Rodion Jakovlevič Malinovskij

Rodion Jakovlevič Malinovskij
Rodné jméno	Радион Малиновский
Narození	10.^jul. / 22. listopadu 1898^greg. Oděsa
Úmrtí	31. března 1967 (ve věku 68 let) Moskva
Místo pohřbení	Hřbitov u Kremelské zdi
Národnost	Ukrajinec
Děti	Natalija Rodionovna Malinovskaja
Vojenská kariéra
Hodnost	maršál Sovětského svazu, plukovník, kombrig, generálmajor, generálporučík, generálplukovník, armádní generál, Svobodník a četař
Složka	Ruská imperiální armáda Rudá armáda pozemní vojsko
Bitvy	první světová válka španělská občanská válka východní fronta druhé světové války sovětsko-japonská válka ruská občanská válka
Vyznamenání	velkodůstojník Řádu čestné legie Leninův řád medaile Za vítězství nad Japonskem medaile Za vítězství nad Německem Řád rudého praporu Hrdina Sovětského svazu Národní hrdina Jugoslávie Řád vítězství vrchní komandér Záslužné legie jubilejní medaile 20 let Dělnicko-rolnické rudé armády Řád Suvorova 1. třídy Řád Kutuzova 1. třídy
Podpis
multimediální obsah na Commons

Rodion Jakovlevič Malinovskij (rusky Родион Яковлевич Малиновский; 11. listopadu^jul./ 23. listopadu 1898^greg. Oděsa – 31. března 1967, Moskva) byl sovětský vojenský velitel během II. světové války, maršál Sovětského svazu. Byl velitelem 2. ukrajinského frontu, který v roce 1945 osvobodil např. Budapešť, Bratislavu nebo Brno.

Život

Ukrajinec^[1] Malinovskij se narodil v Oděse svobodné matce (uvádí se, že se narodil po smrti svého otce, ostatní zdroje uvádí otce neznámého). V dětství absolvoval církevní školu, ovšem začal se živit jako přístavní dělník. V roce 1914 vstoupil ve věku 15 let jako dobrovolník do carské armády (podařilo se mu zatajit svůj věk), byl zraněn a po vyléčení roku 1915 zařazen do ruských expedičních jednotek působících ve Francii. Tam byl postupně vyznamenán třemi francouzskými válečnými kříži a roku 1918 vstoupil do francouzské cizinecké legie. Tu však v roce 1919 opustil, vrátil se do Ruska, kde se přihlásil do rodící se Rudé armády.

Postupem času stoupal na vojenských hodnostech, roku 1926 vstoupil do Komunistické strany a poté studoval na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě. Po jejím absolvování došlo k jeho dalšímu kariérnímu postupu, roku 1936 odjel jakožto vojenský poradce do Španělska, kde se zúčastnil bojů španělské občanské války na straně republikánské vlády. Do SSSR se vrátil v roce 1938, díky čemuž se vyhnul Stalinovým vojenským čistkám. V roce 1939 byl jmenován profesorem na Frunzeho vojenské akademii a v roce 1940 byl povýšen do hodnosti generálmajora.

V roce 1941 se vrátil do aktivní vojenské služby, kde byl jmenován velitelem 48. střeleckého sboru. Po zahájení Velké vlastenecké války velel od srpna 1941 6. armádě, s níž vedl poměrně úspěšné ústupové boje. Dne 18. listopadu 1941 se stal velitelem Jižního frontu. V první polovině roku 1942 zažil největší neúspěch své kariéry, když jeho vojska byla rozprášena německou přesilou, přičemž front přišel o 200 000 vojáků. Přes tento neúspěch byl v červenci 1942 jmenován zástupcem velitele Severokavkazského frontu a zároveň velitelem Donské armádní skupiny. V srpnu až říjnu 1942 velel 66. armádě, v bitvě o Stalingrad velel od prosince 1942 2. gardové armádě. V těchto bojích zabránil Mansteinovi, aby osvobodil obklíčenou 6. armádu generála Pauluse. V únoru roku 1943 byl jmenován velitelem Jižního frontu a krátce nato Jihozápadního frontu, v dubnu 1943 mu byla udělena hodnost armádního generála. V říjnu 1943 byl Jihozápadní front přeměněn na 3. ukrajinský front a on sám jako jeho velitel s ním dobyl Donbas, západní Ukrajinu a v dubnu 1944 i své rodné město Oděsu.

V květnu roku 1944 se stal velitelem 2. ukrajinského frontu, který provedl útok na Rumunsko, díky čemuž se Rumuni přidali na stranu Spojenců. V září 1944 byl jmenován maršálem Sovětského svazu. Jeho vojska pokračovala v útoku na Maďarsko a v únoru 1945 dobyla Budapešť. V dubnu se probila na Slovensko a postupovala na Moravu. Osvobodila Brno a vedla útoky na německá vojska na jihovýchodní Moravě. Počátkem května obdržela rozkaz k postupu na Prahu od jihovýchodu. Do Prahy se ovšem o jen několik hodin dříve probila vojska maršála I. S. Koněva útočící ze severu z prostoru Drážďan (konkrétně 3. a 4. gardová tanková armáda). V květnu 1945 dosáhly jednotky 2. ukrajinského frontu jižních Čech, kde se setkaly s americkými jednotkami. Po ukončení bojů v Evropě byl odvelen na Dálný východ, kde velel Zabajkalskému frontu v bojích při operaci Srpnová bouře.

Po ukončení druhé světové války zůstal v armádě, v březnu 1956 byl jmenován prvním náměstkem ministra obrany G. K. Žukova, působil zde zároveň jako vrchní velitel sovětských pozemních vojsk. V roce 1957 se po G. K. Žukovovi stal sovětským ministrem obrany, přičemž ve své funkci působil až do své smrti. Zemřel 31. března roku 1967 v Moskvě.

Vyznamenání

Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Rodiona Jakovleviče Malinovského.

Fotogalerie

• 
  Rodion Malinovskij za první světové války
• 
  Pcheng Te-chuaj a Malinovskij (vpravo) v Moskvě v roce 1957
• 
  Malinovskij jako ministr vnitra v tradičním mongolském oblečení, 1961
• 
  Portrét na sovětské známce z roku 1973

Odkazy

Reference

1. Малиновский Родион Яковлевич [online]. [cit. 2022-09-03]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rodion Jakovlevič Malinovskij na Wikimedia Commons

Portály: Druhá světová válka | Lidé | Rusko