Dorůstá výšky 30 až 120 cm. Lodyha bývá skvrnitá. Listy jsou kopinaté až vejčité, ve střední části lodyhy vyrůstají v přeslenech, jinak střídavě. Květy jsou uspořádány v řídkých hroznech. Okvětní lístky se obloukovitě stáčejí nazpět. Z květu vybíhají dlouhé nápadné tyčinky a pestík. Kvete od června do srpna. Plodem je tobolka. Zimu přečkává pouze cibule v zemi. Cibule je díky zkracování takzvaných tažných kořenů schopna zatahovat se hlouběji do půdy.[1]
Stanoviště, výskyt, ochrana
Vyžaduje výživné a humózní půdy s dobrou propustností. Roste v listnatých a smíšených lesích od nížin do hor, ve vyšších polohách roste i na loukách. Vyskytuje se nepříliš hojně, roztroušeně, místy však i ve větším množství. Z hlediska celosvětového Červeného seznamu se řadí k druhům, které vyžadují pozornost (C4). Zákony ČR je chráněna jako ohrožený druh.
Použití
Vařené cibule lilie zlatohlavé se v Sibiři místy jedí. Někdy se také pěstuje v zahrádkách pro ozdobu.[2]
Ve středověku byla považována za rostlinu léčivou. Mattioli doporučoval pít odvar ve víně lidem, kteří se nemohli úplně vymočit. Rozsáhlejší bylo použití zevní. Utlučená rostlina se míchala s vepřovým sádlem, růžovým olejem a dalšími přísadami a přikládala se na tvrdé otekliny i boule, často na způsob náplasti. Kořen utlučený s medem se používal na spáleniny a při bolestech kloubů.[3] Nyní se v lidovém léčitelství využívá spíše lilie bělostná.[4]
Lilium martagon
Lilium martagon
Lilium martagon var. cattaniae
Lilium martagon var. album
Lilium martagon var. album
Reference
↑AICHELE, Dietmar; GOLTE-BECHTLE Marianne: Co tu kvete?, Ikar, Bratislava 2001, str. 270
↑PILÁT, Albert. Kapesní atlas rostlin. Ilustrace Otto Ušák. 4. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 255 s. cnb000129486. Kapitola Lilie zlatohlavá, s. 230–231.
↑MATTIOLI, Pietro Andrea. Herbář, neboli, Bylinář: dílo veškeré lékařské přírodní vědy. Svazek 2. Olomouc: Dobra & Fontána, 1999. 431–833 s. ISBN80-86179-13-3. S. 672.