Byron napsal Manfréda poté, co se rozpadlo jeho manželství s Annabellou Milbankovou kvůli obvinění z incestu s nevlastní sestrou Augustou Leighovou. Básník byl napadán tiskem a ostrakizován londýnskou společností tak, že roku 1816 odjel z Anglie do Švýcarska a nikdy se již do vlasti nevrátil.[4]
Protože byl Manfréd napsán bezprostředně po tomto skandálu a protože hlavní postava je mučena vlastním pocitem viny za neznámý zločin, považují někteří kritici Manfréda za autobiografické dílo. Předpokládají, že nepojmenovaná, ale zakázaná povaha Manfrédova vztahu k pravděpodobně vlastní sestře Astarté reprezentuje Byronův vztah s nevlastní sestrou Augustou.[4]
Převážnou část Manfréda napsal Byron roku 1816 za pobytu ve Švýcarsku a v díle se projevují jeho dojmy z alpské přírody. Bylo to několik měsíců po společném čtení německých strašidelných příběhů s básníkem Shelleym a jeho ženou Mary, které bylo pro Mary inspirací pro napsání románu Frankenstein. Na fantastických motivech je založen i Manfred, což také souvisí s popularitou strašidelného gotického románu v Anglii v té době.[2]
Své dílo Byron dokončil roku 1817 v Itálii v Benátkách, kde přepsal celé třetí dějství, a vydal v tom samém roce v Londýně.[4]
Manfréd je titánský hrdina, který nepodléhá osudu, naopak mu do posledního dechu vzdoruje, snaží se povznést nad své lidství a odmítá se sklonit před nadpřirozenou autoritou. Proto je často srovnáván s GoethovýmFaustem. „O Manfrédu podal vysoce zajímavý posudek Goethe, vykládaje, co z živlů Faustovských Byron převzal, ale i jak celek změniti dovedl a takřka přetvářiti vlivem své zvláštní mohutné osobnosti. Podotýkáme k tomu, že Byron znal Fausta pouze podle některých zlomků, které mu Shelley tlumočil.“[5] Proto je vliv Goethova Fausta na Byrona při tvorbě Manfréda diskutabilní.[6]
Obsah
Na počátku básně je jako epigraf uveden citát ze ShakeseparovaHamleta: „Věz Horacio, na světě je věcí víc, než se filozofům ve snu zdá“.[7]
Manfréd, šlechtic žijící na osamělém hradě v Bernských Alpách, je sužován tajemnou vinou za smrt milované ženy, pravděpodobně vlastní sestry Astarté. Využije svých nadpřirozených znalostí a o půlnoci v gotické galerii hradu vyvolá sedm duchů země i nebes a žádá po nich zapomnění. Duchové, kteří ovládají různé složky hmotného světa, Manfrédovo přání splnit nemohou, protože nejsou schopni měnit události minulosti. Místo toho mu nabízejí bohatství, moc a dlouhý život. To Manfréd odmítá a požaduje po nich, aby přestali být neviditelní a zjevili se mu v podobě, kterou sami považují za nejvhodnější. Sedmý duch se mu zjeví jako nádherná žena. Manfréd je tak uchvácen její krásou, že když duch zmizí, padne v bezvědomí k zemi. Následně je slyšet hlas, který na něj sesílá kletbu, aby si na věky nemohl odpočinout a ani zemřít.
Ráno se vydá Manfréd na horu Jungfrau, rozhodnut spáchat sebevraždu. Stojí na vysoké skále a v okamžiku, kdy se chce vrhnout do propasti, zabrání mu v tom prostý lovec kamzíků, který je zde náhodou na svém lovu.
Lovec kamzíků vezme Manfréda do své horské chatrče a rozmlouvá mu jeho sebevražedné úmysly. Nabádá jej, aby statečně nesl svůj osud, a chce jej doprovodit na cestě domů, ale Manfréd to odmítne a odchází. V poledne dojde do hlubokého alpského údolí s vodopádem a svým zaklínáním z něho vyvolá Alpskou vílu. Svěří se jí, jak je neustále sužován výčitkami a jak nikde nemůže najít zapomnění. Víla mu chce pomoci, ale žádá za to jeho poslušnost. To se příčí Manfrédově hrdosti a nechá vílu zmizet.
Vystoupí až na vrchol hory Jungfrau. Se třemi sudičkami a s Nemesis přichází do paláce démona Arimána, aby se zeptal mrtvých na radu. Duchové, kteří Arimána obklopují, jej chtějí rozsápat, ale sudičky jim v tom zabrání. S pomocí Nemesis Manfréd vyvolá přízrak Astarté, který mu po jeho vyznání lásky pouze poví, že má následující den zemřít.
Třetí jednání
Další den k večeru navštíví Manfréda v jeho hradu opat z kláštera svatého Mořice, který se o něm doslechl různé znepokojivé zvěsti a chce jej smířit s bohem. Podle Manfréda je na to již pozdě. O samotě pozoruje západ slunce a loučí se s ním.
V noci sedí Manfréd ve věži svého hradu, jak to po léta dělal každou noc. Služebnictvo si mezitím vypráví o jeho otci a o noci, kdy byla Astarté s Manfrédem ve věži a za neznámých okolností zahynula. Objeví se mezi nimi opat a žádá o přístup k Manfrédovi, protože jeho víra mu velí opět se pokusit Manfréda zachránit.
Manfréd opata varuje, aby odešel, protože mu hrozí nebezpečí. Objeví se zlí duchové a snaží se Manfréda zmocnit. Manfréd jim však i ve smrti vzdoruje, protože svoji moc nezískal tím, že by s nimi podepsal nějakou smlouvu. Duchové zmizí. Manfréd podá ruku opatovi a se slovy „Starče, umírat není tak těžké“.[8] zemře. Báseň končí opatovými slovy: „Zesnul, jeho duše už odletěla v říši nezemskou. Kam? To se bojím pomyslet. Je pryč“.[8]
Ohlasy v umění
Hudba
Robert Schumann: Manfred, dramatická báseň s hudbou ve třech částech (1848-1949, prvně uvedeno 1852, Manfred. Dramatisches Gedicht in drei Abtheilungen). Dílo je založeno na scénické hudbě, kterou začal německý skladatel Robert Schumann skládat roku 1848. Vzniklo tak partitura s předehrou a s patnácti čísly rozdělenými do tří částí, s osmi melodramaty, čtyřmi sbory, dvěma vokálními skladbami a instrumentální mezihrou.[9]
2021: Dukebay Theatre, Tacoma, báseň upravena pro sólové vystoupení dramatika Niclase Olsona, hudba Petr Iljič Čajkovskij.[17] Z tohoto představení vznikl toho samého roku americký videofilm Lord Byron's Manfred, režie Niclas Olson.[18]
Rozhlas
1988: BBC Radio 3, hudba Robert Schumann, v titulní roli Ronald Pickup.[16]
2017: BBC Radio 3, režie Pauline Harris, hudba Olly Fox, v titulní roli Joseph Millson, uvedeno k dvoustému výročí dokončení básně.[19]
↑VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel 1977. S. 173.
↑ abcMACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl 1., A-L. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. S. 145–146.
↑Poznámky in BYRON, George Gordon. Manfred: báseň dramatická. Praha: Jan. Otto 1901. 80 s. Světová knihovna, č. 196., překlad Jaroslav Vrchlický.
↑MCGANN, Jerome. Manfred, a Play of Language; or, Intimations of Mortality from Recollections of Erring Manhood. Romantic Circles. University of Virginia 2017. Dostupné online.
↑BYRON, George Gordon. Manfréd. Praha: Supraphon 1989. přeložil Martin Procházka. S. 10. [Dále jen Manfréd].
.jpg)
.jpg)
