostupné online.
↑
autorský tým Planety sluneční soustavy. Planetka 26897 [online]. Astro.cz, rev. 2010-01-15 19:41 [cit. 2023-05-07]. Dostupné online.
↑Informační zpravodaj Národního divadla, č. 6, únor 2018, 135. sezona 2017–2018, Národní divadlo, Praha, 2018, str. 5
↑ Soňa Červená se stala první čestnou občankou Hradce Králové | Lidé. Lidovky.cz [online]. 2012-03-28 [cit. 2023-12-15]. Dostupné online.
Literatura
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN80-7008-107-4. S. 146, 175, 355.
FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN978-80-7277-332-9. S. 175.
JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan Pavel. Malá encyklopedie české opery. Praha : Paseka, 1999. 347 s. ISBN80-7185-236-8. S. 42.
Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně : Český divadelní slovník. III, 1884–1994 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 769–770.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 209.