PROFILBARU.COM

otrava houbami
Klasifikace
MKN-10	T62.0
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jako otrava houbami se označuje otrava vzniklá v důsledku konzumace hub. Obvykle se tím míní velké houby záměrně konzumované, v širším slova smyslu však lze zahrnout i otravy vzniklé nezáměrnou konzumací plísní a dalších menších hub při konzumaci jimi zamořené stravy (viz např. ergotismus).

Obecné informace

Pod pojmem otrava z hub se skrývá široká paleta příznaků a následků závisejících na druhu požité houby, okolnostech, za kterých byla sebrána, množství této houby a způsobu jakým byla upravena a samozřejmě osobních dispozic konzumenta. Výsledkem může být na jedné straně pouze dlouhodobé zvracení (po konzumaci nedostatečně tepelně upraveného satana) nebo jemné a dočasné změny psychiky, na druhé straně trvalá invalidita či smrt (při požití muchomůrky zelené či pavučince plyšového). Obecně je v případě hub velmi těžké specifikovat množství biomasy, která už představuje riziko – obsah jedu totiž zpravidla velice silně kolísá v závislosti na mnoha těžko zjistitelných okolnostech.

Jedovaté houby v Česku

V Česku je sběr hub velice populární a často je minimálně příležitostně praktikován i naprostými amatéry. Vzhledem k tomu, že se na českém území vyskytuje řada velmi nebezpečných druhů hub (naštěstí relativně vzácných), dochází čas od času k smrtelným otravám. Jako nejnebezpečnější se v tomto směru jednoznačně profiluje muchomůrka zelená (Amanita phalloides), považovaná za jednu z nejjedovatějších a nejnebezpečnějších hub světa, a její blízké příbuzné. Kromě nich existují však i další druhy (většinou ovšem vzácnější), jako jsou rozličné pavučince (v čele s pavučincem plyšovým), vláknice (v čele s vláknicí začervenalou) a závojenky (v čele se závojenkou olovovou).

Některé houby vyvolávají po požití psychotické stavy a halucinace – příkladem může být dobře známá lysohlávka česká. Ty jsou často záměrně sbírány a konzumovány jakožto droga, je nutno si ale uvědomit, že zde hrozí záměna se smrtelně jedovatými čepičatkami nebo předávkování.

Otrav nebo přiotrávení houbami se v Česku objevuje v průměru asi 300 ročně, umírají v průměru asi 1–3 lidé, přičemž v poslední době jsou úmrtí velmi sporadická. Nejčastější jsou otravy muchomůrkou zelenou a muchomůrkou panterovou.

Otravy houbami primárně nejedovatými

Mimo klasických otrav požitím jedovaté houby se může objevit otrava z hub, které primárně jedovaté nejsou, ale přejaly nějakou jedovatou látku z okolí. Obavy v tomto ohledu vzbuzují zejména divoce rostoucí pečárky, bedly a čirůvky, které přirozeně kumulují ve svých plodnicích kadmium a rtuť a dokážou dosáhnout vysokých koncentrací i v prostředí, které jimi není příliš znečištěno.^[1]

Obecně lze říci, že tato oblast je velice špatně prozkoumaná, nicméně panuje konsenzus, že sběr a konzumace hub v oblastech, které jsou zamořeny např. těžkými kovy nebo radioaktivitou, je zcela nevhodná a nerozumná činnost, a to i v ojedinělých případech (o pravidelnějším sběru a konzumaci nemluvě). Celkově se proto zásadně nedoporučuje sběr na výsypkách a skládkách, v okolí cest s rušnou automobilovou dopravou nebo například na radioaktivních haldách v okolí jáchymovských uranových dolů.

Další možností, jak se „otrávit nejedovatými houbami“, je otrava ze zkažených hub (např. zapařených). Otravu pak způsobuje jed produkovaný mikroorganismy a plísněmi, které se v nevhodně skladovaných houbách a houbovitých pokrmech namnožily. Princip je podobný jako u otravy ze zkaženého masa.

Zásady sběru hub

Zde je několik obecných zásad, které mají člověku zajistit, že se vyhne otravě houbami.

Sbírám pouze houby, které dobře znám.
Pokud nejsem skutečný znalec, vyhýbám se složitým rodům, jako jsou např. pavučince a všemu, kde hrozí riziko záměny.
Při sebemenší pochybnosti nechám houbu být.
Vyhýbám se oblastem, kde by se mohly v houbách koncentrovat nebezpečné kontaminanty (okraje cest s rušnou automobilovou dopravou, skládky, všelijak zamořená území)
Nesbírám příliš staré houby, v nichž už začaly hnilobné procesy. Totéž platí pro houby přemrzlé.
Nesbírám příliš mladé houby, u kterých nejde druh bezpečně poznat.

Pověry

Existuje řada pověr, které si amatéři vytvořili a podle kterých houby sbírají v domnění, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že mnoho druhů jedovatých hub je velmi vzácných, mohou jim jejich pověry i dlouhodobě vycházet a tím získávat punc potvrzenosti. Přesto jsou však mylné a jejich vyvrácení může být nečekané a tragické. Zde jsou některé z nich (seznam určitě není kompletní):

Pověra: Jedovaté houby jsou pestře zbarvené. – Není pravda. Řada smrtelně jedovatých hub je bílá nebo má nenápadnou barvu (např. muchomůrka zelená či muchomůrka jízlivá).
Pověra: Jedovaté houby nejsou ožírané slimáky a hmyzími larvami. – Není pravda, např. muchomůrka zelená je pro hmyz neškodná a jeho larvy se v ní běžně vyskytují. Plži je též hojně vyhledávaná.
Pověra: Jedovaté houby černají při styku se stříbrným nádobím či cibulí. – Není pravda. Řada hub černá, ovšem spíše při vyschnutí a zvadnutí, a to bez ohledu na přítomnost cibule nebo nádobí a už vůbec bez ohledu na to, zda jsou jedovaté či nikoliv.
Pověra: Dlouhé převaření či smažení zlikviduje každý jed. – Není pravda. Pouze některé jedovaté houby ztrácejí tepelnou úpravou jedovatost (např. hřib satan), avšak většina toxinů je tepelně vysoce stabilní a var je neničí. Všechny smrtelně jedovaté houby vyskytující se na českém území si uchovávají svoji jedovatost i po dlouhodobé tepelné úpravě.
Pověra: Když se spletu, tak se mi udělá špatně, a když nebudu váhat a nechám si vypláchnout žaludek, tak se mi nic hrozného nestane. – Chybný předpoklad. Řada smrtelně jedovatých druhů hub je zákeřná tím, že otrava se objeví až velmi dlouho po požití, tedy v okamžiku, kdy už je jed vstřebán a napáchal nevratné škody. To platí například u muchomůrky zelené, ale zejména u pavučince plyšového – u něj se první příznaky mohou objevit dokonce až po 3 týdnech, kdy lékaři mohou konstatovat už jen těžké poškození (nebo úplné a definitivní selhání) ledvin a trvalou invaliditu (případně smrt) pacienta.
Pověra: Jedovaté houby chutnají odporně. – Není pravda. Naopak, řada smrtelně jedovatých hub je obecně označována jako chuťově vynikající, speciálně muchomůrka zelená a muchomůrka jízlivá jsou považovány za velmi chutné houby. František Smotlacha, legenda české mykologie, k tomu napsal: „Všechny houby opravdu jedovaté mají chuť a vůni příjemnou nebo aspoň nenápadnou a většinou i sympatický vzhled.“
Pověra: Co roste na pařezu (resp. na dřevě), to je jedlé. – Není pravda. Například smrtelně jedovatá čepičatka jehličnanová běžně vyrůstá z padlých stromů a pařezů.