PROFILBARU.COM

Kurská magnetická anomálie (rus. Курская магнитная аномалия) často označovaná zkratkou KMA je magnetická anomálie v Ruské federaci; je bohatá na železnou rudu.

Zabírá části Kurské, Bělgorodské, a Orelské a Voroněžské oblasti, samotná Kurská pánev přesahuje i do dalších oblastí a její plocha je asi 160 000 km². Ložiska se nachází v linii dlouhé asi 850 a široké přibližně 40 – 100 km. Jižně pokračuje do obdobných ložisek u Kremenčuku a dále až do oblasti kryvorižské rudní zóny.^[1] Kurská magnetická anomálie je největší magnetickou anomálií zaznamenanou na Zemi.^[2]

Anomálie byla objevena již v roce 1773 při mapování oblasti astronomem a členem Ruské akademie věd P. B. Inochodcevem. V roce 1874 zde geomagnetická měření prováděl docent Univerzity v Kazani N. Smirnov, v roce 1883 provedl sérii 71 měření N. Pilčikov a poprvé vyslovil domněnku o původu této magnetické anomálie a příčinné souvislosti s předpokládaným obrovským ložiskem železné rudy. Za to získal v roce 1884 stříbrnou medaili Ruské geografické společnosti.

Významná ložiska páskovaných železných rud však byla objevena až ve 20. a 30. letech 20. století při výzkumech státní komise (ОККМА) vedené Ivanem Gubkinem, jejímž cílem však původně byla ropa.

Geologie

Kurská magnetická anomálie se nachází v prekambrickém Voroněžském masivu. Většina jeho prekambrických hornin je pod ním hluboce pochovaná, jeho východní část však vychází na povrch v údolí řeky Don. Kurská skupina geologicky odpovídá horninám Kryvorižské skupiny, její horniny jsou však intenzivněji přeměněny. Na zvrásněné prekambrické horniny nasedá na severu devon, na jihu karbon a ve středu oblasti jura.

Rudné polohy reprezentují železité kvarcity, které tvoří střední formaci, obklopené krystalickými břidlicemi, rulami, polohami vápenců a granitoidních intruzí vrchní a spodní formace. Vrchní formaci tvoří diskordantně nasedající fylity, slepence a vápence. Horizonty na rudu bohatých hornin jsou asi 200 m mocné a nacházejí se v hloubkách od 30 do 350 m pod povrchem. V jejich podloží lze najít přeměněné pískovce, fylity a svory, ruly a migmatity spodní formace. Celá oblast je intenzivně zvrásněná a postižená zlomovou tektonikou.^[3] Nejvýznamnějšími rudami jsou magnetit, hematit a siderit. Ruda obsahuje průměrně od 26 do 46 % železa. V regionu se podle dnešních představ nachází asi 25 Mt středně kvalitní rudy s obsahem Fe 32-37 % a 30 megatun rud s obsahem 52-66 % Fe. Situovány jsou ve dvou rovnoběžných od severozápadu k jihovýchodu se táhnoucích pruzích. Východní 1 – 60 kilometrů široký pás se táhne asi 400 km mezi městy Valujky na jihovýchod k Starému Oskolu, Ščigrám a východně od Kurska k městu Orel. Západní pás je asi 600 km dlouhý a 2 – 40 km široký, táhne se od města Volčansk na jih k Bělgorodu, Lgovu a západně od Kurska k Boljatinu na severu.

Těžba

Poprvé zde byla železná ruda objevena 7. dubna 1923 v blízkosti města Ščigry v hloubce 167 metrů. V roce 1935 se začalo s ražbou prvních ověřovacích štol, těžba poté hlubinným způsobem pokračovala a v listopadu téhož roku bylo vytěženo prvních 35 tun rudy. Ve čtyřicátých a počátkem let padesátých let průzkum pokračoval. Odkrytí většiny povrchových dolů spadá až do tohoto období. První kombinát k úpravě rudy byl uveden do provozu v roce 1956.

Území Kurské anomálie je rozděleno na několik báňských oblastí, některé z nich se vymykají administrativnímu dělení. Jde o Lebedinskou, Michajlovskou, Stojlenskou, Korobkovskou, Jakovlevskou, Pogremeckou, Novojaltijskou a Bolšetrojskou oblast. Významnými horními a zpracovatelskými městy jsou zde Gubkin, Železnogorsk, Staryj Oskol, Strojitěl, Šebekino, Dimitrovsk a další. Ruda se zde těží převážně povrchovým způsobem (Stojlenská, Lebedinská a Michajlovská rudní oblast), ale např. v Korobkovské rudní oblasti se těží hlubinným způsobem.

Největším povrchovým dolem je v současnosti Lebedinskij u Gubkina. Má hloubku 350 metrů (z toho téměř 150 pod úrovní moře), od roku 1971 tu byla vytěžena více než miliarda tun železné rudy.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kurská magnetická anomália na slovenské Wikipedii a Kursker Magnetanomalie na německé Wikipedii.

↑ Smirnov, V. I., 1983: Geologie ložisek nerostných surovin. SNTL, Praha, 625 s.
↑ Taylor, P.T., von Frese, R.R.B., Kim, H.R., 2003: Results of a comparison between Ørsted and Magsat anomaly fields over the region of Kursk magnetic anomaly. (Abstract) Archivováno 17. 7. 2011 na Wayback Machine. Proceedings of the 3rd International ØRSTED Science Team Meeting (Danish Meteorological Institute): 47–50
↑ Zitzmann, A., 1977: The iron ore deposits of the western U.S.S.R. in Zitzmann, A., (editor), The iron ore deposits of Europe and adjacent areas, Bundesanstalt fhr Geowissenschaften und Rohstoffe, Volume 1, Hannover, s. 373 – 379