Pocházel z rodiny sedmihradské šlechty Kálnokyů, která se později rozdělila na sedmihradskou a moravskou linii. Náležel do moravské větve, jež sídlila na panství v Letovicích. Narodil se na zámku v Letovicích jako třetí syn hraběte Gustava Josefa Kálnokyho (1799–1884) a jeho manželky Isabely, rozené hraběnky Schrattenbachové (1809–1875).[4] Po ukončení studií nastoupil Gustav Kálnoky k 2. husarskému regimentu. Z aktivní služby vystoupil roku 1854 v hodnosti nadporučíka a působil pak v diplomatických službách. Nejprve byl činný atašé na rakouském vyslanectví v Mnichově, od roku 1857 v Berlíně a od roku 1860 byl legačním radou v Londýně, kde setrval po deset let. Následně působil na diplomatickém postu v Římě. Roku 1874 se stal rakousko-uherským vyslancem v Kodani a roku 1880 byl jmenován velvyslancem u ruského dvora v Petrohradě.
Rakousko-uherský ministr zahraničí
Zámek Brodek, majetek Gustava Kálnokyho od roku 1880
Od 20. listopadu1881 do 15. května1895 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska.[5] Historik Otto Urban ovšem uvádí, že na rozdíl od Gyuly Andrássyho, který měl coby ministr v 70. letech 19. století i faktický zásadní vliv na politiku monarchie, byl Gustav Kálnoky stejně jako předešlý ministr Heinrich Karl von Haymerle převážně aktivní jen jako šéf diplomacie a do vnitřních otázek státu zejména v 80. letech 19. století nezasahoval.[6] Pokračoval v politice Heinricha Karla von Haymerleho udržení aliance Německa, Rakouska-Uherska a Ruska (spolek tří císařů). Dařilo se mu rovněž udržovat status quo na Balkáně ve formě nezávislosti tamních menších států a posiloval vztahy s nově vzniklými státy (Rumunsko, Bulharsko a Srbsko.[7] Roku 1882 byl také utvořen trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie, čímž získala podunajská monarchie výrazné mezinárodněpolitické ukotvení. Ve funkci ministra skončil poté, co se dostal do konfliktu s uherským předsedou vlády Dezső Bánffym ohledně papežského nuncia Antonia Agliardiho.
Po demisi se Kálnoky stáhl do ústraní na svůj zámek v Brodku u Prostějova. Také po svém odchodu z ministerstva zahraničí se nadále zajímal o politické dění v Rakousku-Uhersku a Evropě. Své poslední dny strávil na zámku v Brodku u Prostějova, kde 13. února 1898 náhle zemřel. Následně byl 17. února 1898 pohřben do rodinné hrobky pod klášterním kostelem Milosrdných bratří v Letovicích.[8]
Tituly a ocenění
V roce 1862 byl jmenován c. k. komořím[9] a jako velvyslanec v Rusku obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1880). I když od roku 1854 prakticky nesloužil v armádě, jako vysoce postavený diplomat později z kurtoazních důvodů postupoval v hodnostech. V roce 1879 byl povýšen na generálmajora, jako ministr zahraničí obdržel hodnost polního podmaršála (1884) a nakonec k datu 1. listopadu 1891 dosáhl hodnosti generála jezdectva.[10][11] V roce 1887 obdržel prestižní Řád zlatého rouna,[12], byl také čestným rytířem Maltézského řádu. Vzhledem k dlouholeté diplomatické službě obdržel také řadu vyznamenání v zahraničí.[13]
Gustav Kálnoky pocházel z početné rodiny, měl celkem třináct sourozenců, z nichž několik zemřelo v dětství. Starší bratr Alexandr (1830–1906) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálmajora, především se ale věnoval správě rodového majetku na Moravě (Letovice). Další z bratrů Béla (1839–1880) se uplatnil v politice, byl poslancem říšské rady a moravského zemského sněmu.[14] Matkou Isabellou Schrattenbachovou byl po její smrti společně s svým bratrem ustanoven univerzálním dědicem jejího majetku (Brodek u Prostějova).[8] Nejmladším ze sourozenců byl Hugo (1844–1928), který také sloužil v armádě, vynikl jako jezdecký důstojník a nakonec dosáhl hodnosti generálmajora. Po úmrtí všech starších bezdětných bratrů nakonec převzal správu rodového majetku na Moravě, po sestře Marii Adéle, provdané Valdštejnové navíc v roce 1905 získal i majetek v Uhrách (Číčov[nepřesný odkaz]).
↑ abSTEINER, Petr. Na rodinných statcích a ve službách císaře. Život a působení Bély a Gustava Kálnoky. Brno, 2022. 119 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Historický ústav. Vedoucí práce Zdeňka Stoklásková. s. 105. Dostupné online.
↑Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1878; Vídeň, 1878; s. 195 dostupné online
↑Služební postup Gustava Kálnokyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 82dostupné online
↑Anhang zum Schematismus für das k. u. k. Heer 1891; Vídeň, 1891; s. 36 dostupné online
↑LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie; Praha, 1991; s. 272
↑Přehled řádů a vyznamenání Gustava Kálnokyho in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 199 dostupné online
KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
STEINER, Petr: Na rodinných statcích a ve službách císaře. Život a působení Bély a Gustava Kálnoky. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Brno 2022. Dostupné online
STEINER, Petr: Šlechtic ve službách monarchie. Hrabě Gustav Kálnoky de Köröspatak (1832–1898). Časopis Matice moravské Roč. 142, č. 1 (2023), s. 65–102.
.jpg)
.svg){kind=small}
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
_ribbon.svg){kind=small}
_ribbon.svg){kind=small}
