PROFILBARU.COM

Jindřich Mošna
Jindřich Mošna
	Jindřich Mošna (foto Jan Mulač, 1889)
Narození	1. srpna 1837 ; Karlín; Rakouské císařství
Úmrtí	6. května 1911 (ve věku 73 let) ; Praha; Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Oficiální web	Jindřich Mošna v databázi Archivu Národního divadla
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich Josef Mošna (1. srpna 1837 Karlín^[1] – 6. května 1911 Praha^[2]) byl český divadelní herec, ve své době jeden z nejlépe hodnocených českých herců. Většinu kariéry působil v Prozatímním divadle a Národním divadle v Praze.

Život

Téměř celý jeho život je spojen s Prahou. Narodil se kováři Josefu Mošnovi a jeho ženě Johaně, dceři hostinského z Vršovic.^[3] Navštěvoval německou reálku, ale nevyhovoval mu německý duch školy a v tercii byl pro nedostatečný prospěch vyloučen. V roce 1851 se šel učit mosaznictví do dílny svého strýce.^[4]

V roce 1855 se na zkušené ve Vídni seznámil s divadlem. Hrál menší úlohy ve vídeňském divadle, kde se uplatnil jeho komický talent. V roce 1859 se vrátil do Prahy, kde sice nastoupil jako tovaryš, ale zároveň navštěvoval hodiny dramatického umění u režiséra Pavla Švandy ze Semčic. Hrál s úspěchem v několika ochotnických rolích. Poté se postupně připojil k několika skupinám kočovných divadelníků, kde vystupoval v různých rolích a také vykonával pomocné práce v provozu divadla. Se společností Josefa Štandera účinkoval v mnoha městech v Čechách i na Moravě a v roce 1862 byl přijat na místo zpěvního komika v plzeňském divadle.^[4]

V roce 1864 vstoupil do hereckého souboru Prozatímního divadla v Praze, a od začátku se stal jedním z nejpopulárnějších herců své doby. V roce 1869 se oženil s Josefinou Jedličkovou, dcerou hospodského a řezníka z Dobříva.^[3] Jejich syn Otakar zemřel na rakovinu.^[4]

V roce 1883 přešel do nově postaveného Národního divadla, kde setrval více než dvacet let až do chvíle, kdy onemocněl a další divadelní vystupování mu bylo znemožněno. Jednu z posledních velkých postav vytvořil jako sedmdesátiletý v dramatu Aloise Jiráska Otec (1907). Na podzim roku 1910 se musel podrobit operaci hlasivek, potom operaci šedého zákalu a rakovinného nádoru jazyka. Zemřel 6. května 1911 a je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze.

Během své kariéry vytvořil řadu vysoce ceněných rolí, především komických, k čemuž byl předurčen i svým vzhledem a drobnou postavou. Mezi jeho slavné role patří Jupiter v Offenbachově operetě Orfeus v podsvětí, Hadrián z Římsů ve stejnojmenné Klicperově hře, Lízal v Maryše bratří Mrštíků či Kalafuna v Tylově Strakonickém dudákovi. Rád hrál principála v opeře Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Jeho pojetí postavy dědečka Petra Dubského ve hře Ladislava Stroupežnického Naši furianti se stalo vzorem pro jeho následovníky. ^[4]

Tragické postavy hrál spíše v pozdějším věku, přešel k nim od postav groteskních, a stal se skvělým realistickým hercem. První z nich byl Harpagon v Molièrově hře Lakomec, kterého Mošna ztvárnil v roce 1885, skvěle také představil Shylocka v Shakespearově Kupci benátském, Polonia v Hamletovi.

Napsal knihu pamětí Jak jsem se měl na světě a tiskem byly vydávány také jeho komické monology, kuplety a výstupy. ^[5]

Jeho lidský i umělecký osud na historickém pozadí vývoje českého divadla, od smrti J. K. Tyla až po otevření Národního divadla, popsal spisovatel František Rachlík v kratším prozaickém vyprávění Jediná láska (1954), poté v obsáhlé biografické románové kronice Komedie plná lásky (v několika vydáních, první 1954, v roce 1959 německy).

Citát

„	Úroveň pak, na kterou v Národním divadle dospěl p. J. Mošna v oboru charakterních úloh veseloherních a vážných, k jeho osobní individualitě přiléhavých, patří k nejvyšším bodům umění hereckého – byť i nehrál úlohy hrdinův.	“
— František Adolf Šubert^[6]

Památka

Od roku 1947 je po něm pojmenována Mošnova ulice na Smíchově, v roce 1952 prodloužená o část ulice Nad Mydlářkou.^[7]
Ve Staré hospodě v Dobřívě (čp. 48), odkud pocházela jeho manželka, byla v 60. letech 20. století zřízena pamětní síň se stálou expozicí (reinstalována v roce 2005), která je věnována životu a dílu Jindřicha Mošny. Do Dobříva jezdil načerpat síly i inspiraci pro svou divadelní práci. ^[8]

Odkazy

Reference

↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Žižkov
↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
↑ ^a ^b VESELÝ, Josef. Jindřich Josef Mošna, mosazník (a taky herec). Toulky českou minulostí: [online]. Český rozhlas dvojka, 2023-06-30 [cit. 2023-08-03]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d BRŮNA, Otakar. Přemožitelé času sv. 10. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Jindřich Mošna, s. 177–181.
↑ SUCHÝ, Ondřej. Komici u psacího stroje (28) Jindřich Mošna. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký [cit. 2023-08-03]. Dostupné online.
↑ ŠUBERT, František Adolf. Jindřich Mošna. Praha : F. A. Šubert, 1902. str. 18
↑ LAŠŤOVKA, Marek a kol.:Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. 1. vyd. Praha: Libri, 1997, 1. svazek (A-N), s. 470; ISBN 80-85983-23-0.
↑ ŠMÍD, Jakub. Vodní hamr Dobřív. Pamětní síň Jindřicha Mošny. www.zcm.cz [online]. Západočeské muzeum v Plzni [cit. 2023-08-03]. Dostupné online.

Literatura

ARBES, Jakub. Z galerie českého herectva : studie a črty biografické. Praha: Otto, [1914]. Dostupné online. - kapitola Jindřich Mošna.
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 81, 164, 186, 220, 226, 314, 320, 321, 391, 403, 406, 410, 424, 483, 484, 543.
Heslo Jindřich Mošna. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 1930–1934. ISBN 80-7185-057-8.
MOŠNA, Jindřich; ŽELENSKÝ Karel. Jak jsem se měl na světě. 2 svazky. Praha : J. R. Vilímek, 1911. 233, 224 s. (další vydání 1926, 1954)
PÁLENÍČEK, Ludvík. Jindřich Mošna. Praha: Orbis, 1954. 21 s. (další vydání 1961, 1983)
ŠUBERT, František Adolf. Jindřich Mošna. Praha : F. A. Šubert, 1902. 76 s.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 405.
VODÁK, Jindřich. Tři herecké podobizny : Jindřich Mošna – Hana Kvapilová – Marie Hübnerová. Praha : Melantrich, 1953. 204 s.
VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 58–64.