Ve své vědecké práci prosazoval moderní metody – kolektivní práci, postup podle stanoveného plánu, studium pramenů a archivů a kritický postoj k faktům. V tomto ohledu už předčil i osvícence.[zdroj?!]
Životopis
Pocházel z rolnické rodiny z Očové, rodina měla ve vsi příjmení Funtík.
Byl žákem soukromých škol v Lučenci, poté v Kalinově a Dolné Strehové. Měl to štěstí, že jeho otec Matej Bel-Funtík v synovi viděl velký talent.[zdroj?!] Belova matka se jmenovala Alžběta Česnegiová (mad. Cseszneky Erzsébet) z rodu Csesznekyovců. Rodiče podporovali Mateje na studiích. Takto se v roce 1695 dostal na banskobystrické gymnázium, poté na gymnázium do Bratislavy, dále do Veszprému a do Pápy. V roce 1704 se vrátil do Banské Bystrice, kde odmaturoval.
Díky těmto cestám mladý Matej poznal různé části Uherska, jejich zeměpis, faunu a flóru. Na cestách poznával lidi, jejich zvyky a obyčeje.
Po maturitě odjel studovat filozofii a teologii na Univerzitu v Halle. Byl mimořádně snaživým studentem, což postřehli i jeho učitelé.[zdroj?!] Svědomitě a zodpovědně se připravoval na zkoušky. Nechtěl zklamat otce.[zdroj?!] Byl daleko od domova a uměl si vážit vynaloženého úsilí rodičů, kteří mu důvěřovali a jeho studium finančně podporovali.[zdroj?!] Už v době studia se projevily jeho všestranné zájmy: během studia teologie ho zaujala filozofie, medicína, přírodní vědy, jazyky a nové pedagogické směry. Studium v Halle ukončil v roce 1707. Vracel se domů šťastný, plný elánu, aby své nově získané znalosti a poznatky mohl předávat dalším generacím.[zdroj?!]
Doma však pobyl jen krátce. V roce 1708 se stal prorektorem a v roce 1710rektorem evangelického gymnázia v Banské Bystrici. V Banské Bystrici vyučoval orientální jazyky a byl i evangelickým kazatelem. Od roku 1714 působil jako rektor lycea v Bratislavě, které právě pod jeho vedením patřilo k nejnavštěvovanějším školám v Uhersku. Působil zde v duchu tzv. pedagogického realismu (vyplývajícího z pietismu), který poznal v Německu: zmodernizoval latinsko-humanistickou školu, zavedl vyučování domácího jazyka a tzv. reálných předmětů (např. fyzika, botanika, ruční práce a hlavně geografie).[zdroj?!] Zásady pietismu uplatňoval hlavně v organizaci školství, didaktice a metodice.[zdroj?!] Od roku 1719 byl farářem německé evangelické církve v Bratislavě.
Roku 1735 připravil koncept k založení Uherské učené společnosti v Bratislavě, jejíž členové měli měsíčně vypracovat studii a bratislavští se měli také měsíčně scházet. Měli také vydávat časopisObservationes Posonienses (Bratislavské pozorovania). Uskutečnila se přípravná schůze společnosti, ale projekt poté zanikl kvůli jezuitům, (které Bel charakterizoval slovy: „(spoločnosť) bola prerušená a zničená tými, ktorí si o sebe myslia, že sú jedinými vedcami“).[zdroj?!]
V době Belových studií v Halle převládal protischolastický duch, který se prolínal s raným osvícenstvím a pietismem (protestantismus zdůrazňující citovou a morální stránku náboženství).[zdroj?!] Na Ružomberské synodě v roce 1709 byl pietismus, hlavně zásluhou Daniela Krmana, odsouzen a zakázán, nicméně Matej Bel zůstal trvalým, i když umírněným přívržencem tohoto náboženského proudu. Jeho zásluhou se stala Bratislava jakýmsi uherským centrem pietismu.[zdroj?!]
V roce 1720 byl Matej Bel v očích svých nepřejícných odpůrců[zdroj?!] obviněn kvůli jeho studijním cestám. Vyčítali mu, že zkoumá ekonomické využití jednotlivých lokalit pro špionáž cizích mocností. Obvinění odmítl a ubránil se. Vídeňský císařský dvůr uznal vědeckou činnost Mateje Bela a samotný císařKarel VI. financoval vydávání jeho vlastivědných práci. I vysoká katolická církevní hierarchie mnohonárodnostního Uherska vydávání historických pramenů podporovala. Matej Bel byl vyznamenán zlatou medailí, na které byl portrét papeže Klimenta XII..[zdroj?!]
Matej Bel byl sice uherský vlastenec, ale zároveň a především uvědomělý Slovák.[zdroj?!]
Dopady
Za vědecké zásluhy obdržel mnoho poct od učených společností doma i v zahraničí, které ho zvolily svým členem (Olomouc – Societas incognitorum, Petrohrad, Jena – Societas latina (Latinská společnost), Berlínská akademie věd, Londýn – Královská společnost).
Při příležitosti 300. výročí jeho narození zařadili jeho jméno do kalendářeUNESCO pro rok 1984. V jeho rodišti se nalézá pomník od J. Kulicha. Ján Kupecký vytvořil známý Belův portrét, jehož originál se nedochoval (jen kopie). Bel je hrdinou divadelní hry Jána SolovičeZvon bez věže a knihy Jozefa FraňaMúdry Matej.
1721 / 1722 - Bratislavské noviny (Nova Posoniensia), z jeho iniciativy vycházely tyto první pravidelně vydávané noviny v Uhersku
1723 - Posol (príp. Úvod do dejín) dávneho a súvekého Uhorska (Hungariae antiquae et novae prodromus), (Norimberk) zde analyzuje vědecký výzkum historického, národopisného, zeměpisného a jazykového rozvoje v Uhersku a podává podrobný plán na průzkum těchto stránek Uherska. Najdeme zde i ukázky zeměpisného zpracování (o Demänovských jeskyních, Sklených Teplicích)
1735 / 1742 - Historicko-zemepisný poznatok o súvekom Uhorsku (Notitia Hungariae novae historico geographica), (Vídeň) Belovo životní dílo. Obsahuje zeměpisné, národopisné, historické a přírodovědecké poznatky z některých uherských stolic (bratislavské, turčianské, liptovské a jiných). Zvýraznil zde osobitost Slováků, které považoval za potomky knížetePribinu, krále Svatopluka atd. V práci na tomto díle mu pomáhali Andrej Hermann, banskobystrický lékař Otto Karol Moller, spišský matematik Pavol Kray, kežmarskýrektorJuraj Bohuš, přírodovědecJuraj Buchholz, Ján Matolai zo Zolné a dílo bylo doplněno ilustracemi a mnoha mapami, pohledy vedut, které do mědirytiny ztvárnil slovenský geograf Samuel Mikovíni (1700-1750), profesor Vysoké školy hornické a lesnické v Banské Štiavnici. Dílo Noticia je koncipováno podle jednotlivých stolíc s jednotnou strukturou. Bylo formálně rozděleno na všeobecnou a na speciální část. Nejprve byly uvedeny přírodovědné a zeměpisné údaje, potom obyvatelstvo, správní instituce, šlechtické rody a rodiny a zvláště zde byla popsána svobodná královská města, poddanská městečka, hrady a zámky. Speciální část tvořila závěrečná mapka cest každé stolice od Samuela Mikovíniho. Ve čtyřech svazcích, které vyšly tiskem (s podporou císaře Karla VI.), stihl probrat 10 stolíc, především z území Slovenska. Ostatní zůstalo v rukopisné podobě. V roce 1767 je od Belovy vdovy koupil klužský biskup Jozef Baťáni, ale během převozu roku 1770 po Dunaji se člun převrhl a Belovy rukopisy byly vážně poškozeny.
1735 a 1746 - Príprava k dejinám Uhorska (Adparatus ad historiam Hunagriae), shromáždil důležité historické prameny k dějinám Uherska
1753 - byly vydány jeho přednášky, které se jako učebnice používaly až do konce 18. století.
učebnice maďarštiny
učebnice němčiny
učebnice rétoriky
k vydání upravil latinskou gramatiku K. Celaria s čtyřjazyčným slovníkem
úvody k jiným knihám, hlavně k dílu Gramatika slovensko-českáPavla Doležala (1746), kde Matej Bel podal členění slovanských jazyků a s uznáním se vyjádřil o slovenštině, která podle něj v ničem nezaostává za světovými jazyky
1753 - Zeměpisná příručka Uherska (Compendium Hungariae geographicum), vydal ji Ján Tomka-Sasky po Belově smrti; jedná se o kvalitní výběr z Belova díla
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Matej Bel na slovenské Wikipedii.
Literatura
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN80-85983-94-X. S. 32–33.
