Karel Albert byl prvním panovníkem Sardinsko-piemontského království z vedlejší carignanské větve savojské dynastie. Stalo se tak poté, co zemřel poslední mužský příslušník savojské hlavní linie, král Karel Felix Sardinský.
Politické působení
Poté, co se Karel Albert stal králem, zavedl liberální reformy a v roce 1848 podpořil přijetí ústavy Statuto Albertino. Tato jako jediná z italských ústav přečkala rok 1849; později se stala první ústavou sjednoceného Italského království a formálně zůstala v platnosti až do roku 1948.
Karel Albert se v letech 1848 a 1849 angažoval za sjednocení Itálie, což vedlo k první italské válce za nezávislost, ve které však bylo sardinsko-piemontské království poraženo. Největší porážky sardinskému vojsku uštědřili Rakušané pod vedením maršála Radeckého v bitvách u Custozzy a u Novary. Tyto vojenské neúspěchy vedly k abdikaci krále Karla Alberta dne 23. března 1849. Na sardinsko-piemontský trůn poté nastoupil jeho prvorozený syn Viktor Emanuel II., který o 11 let později stanul v čele sjednocené Itálie jako její král.
Karel Albert zemřel v portugalském městě Porto čtyři měsíce po své abdikaci. Byl tak posledním z řady čtyř po sobě jdoucích sardinských panovníků, kteří abdikovali na své funkce.
Rodina
V roce 1817 se tehdejší carignanský kníže Karel Albert oženil se svojí vzdálenou sestřenicí Marií Terezou Toskánskou, která byla mladší dcerou toskánského velkovévody Ferdinanda III. Pár měl 2 syny a dceru, která ale po roce zemřela:
Viktor Emanuel II. (14. března 1820 – 9. ledna 1878), král sardinsko-piemontský a od roku 1861 první král sjednocené Itálie
