Narodil se rodičům Arnoštu Filipovi z Valdštejna-Vartenberka (1764–1832) a Marii Antonii z Desfours (1772–1813). Arnošt Filip pocházel z mnichovohradišťské větve,[2] sňatkem s hraběnkouDesfoursovou rozšířil svůj majetek. Jako jediné ze tří dětí se Kristián dožil dospělosti.
Vlastní panství
V roce 1816 zdědil po svém prastrýci Janu Vojtěchovi Černínovi (1746–1816) šťáhlavské panství se zámkem Kozel a Nebílovy.[3][pozn. 1] Přebýval a působil však také na rodinném zámku v Mnichově Hradišti. Roku 1817 se oženil s Marií, rozenou Thun-Hohenstein. Snažil se zanedbaná panství pozvednout, věnoval se lesnictví, již roku 1816 nechal zřídit v Sedlci u Starého Plzence strojírnu i slévárnu železa a litiny. Zde působil jako první hutní inženýr Antonín Mayer a poté pozdější plzeňský průmyslník František Belani.
Podporoval také živé umění. Roku 1830 nechává Kristián z Valdštejna-Vartenberka upravit jednu ze stájí na Kozlu na malé rodinné divadlo. V roce 1833 nechává výrazně upravit zámecké divadlo v Mnichově Hradišti. Začátkem 30. let byl u Kristiána Valdštejna zaměstnán jako písař a správce Jan Schebek, původem ze Šťáhlav, který se později stal úspěšným stavebním podnikatelem.
Poté, co roku 1848 zemřel Antonín Jiří z Valdštejna-Vartenberka (1793–1848) z duchcovsko-litomyšlské linie, Kristián jako nejstarší mužský člen rodu rodu zdědil seniorátní fideikomisTřebíč[2] podle podmínek stanovených již v 17. století.[4] Jako první Valdštejn se také otevřeně přihlásil k odkazu slavného předka Albrechta z Valdštejna, opředeného rozporuplnou minulostí, a o získání titulu vévody. Nabízený rakouský knížecí titul nakonec odmítl.[2] Usiloval také pro svou rodinu tzv. fideikomisu, tedy automatického dědění majetku dle stáří či předem určené posloupnosti, kterým tato větev Valdštejnů, jako jedna z mála rodů, nedisponovala. V rámci této snahy se postaral o zachování rodinných dokumentů a písemností, v čemž následně pokračovali jeho potomci. Ručně psanou kroniku Šťáhlav, hradu Radyně a Lopaty, hradiště Starého Plzence a hradu Plzeň převezl ze svého zámku Kozel do Prahy. Tato kronika, kterou viděl i František Xaver Franc, byla k roku 1928 nezvěstná.[5]
Valdštejnské strojírny v Plzni
Výtahová věž Valdštejnských sléváren, Sedlec u Starého Plzence
Sedlecké slévárny a strojírny se za účasti Františka Belaniho zdárně rozvíjely, Belani byl jejich ředitelem jmenován roku 1851. Kvůli neshodám s Kristiánem Valdštejnem nad další modernizací a rozšířením výroby odešel již roku 1851 Belani pracovat do železáren bratří Kleinů ve Štěpánově u Olomouce, postavil zde první provoz válcoven. Po Kristiánově smrti roku 1858 se Belani do Sedlce vrací, kvůli rostoucí poptávce po strojích a materiálu v Plzni jsou zde roku 1859 založeny Valdštejnské strojírny. V závodu následně začíná pozvolné kariérní soutěžení mezi Františkem Belanim a plzeňským zde zaměstnaným inženýrem Emilem Škodou.
Úmrtí
Kristián Vincenc z Valdštejna-Vartenberka zemřel 24. prosince 1858 Praze ve věku 64 let a o tři dny později byl pochován v rodinné hrobce v Mnichově Hradišti.[6] Po jeho smrti převzal správu rodového majetku jeho prvorozený syn Arnošt František. Ten roku 1869 prodal Valdštejnské strojírnyEmilu Škodovi, který z nich následně pod svým jménem vybudoval jedny z největších závodů v Rakousku-Uhersku.
Rodina a potomci
Kristián Vincenc z Valdštejna se 14. května roku 1817 v Praze oženil s Marií Františkou z Thun-Hohensteinu (21. 8. 1793 Prčice – 20. 1. 1861 Doksy), dcerou majitele panství Poběžovice v západních Čechách Antonína Josefa z Thun-Hohensteinu (1754–1840) a jeho manželky Marie Terezie Wratislavové z Mitrowicz (1766–1851). Bydleli ve Valdštejnském paláci.[7] Měli spolu osm dětí, z nichž sedm se dožilo dospělosti:[8]
↑ abcNAČERADSKÁ, Petra. Po stopách Valdštejnů. Praha: Národní památkový ústav, Územní památková správa v Praze, 2020. 168 s. ISBN978-80-7480-152-5. S. 112–113. Dále jen Po stopách Valdštejnů.
