Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Ukázka německého složeného příjmení, častého u Židů (Nový židovský hřbitov, Praha) (Frankenstein – doslova „franský kámen“); zároveň ukázka přechylování českých příjmení (+ -ová). Pro židovská příjmení dále viz Hebraizace příjmení.
Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla. Často se od něho liší pravopisně či tvaroslovně (např. Rosypal, Sirovátka, Kafka; Nohavica, Stejskal, Stojaspal apod.) Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí (u některých jazyků v přechýlené podobě) na manželku a na dcery. Při sňatku se však snoubenci mohou dohodnout, že si žena ponechá své dosavadní příjmení, popřípadě že ženino příjmení budou používat oba manželé, respektive jejich děti).
Příjmení (i rodná jména) mají v češtině, slovenštině a jiných slovanských jazycích zpravidla různé tvary podle pohlaví, tedy se zde uplatňuje přechylování z mužské na ženskou podobu příjmení. V jazycích velkého počtu národů však žádný rozdíl mezi pohlavím nositele příjmení není, čímž často vzniká rozdíl vůči tvorbě obecných podstatných jmen. Např. německá podstatná jména Müller (mlynář), Müllerin (mlynářka) dala vznik pouze příjmení Müller. V češtině se přechylování děje nejčastěji pomocí přípony -ová. Ženská podoba původně německého příjmení Müller je tedy Müllerová. U českých příjmení vzniklých z přídavných jmen se přechyluje podle gramatiky, tedy záměnou koncovky -ý za -á: Dlouhý, Kinský - Dlouhá, Kinská.
V českých zemích se příjmení objevují od 14. století a jejich rozmach přišel v 15. století.[1] Například v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné. V minulosti docházelo v některých obdobích (zejména po třicetileté válce) nezřídka k tomu, že členové určité rodiny přejímali příjmení podle označení hospodářské usedlosti, na níž se usídlili (např. příjmení Kuchválek podle Kuchvalovského gruntu). Usedlosti byly takto pojmenovány zpravidla po dřívějších majitelích.
Ve Španělsku, Portugalsku a v španělsky a portugalsky hovořících zemích se používají dvě příjmení, první po otci a druhé po matce, (tj. po matčině otci) – např. José Luis Rodríguez Zapatero, kdy José Luis jsou dvě křestní jména, Rodríguez je příjmení po otci (první z jeho příjmení), který se jmenoval Juan Rodríguez García-Lozano, a Zapatero je příjmení po matce. Sňatkem nepřichází žena o svá dosavadní příjmení, nýbrž je doplní o slovo „de“ (v portugalštině „da“) spolu s (prvním) příjmením manžela. Sonsoles Espinosa Díaz by tedy provdáním za José Luise Rodrígueze Zapatera měla změnit své jméno na Sonsoles Espinosa Díaz de Rodríguez (v běžném styku však používá například jen Sonsoles Espinosa de Rodríguez).
V nizozemštině resp. vlámštině existuje předložka van, která odpovídá německé von. Příjmení s touto předložkou jsou velmi běžná. Vznikla od místních názvů a z velké většiny neoznačují šlechtický původ, nýbrž původ předků z určitého místa (jako van Nijmegen). Známé osobnosti s takovými jmény jsou mj. Ludwig van Beethoven, Louis van Gaal, Vincent van Gogh a Rafael van der Vaart.
Vývoj příjmení v českých zemích
Související informace naleznete také v článku česká příjmení.
Příjmení se postupně vyvíjela pro potřebu rozlišení obyvatel, někdy z tzv. jména po chalupě. Historické přídomky neoznačovaly místo narození dotyčného, ale původ rodu (tak se např. Mikuláš Dačický z Heslova nenarodil v Heslově, ale v Kutné Hoře).
Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovnaMarie Terezie. Tehdy si židé museli zvolit německé příjmení, nebo jim bylo určeno (často složené, jako Frühauf, Goldstein, Hauptvogel, Wachsmann apod.). Jména jim byla určována často podle znamení domu, v němž bydleli, nebo podle jejich místního původu (Taussig – pocházející z Domažlic, německy Taus, Petschek - z Peček), jinde náhodně (dostávali také posměšná příjmení).
Pravopis s -au- na místě dnešního -ou- (Aujezdský, Autrata, Saudek, Auředník) nebo g místo j (Geržabek, Geřábek) jsou relikty tzv. bratrského pravopisu (vyslovované ou se psalo au), který byl v češtině opuštěn v polovině 19. století.
Po druhé světové válce vznikla v rámci snah o degermanizaci jazyka také vlna počeštění („odgermanisování“) častých německy znějících příjmení. Český jazykovědec profesor František Oberpfalcer-Jílek ve svém spisku „Počeštěme svá příjmení“ uvádí, že německé příjmení má asi sedmina obyvatel, přičemž k tomu došlo často „zvůlí vrchnostenských úředníků“, kteří česká příjmení poněmčovali a zapisovali do urbářů apod. v německé podobě (např. příjmení Hrnčíř zapsali jako Tefr, což je zkomolené Töpfer). Profesor Jílek, který šel sám příkladem a své původní německé příjmení Oberpfalcer si roku 1946 změnil podle jména otcovy matky na Jílek,[2] navrhl čerpat při výběru nového příjmení z historie jmen ženských členů rodiny (manželky, babičky apod.). Změna příjmení byla ulehčena i státem: zatímco změna běžného příjmení stála 125 Kčs, změna německého příjmení stála pouhých 5 Kčs.[3]
Ženy mohou od roku 2022 bez jakýchkoli podmínek žádat o zápis nepřechýleného příjmení.[4] Podle výsledků průzkumu Mladé fronty Dnes v roce 2011 nepřechylování ženských příjmení označilo jako proti pravidlům češtiny 41 % dotázaných, dalších 41 % dotázaných uvedlo, že jim nepřechýlená forma příjmení nevadí.[5]
Po sňatku manželka obvykle přebírá manželovo příjmení, ovšem zákon umožňuje, aby si oba manželé ponechali svá původní příjmení nebo používali jako společné příjmení manželky. Snoubenec, který při sňatku přebírá příjmení toho druhého, si může zvolit ponechat si své původní příjmení jako druhé.
Čína
Ženy si po sňatku většinou ponechávají svoje původní jméno, některé ženy si k rodnému jménu přidají manželovo jméno.[5]
Finsko
Finky si po sňatku mohou nechat svoje příjmení. Existuje také možnost vytvoření nového příjmení.[5]
Od roku 1975 ženám po sňatku zůstává jejich příjmení.[5] Neformálně si mohou přidat pomocí předložek in, nei a cg za své jméno manželovo příjmení.[5]
Island
Jelikož na Islandu jsou dědičná příjmení vzácností a jména dětí jsou odvozována od jména otce, případně matky, nemá sňatek na jméno ženy vliv, neboť i po sňatku je dcerou svého otce či matky.[5]
V některých zemí Latinské Ameriky se ženy vzdávají svého příjmení po matce a přijímají příjmení manžela po otci pomocí předložky de.[5]
Odkazy
Reference
Založeno na materiálu z knihy Naše příjmení se svolením autorky Dobravy Moldanové.
↑hrcak.srce.hr/file/35112 - MILOSLAVA KNAPPOVÁ: O PŘÍJMENÍCH V ČESKÝCH ZEMÍCH
↑ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008. ISBN978-80-7277-369-5. S. 294.
↑František Oberpfalcer-Jílek: Počeštěme svá příjmení. Zemská rada osvětová v Praze s Kruhem přátel českého jazyka. 8 stran, s. 8.
↑DLUBALOVÁ, Klára. Změna! Od ledna mohou ženy používat příjmení v nepřechýleném tvaru bez jakýchkoli dalších podmínek [online]. Ministerstvo vnitra České republiky [cit. 2025-01-01]. Dostupné online.
↑ abcdefghiKOMŮRKOVÁ, Kristina. Jmenují se Emma Smetana, či Petra Svoboda. Proč to té češtině dělají?. idnes.cz [online]. 12. září 2013 0:34. Dostupné online.
