PROFILBARU.COM

Skorec
	skorec asijský (Cinclus pallasii)
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	pěvci (Passeriformes);
Podřád	zpěvní (Passeri);
Infrařád	Passerida;
Nadčeleď	Muscicapoidea;
Čeleď	skorcovití (Cinclidae); Sundevall, 1836
Rod	skorec (Cinclus); Borkhausen, 1797
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Skorec (Cinclus) je jediný rod pěvců z čeledi skorcovití. V rámci pěvců se jedná o unikátní skupinu ptáků, jejíž zástupci vynikají svými potápěcími a plavajícími schopnostmi.

Charakteristika

Žijí v Severní a Jižní Americe, severozápadní Africe, Evropě a Asii. Délka těla je 14–19 cm. Obývají horské bystřiny, ve kterých loví různé drobné živočichy. Lov probíhá zvláštním způsobem, skorci totiž běhají pod vodou; vrhají se do proudu a tlakem vody jsou přitlačeni ke dnu, kde sbírají potravu. Jsou na to adaptováni méně pneumatizovanou kostrou, hustým opeřením a zakrytými ušními otvory. Peří v sobě udržuje dostatek vzduchu pro vztlak a vyplutí k hladině. Krátkými křídly mohou pod vodou kormidlovat.^[1] Žijí osaměle ve vymezených revírech podél vodních toků, jsou teritoriální během celého roku.^[2] V Evropě včetně Česka žije jediný druh, skorec vodní (Cinclus cinclus). V minulosti byli skorci mylně pokládáni za škůdce pstružího plůdku a pronásledováni. Ainuové, původní obyvatelé severu Japonska, pokládají skorce asijského (Cinclus pallasii) za posvátného.

Systematika

Příbuzenské vztahy skorců^[3]

skorcovití (Cinclidae)

	skorec vodní (C. cinclus)

	skorec asijský (C. pallasii)

skorec šedý (C. mexicanus)

	skorec bělohlavý (C. leucocephalus)

	skorec rezavohrdlý (C. schulzi)

drozdovití (Turdidae)

Rod Cinclus vytyčil německý přírodovědec Moritz Balthasar Borkhausen v roce 1797, za typový druh byl určen skorec vodní (C. cinclus).^[4] Jméno cinclus pochází ze starořeckého kinklos; tímto pojmem byly pojmenováváni ptáci vyskytující se v blízkosti vodních ploch.^[5] Rod skorec je jediným rodem čeledi skorcovití (Cinclidae).^[6]

Podle analýz DNA spadají skorci do kladu Muscicapoidea společně se špačky (Sturnidae), drozdci (Mimidae), drozdy (Turdidae) a lejsky (Muscicapidae).^[7]^[8] Nejblíže příbuznou skupinou jsou přitom drozdi.^[3]

Jak ukázaly studie mitochondriální DNA, skorci se vyvinuli v eurasijské oblasti před asi 4 milióny let (dnes zde žije skorec vodní a skorec asijský). Poté odtud kolonizovali nejprve Severní Ameriku (skorec šedý) a nakonec Jižní Ameriku (skorec bělohlavý a skorec rezavohrdlý). Oba jihoamerické druhy jsou si blízce příbuzné a tvoří spolu se severoamerickým skorcem šedým sesterskou skupinu eurasijských skorců.^[3]

Seznam druhů

Rozlišuje se 5 druhů skorců s následujícím rozšířením:^[6]

skorec vodní (Cinclus cinclus) – Evropa, Blízký Východ, střední Asie a Indický poloostrov;
skorec asijský = Pallasův (Cinclus pallasii) – horské oblasti Asie od Indie a Vietnamu po Kamčatku, Japonsko;
skorec šedý (Cinclus mexicanus) – horské oblasti střední Ameriky a západní Severní Ameriky od Panamy po Aljašku;
skorec bělohlavý (Cinclus leucocephalus) – Jižní Amerika (Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Venezuela);
skorec rezavohrdlý (Cinclus schulzi) – horní toky v argentinských a bolivijských Andách mezi 800 a 2500 m n. m.

Odkazy

Reference

↑ VESELOVSKÝ, Zdeněk. Obecná ornitologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 357 s. ISBN 80-200-0857-8. S. 108.
↑ VESELOVSKÝ, Zdeněk. Obecná ornitologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 357 s. ISBN 80-200-0857-8. S. 211.
↑ ^a ^b ^c VOELKER, Gary. Molecular phylogenetics and the historical biogeography of dippers (Cinclus). Ibis. 2002, roč. 144, čís. 4, s. 577-584. DOI 10.1046/j.1474-919X.2002.00084.x.
↑ BORKHAUSEN. Deutsche Fauna, oder, Kurzgefasste Naturgeschichte der Thiere Deutschlands. Erster Theil, Saugthiere und Vögel. Frankfurt am Main: Varrentrapp und Wenner, 1797. Dostupné online. S. 300. (německy)
↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 107.
↑ ^a ^b Dippers, leafbirds, flowerpeckers, sunbirds [online]. IOC World Bird List v12.2 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ERICSON, Per G. P.; JOHANSSON, Ulf S. Phylogeny of Passerida (Aves: Passeriformes) based on nuclear and mitochondrial sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2003, roč. 29, s. 126-138. Dostupné online. Archivováno 21. 9. 2011 na Wayback Machine.
↑ ZUCCON, D. a kol. Nuclear and mitochondrial sequence data reveal the major lineages of starlings, mynas and related taxa. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2006, roč. 41, s. 333-344. DOI 10.1016/j.ympev.2006.05.007.

Literatura

BREWER, David. Wrens, dippers and thrashers. London: Christopher Helm, 2001. ISBN 187340395X. (anglicky)
Hudec, Karel a spol. Fauna ČSSR, Ptáci 3/I. Praha: Academia. 1983. 388 S.
Šťastný, K., Drchal, K. Naši pěvci. Praha: SZN. 1. vyd. 1984. 176 S.

Externí odkazy

Galerie skorec na Wikimedia Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu skorec na Wikimedia Commons

[1] VESELOVSKÝ, Zdeněk. Obecná ornitologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 357 s. ISBN 80-200-0857-8. S. 108.

[2] VESELOVSKÝ, Zdeněk. Obecná ornitologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 357 s. ISBN 80-200-0857-8. S. 211.

[skorec-3] VOELKER, Gary. Molecular phylogenetics and the historical biogeography of dippers (Cinclus). Ibis. 2002, roč. 144, čís. 4, s. 577-584. DOI 10.1046/j.1474-919X.2002.00084.x.

[4] BORKHAUSEN. Deutsche Fauna, oder, Kurzgefasste Naturgeschichte der Thiere Deutschlands. Erster Theil, Saugthiere und Vögel. Frankfurt am Main: Varrentrapp und Wenner, 1797. Dostupné online. S. 300. (německy)

[:1-5] JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 107.

[IOC-6] Dippers, leafbirds, flowerpeckers, sunbirds [online]. IOC World Bird List v12.2 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky)

[7] ERICSON, Per G. P.; JOHANSSON, Ulf S. Phylogeny of Passerida (Aves: Passeriformes) based on nuclear and mitochondrial sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2003, roč. 29, s. 126-138. Dostupné online. Archivováno 21. 9. 2011 na Wayback Machine.

[8] ZUCCON, D. a kol. Nuclear and mitochondrial sequence data reveal the major lineages of starlings, mynas and related taxa. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2006, roč. 41, s. 333-344. DOI 10.1016/j.ympev.2006.05.007.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]