Již během výstavby prvních oblouků mostu byl na třetím pilíři umístěn kříž a proti němu kamenná Boží muka. Kříž byl později doplněn sochami Jana Evangelisty a Panny Marie. Údajně měla být na mostě do roku 1611 jezdecká socha Jiřího z Poděbrad, ale údaj je nespolehlivý a na vedutě z roku 1562 je uprostřed mostu gotická pyramida se zvířetem (lvem?) a na jiné z roku 1606 není již ani ta.[2] Na začátku 16. století Staré Město označilo oblast svého práva na mostě sochou Bruncvíka (Rolanda) na vysokém zdobeném podstavci, umístěné na bok pilíře na Kampě.[3]
Po polovině 17. století město nechalo na kříž umístit dnešní bronzové tělo ukřižovaného Krista. V té době byla také osazena dřevěná socha Jana Nepomuckého, v roce 1683 nahrazená bronzovou, první sochou od soukromého donátora. Na konci století přibyla dvě pískovcová sousoší, proti UkřižováníPieta a proti dosud nesvatořečenému Nepomuckému patron české země, svatý Václav s anděly. Most pak byl během let 1706–1712 a po morové ráně roku 1714 osázen dvaceti čtyřmi pískovcovými sochami a sousošími, a tím byla zaplněna všechna volná místa s výjimkou dvou obsazených strážnicí a krámky. Reprezentativní sochy s velkým zájmem financovali různí soukromí dárci, instituce a církevní řády, umístění přiděloval staroměstský magistrát.[4]
Po polovině 19. století bylo několik soch nahrazeno novými díly lépe vyhovujícími tehdejšímu historizujícímu a klasicistnímu vkusu. Od počátku 20. století se tak stalo jen v případě sousoší sv. Ignáce a další poškozené sochy se nahrazují kopiemi. Originály sejmutých soch jsou umístěny v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a v podzemním sálu Gorlici ve vyšehradských kasematech, některé dříve sejmuté sochy se nacházejí i na jiných místech Prahy. Třetina soch a sousoší na mostě jsou však dosud barokní originály.[5]
Část původní výzdoby na staroměstské mostecké věži.
Nejstarší sochařskou výzdobou je Bradáč v nábřežní zdi Křižovnického náměstí, který byl původně zasazen do zdiva Juditina mostu, uvažuje se i o mnohem starším původu.[6] K vrcholným dílům českého románského sochařství patří basreliéf na dochovalé románské věži na malostranském konci Juditina mostu. Představuje trůnící a před ní klečící postavu, je však skryt v prvním patře k věži přistavěného domku.
Za výstavby Karlova mostu byla výzdoba soustředěna na čelné stěny Staroměstské mostecké věže. Její východní, významnější a náročně komponovaná strana se zachovala. K osobitým sochám naznačujícím vývoj k pozdní gotice patří socha věžníka (či klíčníka?) na schodišti věže. Na mostě dále býval již od 15. století kříž (v místě dnešního) a proti němu Boží muka.[1] Pozdější pozdně gotická malostranská věž již zůstala bez náročnější sochařské výzdoby.
Sousoší tvoří stařec a vdova s dětmi, kteří prosebně vzhlížejí k patronu právníků v dobovém oděvu univerzitního mistra, po jehož pravici stojí Spravedlnost se zavázanýma očima a mečem. V reliéfu na podstavci je zobrazena mše na usmíření sporu mezi matkou a synem.
Sousoší znázorňuje Pannu Marii s Jezulátkem, k ní vzhlíží řádový svatý Bernard, před ním anděl s mitrou. Na levé straně symboly Ježíšova utrpení (odkazuje na Bernardovy spisy). Původně měly sochy u úst nápisy Ave Maria (Zdrávas Maria) a Salus (zdáv [buď]),[7]ave a salus se opakují na oslavném nápisu na podstavci.
Barbora (se svátostí oltářní) zvolena jako patronka v tušené blízkosti smrti donátora, pod ní lat. nápis Oroduj za nás nyní a v hodinu smrti naší (ze Zdrávas Maria). Postranní Markéta (s drakem) a Alžběta (obdarovává chudého) dle jmen jeho manželky a matky. Plasticky a anatomicky tvarované postavy a zpracování drapérií odlišují toto dílo od starších plastik Jana Brokoffa a bývá považováno za první dílo jeho tehdy teprve devatenáctiletého syna.
Sousoší znázorňuje korunovanou Madonu s Ježíškem stojící na měsíci (immaculata), dominikánský pes Páně (lat. v množ. čísle Domini Canes) s pochodní a zeměkoulí (pravou vírou osvítili svět). Dominik původně od Marie přebíral růženec, který měl zavést, Tomáš Akvinský se svým atributem úlu ukazuje knihu s latinským nápisem Dobře jsi napsal (Marie schvaluje jeho spisy).
Sousoší zobrazuje Pannu Marii držící Ježíšovo tělo, Marii Magdalénu líbající mu ruku a Jana Evangelistu stojícího před křížem.[1] Brokoffova Pieta s dvěma anděly byla první barokní kamennou sochou na mostě. Na základě znaleckého posudku Josefa Maxe bylo roku 1852 rozhodnuto, že některé sochy se restaurovat nebudou a budou nahrazeny sochami novými. Nové sousoší zhotovil bratr autora znaleckého posudku.[9]
Kříž zde stával už od dob Karla IV. a byl několikrát vyměněn. Nynější Kristus na kříži je nejstarší dochovaná socha na mostě. Okolo ukřižovaného je hebrejský nápis Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů (קדוש קדוש קדוש יהוה צבאות), Iz 6, 3 (Kral, ČEP), který z pokuty za rouhání vůči kříži nechal zhotovit jistý Žid, jak se česky, latinsky a německy uvádí na kartuších na skalnatém pahorku s lebkou (symbolizující Golgotu). Žid Eliáš Backoffen však byl odsouzen nespravedlivě a nápis v hebrejštině byl zvolen na potupu Židovstva, jak informují nápisy v češtině, angličtině a hebrejštině na zábradlí vpravo, slavnostně zde v roce 2000 odhalené jako symbol usmíření mezi náboženstvími. Mramorový sokl upomíná na dar Louňovicpražskému arcibiskupství, který měl zajistit dvě „věčná“ světla u kříže. Maxovy sochy opakují postavy Marie a Jana z jeho o dva roky staršího protějšího sousoší. Nahrazují původní, nedochované olověné sochy.
Josef drží lilii a jednu nohu má na trámu (měl být tesař), chlapecký Ježíš levou rukou drží svitek, pravou žehná. Volba světce původně asi mohla souviset s teprve nedlouho vládnoucím císařem Josefem I. Starší socha byla poničena střelbou v roce 1848.
Světice drží na ruce Ježíška s koulí (král. jablko) a gestem třech prstů, k němu natahuje ruku s růžemi dívčí postava Panny Marie. Podoba tzv. Anny Samotřetí symbolizuje původ Ježíše z Anny skrze Marii.
Na 5. pilíři
Při povodni v roce 1890 byl tento pilíř jako jediný zcela stržen. O vyzdvižení trosek obou sousoší začátkem 20. století se zasloužil Čeněk Vosmík
Velké sousoší, jedno z nejhodnotnějších na mostě. Spoluzakladatel jezuitského řádu a Apoštol Dálného východu ukazuje na v levé ruce pozvednutý kříž indickému náčelníkovi, který pokleká a žádá o křest. Po Františkově levici klečí dva chlapci, jeden s knihou a biretem, druhý s mušlí s vodou pro křest. Chlapec s knihou je zřejmě autoportrét třiadvacetiletého sochaře. Scéna se odehrává na koberci pokryté desce se stupni, kterou nesou postavy Číňana, Tatara, Inda a Mouřenína, představitelé východních národů, u kterých světec působil. Sousoší jako „impozantní“ hodnotil kritický Josef Max[12], který na nedalekém Malostranském náměstí s bratrem vytvořil kompozicí podobný pomník maršála Radeckého. Dílo bylo strženo povodní v roce 1890, jeho části vyzvednuté z Vltavy roku 1906 sestavil Č. Vosmík. Po vyostřených debatách, zda osadit zpět doplněné dílo, vytvořit kopii nebo dát přednost novém, současnému dílu nakonec zvítězila varianta kopie, provedená Vosmíkem.[13]
Metoděj zobrazen s kazatelsky pozvednutou rukou, Cyril symbolicky přináší knihu (překlad Písma) a kostel (nalezl ostateksv. Klimenta k posvěcení chrámu), níže postavy velkomoravského lidu. Nové sousoší bylo objednáno k desátému výročí republiky, za které už nebyla vůle obnovovat pomník zakladatele neoblíbených jezuitů. Na rozdíl od případu protějšího sousoší se dala přednost soudobé plastice s národním akcentem. Původní sousoší zobrazovalo Ignáce z Loyoly stojícího na zeměkouli obklopené množstvím postav. Polychromovaný model k tomuto dílu je vystaven v Muzeu hl. m. Prahy.
autor Emanuel Max, rok 1857, donátor sbírka primátora V. Vaňky; původně strážnice[7]
Obvyklá scéna, jak se obrovitý Kryštof opírá o hůl a přenáší dítě-Ježíše přes řeku (vlnky u nohou). Velký mramorový pomník Karla VI., který zde roku 1720 zamýšlel hrabě Špork a navrhl M. B. Braun, nebyl realizován a zůstala jen strážnice, nad kterou se měl vypínat.[7] Ta se při povodni 1784 zřítila do Vltavy i s pěti strážníky, z nichž jen jeden si zachránil život zachycením o mostní pilíř. Mramorová nápisová deska informující o události byla přenesena na severní stranu staroměstské věže.[15]
Typické zobrazení světce opásaného kožešinou s mušlí pro nabírání křestní vody, charakteristickým křížem (na pásce stávalo „Agnus Dei“) a kazatelským gestem. Původní rozsáhlé sousoší zobrazuje Jana, jak křtí Krista, nad nimi se na oblacích vznáší Bůh Otec a sokl byl doprovázen anděli. Bylo poškozeno při revoluci v roce 1848.
Iberskýjezuita, generál řádu, se obrací k andělu, který pozvedá monstranci, druhý anděl drží kartuši s obrazem jeho patronky Panny Marie Sněžné. Na podstavci lebka připomíná mrtvé tělo císařovny Isabely, při jehož spatření dospěl k duchovnímu obrácení.
O tomto díle se traduje, že autor dlouho hledal model pro anděla stojícího vpravo na podstavci. Jednoho dne spatřil v kostele sv. Tomáše neobyčejně půvabnou dívku s nevinnou tváří. Domluvil se s rodiči, že mu dívka bude stát modelem, ale ona druhý den zemřela. Brokoff si pak vybral studenta z jezuitské koleje, ale pořád nemohl vystihnout podobu, anděl se spíš podobal ďáblovi. Vrátil se proto k původnímu náčrtu dívky a nakonec zjistil, že vyhotovil svou tvář. Prý mu v tom pomohl sv. František Borgiáš.
Zakladatel premonstrátů zobrazen v biskupském oděvu s mitrou, jak pozvedá monstranci. Po stranách zemští patroni kníže Václav s praporem a burgundský král Zikmund s korunou a mečem. Nápis na soklu informuje, že premonstráti zde postavili už třetí sousoší. První Brokofovo sousoší, známé jen z rytin, totiž bylo zřejmě z nekvalitního kamene a brzy začalo chátrat. Bylo přeneseno do Norbertina (dnes OD Kotva)[17] a strahovský klášter nechal vytvořit sousoší nové od I. Platzera, největšího sochaře českého pozdního baroka. Dřevěný model k tomuto sousoší býval ve strahovské knihovně.[7]
Scéna symbolicky znázorňuje, jak Ludmila učí svého malého vnuka Václava číst z knihy. Příslušnost k vládnoucímu rodu symbolizují koruny a za Václavem štít s přemyslovskou orlicí. Andílek vpravo drží boleslavské paládium, na soklu je reliéf Václavova zavraždění. Původní sousoší sv. Václava rytíře-vítěze mezi dvěma anděly bylo z prvních na mostě, po protějším Janu Nepomuckém a Pietě. Poškodila ho pak povodeň v roce 1784 a bylo nahrazeno dnešní Ludmilou, která původně stávala na hradčanské rampě u tehdy rušené kaple Panny Marie Einsiedelnské (dnes Kajetánka). Opravené sousoší sv. Václava putovalo na místo sv. Ludmily, kde od roku 1906 zůstal jen sokl doplněný volně navazujícím Václavem od Č. Vosmíka.
První a jediná bronzová socha svatého na mostě, která představuje domnělého mučedníkazpovědního tajemství, byla vztyčena k předpokládanému třísetletému výročí jeho shození z mostu. Socha byla součástí a jedním z hlavních ohnisek tvořícího se barokního kultu, který teprve o půlstoletí později vrcholí Nepomukovým svatořečením.
Postava je oblečena do kanovnického roucha s rochetou, pláštíkem a biretem na hlavě. V ruce svírá krucifix a palmový list, symboly následování utrpení Krista. Kolem hlavy pět hvězd, které symbolizují legendární světla, která se objevila nad utonulým. Tato podoba sochy, v hlavních rysech dána již Rauchmüllerovou skicou, se stala ikonografickým vzorem pro nespočet sochařských i jiných vyobrazení světce v českých zemích i jinde v Evropě a zámoří. Na podstavci věnovací nápis a kopie reliéfů krále Václava přihlížejícího zpovědi královny a svržení Jana z mostu.
Vyznavač chudobného života, zakladatel řádu františkánů, je zobrazen v prostém mnišském rouchu přepásaném provazem s typickými třemi uzly, na rukou a v boku má Kristovy rány. Anděl po pravici (původně) drží dvojitý kříž, druhý v jáhenském rouchu evangelium (symbol kazatelství). Postaveno na paměť záchrany Františka Josefa I. před atentátem roku 1853. Původní socha sv. Františka je ve výklenku před kapucínským kostelem sv. Josefa, andělé v jeho nádvoříčku.
autor Jan Oldřich Mayer, rok 1707, donátor purkrabský rada Krištof M. Wittauer;[19] vázy M. Hozová, rok 2010, dle pův. fragmentů[21]
Františkánský světec s Ježíškem stojícím na knize a s lilií, tvoří protějšek zakladateli řádu. Na kamenných vázách typické výjevy: kázání rybám, uzdravení mladíka, osel kleká před hostií (na odvrácené straně). Na bocích soklu nápisy orodující za Josefa I.
Toto mistrovské dílo F. M. Brokoffa sdružuje dva rozdílné světce, španělského dominikánského kazatele a českého kněze-poustevníka. Vincent je znázorněn v řádovém rouchu, jak křísí nebožtíka – kostra odklápí víko rakve, na které je latinský nápis Vzkřísil 40 [lidí]. Dále je tu hříšník s důtkami (na římse nápis Obrátil 100 000 hříšníků) a posedlý, jemuž původně z úst odcházel démon-kovový dráček. Vpravo Prokop v biskupském hávu stojí na ďáblovi, kterého přemohl. Mohutný trojboký podstavec má v nárožích polopostavy (hermovky), vlevo muslim s nápisem 8 000 saracénů k víře katolické, vpředu žid: 2 500 židů ke Kristu, mezi nimi reliéf Posledního soudu. Pravý reliéf zobrazuje dle legendy Prokopa, jak oře s čertem zapřaženým do pluhu, a k němu se vztahuje i pravá hermovka ďábla s nápisem Zkrotil 70 démonů.
Socha stojí mimo řadu soch, na zhlaví pilíře pod sousoším Vincence a Prokopa. Plastika na vysokém, reliéfně zdobeném podstavci zobrazuje rytíře s taseným mečem, opírajícího se o erb Starého Města získaný po roce 1470[23] a se lvem u nohou. Autor jej vytvořil částečně podle fragmentu, který zbyl po sestřelení původní sochy za obléhání Švédy roku 1648. Původní socha zde označovala práva Starého Města. V horní části podstavce jsou umístěny kopie kamenických značek, které se údajně vyskytují na mostě.
Socha zobrazuje augustiniánkého světce s lilií, podávajícího požehnaný chléb, kterým prý stále činil zázraky (sytil a léčil), jak je vytesáno na podstavci. Další pečivo v košíku drží andílek u jeho nohou. O autorství mezi vědci nepanuje shoda: Někteří uvádějí dodavatele zakázky, starého Jeronýma,[24] autora kašny na II. hradním nádvoří. Jiní uvádějí jako spolupracovníka[25] či přímo autora[19] jeho nevlastního syna Jana Bedřicha, se kterým měl otčím tehdy vážné rozepře.
Socha znázorňuje hlavního patrona zadavatelů v biskupském úboru a s oblíbeným planoucím srdcem v ruce, symbolem náboženské horlivosti. Nejproslulejší teolog šlape po knihách kacířů (Manes, Pelagius, Donát), jejichž učení potíral. U nohou dítě s mušlí, kterou dříve přelije moře, než Augustin pochopí záhadu sv. Trojice. Problém autorství je stejný jako u protější sochy.
Sousoší považované za výtvarně nejkvalitnější dílo na mostě[27][19] zobrazuje vidění slepé vlámskéřeholnice sv. Luitgardy. Kristus se k ní sklání z Kříže a jednou rukou ji tiskne, aby se napila z rány v jeho boku. Výjev dnešního diváka těžko osloví svým mystickým smyslem, ale zapůsobí silou výtvarného zpracování. Na rozdíl od ostatních děl na mostě, které dosti divadelně předvádí pózující světce obklopené symboly a výjevy jejich legendárního života, Braunovo sousoší zobrazuje jednu konkrétní intimní scénu hlubokého náboženského prožitku světice. Dokonce i andílci na oblacích zde nejsou, aby nesli různé symboly, ale jen jaksi důvěrně dokreslují nadpozemský charakter výjevu. První Braunovo pražské dílo zhodnocuje jeho italské školení, znalost Michelangela a zejména Berniniho, např. jeho Vidění sv. Terezie. Uvažuje se o předloze od různých malířů (Liška,[28][29]Willmann,[28]Brandl[30]). Světce s ústy u Kristovy rány zobrazuje i reliéf protějšího, o rok staršího sousoší.
Spoluzakladatel řádu theatinů je zobrazen v taláru a s knihou s lat. nápisem: Hledejte nejdříve království Boží a jeho spravedlnost a ostatní vám bude přidáno, Mt 6, 33 (Kral, ČEP). Na podstavci je pohozená koruna a vypouklý mramorový nápis o věnování, jeho boční volutová křídla nesou andílky přidružující rohy hojnosti (atribut) a reliéfy: Panna Maria mu podává Ježíška a Kristus mu dává okusit sladkosti své krve. Za světcem, od něj oddělený, stojí trojboký (symbol Trojice) obelisk obklopený obláčky a ptáky, kteří se také svěřují do péče Boží a neshromažďují majetek, viz Mt 6, 26 (Kral, ČEP). Na vrcholu obelisku drží dva andílci velké, původně okřídlené hořící srdce, další Kajetánův atribut, symbolizující náboženskou horoucnost.
Druhý pražský biskup je oblečen v biskupském rouchu, v levé ruce drží evangelium, které hlásal v Uhrách a slovanským Prusům. Kovová berla a veslo, mučednický atribut, dnes chybějí. Podstavec postavený nakoso se znakem donátora a věnovacím nápisem je doplněn čtyřmi postavičkami putti.
Řádový představený a florentský světec 13. století je zobrazen s krucifixem, ratolestí a knihou, u nohou odložená tiára připomíná jeho odmítnutí papežského úřadu. Servité ji objednali u salcburského sochaře, řádového kolegy a zřejmě pražského rodáka Mandela. Ten ji zhotovil z tamního hrubozrnného světlého mramoru a je proto nejen jediná mramorová socha na mostě, ale vůbec ojedinělá barokní mramorová socha v Čechách. Statický postoj figury předního rakouského sochaře kontrastuje s dramatickým, dynamickým pojetím soudobých plastik pražských umělců. Socha byla v roce 2000 zrestaurována J. Divišem a pískovcová kopie soklu z roku 1854 byla nahrazena novou z pískovce božanovského.
Rozměrné sousoší kombinuje téma zakladatelů řádu trinitářů vykupujících křesťany z muslimského zajetí s domácím poustevníkem Ivanem. Spodní část tvoří kobka s úpícími křesťany, které hlídá pes a charismatický Turek s důtkami (pův. kopím)[32], který má prvky karikatury. Oblíbená figura dala sousoší přezdívku Turek na pražském mostě. Nad vězením je sv. Felix rozvazující pouta vězni a opírající se o rozměrnou kartuš s trinitářským andělem se dvěma otroky, pod ním kartuše donátora (znak a jméno s chronogramem), vpravo děkovný nápis za odvrácení moru a uzavření míru s Francouzi. Vlevo pramen vody a jelen s červeno-modrým křížkem mezi parohy (2011 poškozeno vandalem)[33], jehož zjevení mělo inspirovat světce k založení řádu. Na skále v horní části sv. Jan v pravé ruce s biretem a knihou, v levé s penězi na vykupování zajatců a uvolněnými pouty. Vpravo od něj poustevník Ivan s křížkem a rusky stylizovaným účesem. Pod ním laň zastřelená knížetem Bořivojem, která ho pod skalou živila svým mlékem. Výjev původně vrcholil kovovým Božím okem.[28] Sousoší vystavěno na místě krámce u příležitosti pětistého výročí smrti sv. Jana, zakladatele řádu teprve nedávno uvedeného do Čech ke kostelu ve Spálené ulici.
Socha znázorňuje mladého římského mučedníka, přijatého za českého zemského patrona, jako legionáře s knížecí korunou a mučednickou palmou. Ze skály, na které stojí, vylézají hadi a lvi, kteří mu však dle legendy neublíží, což naznačuje lev lízající mu nohu. Lvi také symbolizují jméno donátora, děkana vyšehradské kapituly.
Socha představuje knížete v rytířském brnění, s praporem a štítem s orlicí, jak se modlí za český národ (Oroduj za nás. na podstavci). O postavení sochy bylo rozhodnuto za vedení Pavla Aloise Klára, syna zakladatele ústavu slepců, při oslavách 25. výročí jeho založení. Návrh nakreslil malíř Josef Führich, socha byla dokončena a osazena následující rok. Původně zde až do roku 1822 bývalo 15 krámků, od sousední sochy až k domku na konci mostu.[34]
Uprostřed stojí na oblacích Kristus-spasitel světa s křížem, na něm nápis: V tomto kříži je naše uzdravení. Po stranách jsou patroni lékařství, syrští bratři-lékaři a mučedníci, zobrazení v profesorských biretech, s nádobami na léky a palmovým listem mučednictví. Na soklu (kopie z božanovského pískovce z roku 2011) nápisy: Ježíši Kristu, lékaři světa., vlevo: Mezi světci „Hippokratovi“, Kosmovi., vpravo: A zbožnému bratru, nebeskému „Galénovi“, Damianovi. Všechny nápisy obsahují chronogram 1709. Sousoší bylo restaurováno v letech 2009–2013.[35]
Sokly
Podstavec Jana Nepomuckého je výjimečný svými bronzovými reliéfy, na které si lidé sahají pro štěstí.
Sokly soch a sousoší jsou pískovcové a vyznačující se svou rozmanitostí. Řada jich má vrcholně barokní architektonické formy s rozvinutým prostorovým uspořádáním a předpokládají se jejich návrhy od předních soudobých architektů,[36] např. se uvažuje o Santinim v případě Luitgardy a Jäcklových mariánských sousoší.[37] Výjimečné propracování soklů, které tvoří sochařskou a obrazovou součást sousoší, rozvinul Ferdinand Maxmilián Brokoff v rámci své samostatnější práce v otcově dílně (po roce 1710). Zlacené nápisy na soklech jsou často vytesané do vsazených mramorových destiček.
Sokly soch z 19. století (pokud nebyly zachovány starší) mají statičtější historizující formy. Sousoší Cyrila a Metoděje, jediné moderní na mostě, vyrůstá z beztvarého bloku kamene.
Odkazy
Reference
↑ abcPoche, E., Prahou krok za krokem, Praha 1958, s. 36
↑KLEISNER, Tomáš. Brokofovo svědectví k benediktinské výzdobě Karlova mostu. Zprávy památkové péče. 1997, roč. 57, s. 60. Dostupné online.
↑Barokní originály jsou: sous. Barbory, Krucifix, Nepomucký, Paduánský, Juda Tadeáš, Kajetán, Filip Benizi, sous. Jan z Mathy, sv. Vít a Kristus s Kosmou a Damiánem – celkem deset.
↑František Dvořák v úvodním dílu seriálu České televize.
↑ abS.R.O, Turistika cz. Praha (Nové Město) – pohnutý osud Františka z Assisi od sv. Josefa (socha sv. Františka Serafínského). www.turistika.cz [online]. [cit. 2021-10-05]. Dostupné online.
↑Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1995. ISBN80-200-0536-6. S. 368.
↑VLČEK, Pavel, a kol. Umělecké památky Prahy. Staré město, Josefov. Praha: Academia, 1996. 640 s. ISBN80-200-0563-3. S. 126–127. Dále jen Vlček a kol..
GLET J., Svatí na Karlově mostě, 2012, 152 s., Nakl. V. Nosková, kapesní formát (tx, fot.), ISBN978-80-87373-20-0
MALINA, Jakub. Karlův most. Praha esoterická: Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře. Praha: Eminent, 2007. ISBN978-80-7281-304-9.
DVOŘÁK, František. Po Karlově mostě. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN80-7106-653-2.
MÁDL, Karel Boromejský. Sochy na Karlově mostě v Praze : [s 53 reprodukcemi a v papírové vazbě s kresbou J. Kaplického]. Praha: Štenc, 1921. Dostupné online.
HERAIN, Jan. Karlův most v Praze. Praha: Umělecká beseda, 1908. Dostupné online.
EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého. Svazek I. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883. Dostupné online. – kapitola Kamenný most Karlův, s. 274–288. Dále jen Ekert.
.jpg)
