Krašský ovčák je blízce příbuzný s šarplaninským pasteveckým psem a mají společnou historii [1]. Pravděpodobně následovali Ilyry při jejich migraci a usazování na území dnešního Slovinska [2]. První zmínky o těchto psech jsou ze 17. století, kdy jsou popisováni jako mohutní, dlouhosrstí psi hlídající stáda ovcí, tento popis pochází z okolí řeky Lublaňky[3]. Právě hlídání stád ovcí bylo jeho hlavním zaměřením. Je možné, že jejich předkem byla tibetská doga, dovezená z Tibetu do Evropy [4], říká se, že v jeho těle možná koluje i krev vlků [3]. Poprvé je popsal v roce 1689 Janez Vajkart v kronice Slava vojvodine Kranjske.
Nejhorším obdobím pro plemeno byla druhá světová válka, po které bylo na světě jen pár jedinců, v řádu desítek [4]. Roku 1939 bylo plemeno oficiálně uznáno FCI, tehdy ale pod názvem ilyrský ovčák, pod tento název byl ale přijat i dnešní šarplaninský pastevecký pes. Osamostatnit se toto plemeno podařilo až roku 1968[4]. Do konce 70. let 20. století však v Jugoslávii platil zákaz vyvážení těchto psů [3]. V roce 1990, kdy se rozpadla Jugoslávie, se plemeno stalo národním plemenem Slovinska.
Chov dnes
V současné době je plemeno považováno za ohrožené a proto se chovatelé mnohdy neohlížejí na příbuzenství dvou psů a kříží je mezi sebou [3]. Oficiální zkratka používaná v Česku je KRO. Sem se poprvé dostal až v roce 2000[5]. Nejvíce se vyskytuje ve Slovinsku, kde se využívá ke svému původnímu využití, k hlídání ovcí. Ve zbytku Evropy je to hlavně společenský pes.
Krašský a šarplaninský pastevecký pes
Krašský a šarplaninský pastevecký pes se od sebe liší hlavně kohoutkovou výškou, krašský pastevecký pes je totiž menší., ale zároveň i těžší. Krašský pastevecký pes má také kratší srst v obličeji a jeho maska dosahuje až ke krku.
Povaha
Povahově je krašský ovčák dominantní, s ostrou povahou a vlohami pro hlídání objektů či zvířat. Není příliš aktivní, jeho denní náplní vždy bylo spíše nečinné pozorování jeho teritoria. Vyžaduje jasně ohraničené území, když má možnost utéct, využije jí [1]. Umí jednat samostatně a svéhlavě, těžce se cvičí. Nevychází dobře s jinými psy, hlavně kvůli své dominanci. Naopak ostatní domácí zvířata ignoruje a nemá moc vyvinutý lovecký pud, proto od něj nelze čekat, že bude honit nebo stopovat zvěř. K dětem je přívětivý, leckteré hry si od nich nechá líbit, je ale nutné dát si pozor v případě, že si "jeho" dítě hraje s někým jiným, některá gesta by totiž tito psi mohli pochopit jako útok. Je to dobrý hlídač, který na každého narušitele upozorní štěkotem a v případě ohrožení razantně zasáhne. Vůči majiteli je loajální, ale není mu přehnaně oddaný nebo závislý na něm.
Chov a nároky
Na rozdíl od jiných obřích plemen, krašský pastevecký pes má poměrně početné vrhy [3].
Jeho strava musí být vyvážená, speciálně pro velké psy. Je vhodné podávat výživové doplňky, hlavně pak ty s vápníkem pro vývoj a růst kostí.
Nehodí se do bytu ani do domu ve městě, nejvhodnější je na vesnici, kde bude mít klid. Pro přežití nutně nepotřebuje ani boudu, je schopný přežít bez úhony i nepřízeň počasí, jako je silný déšť nebo sníh. Jeho srst ho chrání i před mrazem.
Poměrně těžko se cvičí, proto vyžaduje spíše zkušeného kynologa, který má zkušenosti s dominantnějšími psy, kteří nejsou vůči majiteli příliš oddaní. Nerad se podřizuje, proto je dobré založit výcvik na hravé formě, než na drilu [1].
Co se pohybu týče, pak není náročný. Nehodí se pro aktivní psí sporty, jedná se hlavně o agility. Je to z toho důvodu, že stejně jak jiná obří plemena, i toto trpí artritidou nebo dysplazií kyčelního kloubu, které se vyskytují u velkých a těžkých psů, když jsou nohy přehnaně zaměstnávané (při agility se jedná o skoky).
Jeho srst je nenáročná na úpravu. Skládá se ze dvou vrstev, které ji chrání před okolními vlivy, hlavně pak před počasím. Extrémně líná, proto se nehodí pro alergiky. V období línání, což je 2x ročně, je nutné jej vyčesávat každý den, mimo něj stačí občas srst jen pročesat. Pro větší kvalitu srsti se doporučuje podávat lososový či olivový olej.
Reference
↑ abcFOGLE, Bruce. Velká encyklopedie psů. 5.. vyd. [s.l.]: Slovart, 2006. 409 s. S. 333.
