Pietismus (název vznikl kombinací latinského pietas: „bohabojnost“, „zbožnost“ a latinizované řecké koncovky -ismós, která označuje zesílené vnitřní stanovisko, postoj nebo ideologii) je po protestantské reformaci nejvýznamnějším reformním hnutím v rámci protestantskýchcírkví, které vzniklo ve 2. polovině 17. století a stále výrazně ovlivňuje praxi některých protestantských církví.
Historie
Pietismus reagoval na strnulost protestantské ortodoxní dogmatiky. Klade důraz na praktickou zbožnost; osobní zodpovědnost za spasení své i svých bližních,[1]křesťan musí veškerý svůj vnitřní i vnější život vědomě podřídit křesťanským zásadám. Kdo v takovéto jednotě s Bohem a se stejně smýšlejícími stojí, ten je v pietistickém pojmosloví obrácen neboli znovuzrozen.
Za zakladatele pietismu je pokládán Philipp Jacob Spener, který nastínil reformní program pietismu v díle Pia desideria (lat. zbožná přání)[2]. Mezi základní požadavky pietismu dle Spenerova díla patří důkladnější znalost bible, účast laiků v činnosti církve na základě všeobecného kněžství a křesťanská životni praxe, namísto pouhé znalosti dogmatiky.[3] Mezi další představitele patřil také např. August Hermann Francke.[4] Z hlediska sociologického byl pietismus protestem proti klerikalizaci církve a zásadnímu vlivu světské moci ve věcech víry a náboženství v luterských církvích.
Pietistické směry
V pietismu se vytvořilo několik směrů. Mezi nejvýznamnější patří:
Hallský směr (německy Der Hallesche Pietismus), jehož centrem bylo město Halle nad Sálou a jejímž představitelem byl Augustin Hermann Francke,
V Čechách a na Moravě byl pietismus klíčovým faktorem, který umožnil tajným protestantům přetrvat v 18. století při své víře až do vydání tolerančního patentu.
