Po válce se vrátil už jako mimořádný profesor civilního řízení soudního (napsal např. obsáhlou práci o dovolání a přednášel také římské právo) na fakultu, kde zůstal až do jejího zrušení roku 1950 a pak od jejího znovuotevření v roce 1969 do roku 1975, kdy už ale mohl být jen externím učitelem a konzultantem diplomových prací z občanského práva a právních dějin. V mezidobí působil v brněnských pobočkách Slovanského ústavu a Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV a publikoval práce z historie slovanských zemí a právních dějin. Roku 1966 získal vědeckou hodnost kandidáta historických věd a po roce 1971 odešel do penze. Poté ještě působil jako podnikový právník např. Brněnských veletrhů a výstav.[6] Roku 1993 získal od Jednoty českých právníků medaili Antonína Randy a od Akademie věd medaili J. E. Purkyně, téhož roku mu Masarykova univerzita udělila vědeckou hodnost čestného doktora právní vědy a o rok později Masarykovu medaili.[5]
↑ abSlovník českých filosofů – Hynek Bulín [online]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 2014-07-30]. Dostupné online.
↑Jord, Kal. Prof. JUDr. Hynek Bulín, CSc. [online]. Brno: Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2014-06-25 [cit. 2014-07-30]. Dostupné online.
Literatura
HORÁK, Ondřej; VOJÁČEK, Ladislav. Hynek Bulín. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN978-80-7201-750-8. S. 210–212.
Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN978-80-7360-796-8. S. 83.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 157.