Françoise de Neufville de Villeroy a Catherine de Neufville de Villeroy (sourozenci) Louis François Anne de Neufville de Villeroy[1] a Madeleine Angélique Neufville de Villeroy[1] (vnoučata)
François de Neufville, vévoda de Villeroy (François de Neufville, duc de Villeroy, marquis de Villeroy et d'Alincourt, comte de Sault, seigneur de Magny) (7. dubna1644, Lyon – 18. července1730, Paříž) byl francouzský vojevůdce, politik a dvořan. Jako příslušník vlivné šlechtické rodiny byl vychováván spolu s králem Ludvíkem XIV. a celoživotně si udržoval jeho přízeň. Od mládí sloužil v armádě, vynikal statečností a postupoval v hodnostech. Po otci zdědil v roce 1685 titul vévody, bez zvláštních vojenských zásluh dosáhl v roce 1693 hodnosti maršála Francie. Jeho další působení na postu vrchního velitele během devítileté války a války o španělské dědictví bylo sérií neúspěchů, po tragické porážce u Ramillies (1706) byl odvolán a jeho vojenská kariéra skončila. Přesto si dokázal udržet postavení u dvora Ludvíka XIV. a v závěru jeho vlády dosáhl funkce státního ministra (1714). V době regentství byl vychovatelem nezletilého Ludvíka XV. (1717–1722).[2]
Pocházel ze šlechtické rodiny, která během 16. a 17. století dosáhla vlivného postavení u královského dvora. Narodil se jako mladší syn maršála a dvořana Nicolase de Neufville, vévody de Villeroy (1598–1685), po matce Madeleine (1609–1675) pocházel z významné šlechtické rodiny Créquy. Otec byl vychovatelem Ludvíka XIV., díky tomu François strávil dětství po boku malého krále a jeho mladšího bratra Filipa Orleánského. Přispěla k tomu i blízkost pařížského rodového paláce Hôtel de Villeroy ke královskému paláci.
Kariéra v armádě
Vojenskou kariéru zahájil ve službách císařské armády, bojoval proti Turkům a v roce 1664 byl zraněn v bitvě u sv. Gottharda. Téhož roku dosáhl hodnosti plukovníka ve francouzské armádě, po návratu do Francie se zúčastnil devoluční války, později bojoval v Německu pod velením maršála Turenna. Výjimkou v celoživotní přízni Ludvíka XIV. byla krátká epizoda v roce 1672, kde se jako milenec Olympie Manciniové musel dočasně vzdálit od dvora. V roce 1672 byl povýšen na brigádního generála a v roce 1674 dosáhl hodnosti maréchal de camp (generálmajor). Zúčastnil se dobyvačných válek Ludvíka XIV., v nichž prokazoval osobní statečnost, k vedení větších vojenských uskupení však neměl schopnosti. V roce 1677 byl jmenován generálporučíkem královské armády. Mezitím byl již v roce 1673 jmenován pairem, po otci pak v roce 1685 zdědil titul vévody. Od roku 1685 až do smrti byl také guvernérem a velitelem provincie Lyonnais a města Lyonu.[3] V roce 1688 získal Řád sv. Ducha.
Vyznamenal se během devítileté války a v roce 1693 dosáhl hodnosti maršála Francie, zároveň byl dekorován nově založeným Řádem sv. Ludvíka. Po smrti vévody Luxembourga převzal v roce 1695 vrchní velení v Nizozemí, téhož roku však selhal při obléhání Namuru, které vedl spolu s královým nemanželským synem vévodou de Maine. Po tomto neúspěchu nařídil v srpnu 1695 ničivé bombardování Bruselu, jímž chtěl očistit své jméno u krále. V kontextu války bylo zničení Bruselu ze strategického hlediska zcela zbytečné, v celkovém důsledku ale přispělo k nové přestavbě města do současné podoby. Od roku 1695 zastával Villeroy také čestnou hodnost kapitána královské gardy. Znovu byl vrchním velitelem jmenován na počátku války o španělské dědictví, nejprve v Německu a v roce 1701 v Itálii. Od prince Evžena Savojského utrpěl porážku u Chiari[4], v únoru 1702 prohrál další bitvu u Cremony a padl do rakouského zajetí.[5] Velení v Itálii místo něj převzal schopnější vévoda de Vendôme. Villeroy byl držen v zajetí v Innsbrucku a ve Štýrském Hradci, propuštěn byl po devíti měsících v listopadu 1702. Spolu s maršálem Boufflersem pak velel ve Flandrech (1703). Zde utrpěl v květnu 1706 porážku od vévody Marlborougha ve velké bitvě u Ramillies v dnešní Belgii. V tomto střetnutí přišel maršál Villeroy o celé dělostřelectvo a 13 000 mužů, Francie také ztratila kontrolu nad dosud okupovanou Belgií.[6]. Tím skončila jeho vojenská kariéra, byl zbaven vrchního velení (znovu jej nahradil vévoda de Vendôme). Vrátil se do Francie, ale u dvora se příliš neobjevoval, v roce 1708 rezignoval i na post kapitána královské gardy. Jeho neúspěchy ve válce se staly terčem četných anekdot, satirických básní a pamfletů, přesto si dokázal uchovat své postavení předního francouzského velmože.
Regentství
Návštěva ruského cara Petra I. ve Francii. Car drží v náručí malého Ludvíka XV., vlevo v červeném kabátci vévoda de Villeroy
Díky přízni markýzy de Maintenon se v roce 1712 mohl znovu objevovat ve Versailles, nakonec byl v roce 1714 jmenován předsedou královské finanční rady a státním ministrem. Poslední vůlí Ludvíka XIV. byl jmenován členem regentské rady za nezletilého Ludvíka XV., jehož se stal zároveň guvernérem. V regentské radě byl také prezidentem obchodní rady, všechny jeho posty v té době ale byly spíše jen čestné, svou autoritu uplatňoval jen z pozice paira a maršála Francie. Princ regent Filip Orleánský prosadil zrušení některých částí závěti Ludvíka XIV., čímž Villeroy přišel o některé své posty. Funkci vychovatele Ludvíka XV. převzal fakticky až v roce 1717 (do té doby o malého krále pečovala vévodkyně de Ventadour). V té době sídlil v pařížském paláci Hôtel de Lesdiguières, který koupil v roce 1712. V tomto paláci byl v roce 1717 ubytován ruský car Petr I. Veliký během své návštěvy Francie.[7] Způsob vedení vzdělání Ludvíka XV. a celkové chování maršála Villeroye vedlo k četným sporům s regentem Filipem Orleánským. Zatímco okolí Filipa Orleánského zastávalo liberálnější názory, Villeroy stál v čele přísně konzervativní frakce a v tomto duchu také ovlivňoval výchovu Ludvíka XV. Nakonec byl v roce 1722 vyhoštěn do Lyonu[8], kde stále zastával post guvernéra. Po smrti Filipa Orleánského byl Ludvík XV. prohlášen plnoletým (1723), nicméně potvrdil, že Villeroy má setrvat v Lyonu. Nucený exil skončil v roce 1724, u dvora se ale objevoval již jen zřídka a zcela bez vlivu na veřejné záležitosti. Zemřel v Paříži 18. července 1730 ve věku 86 let.
Rodina
Marie Marguerite, vévodkyně de Villeroy, rozená Cossé-Brissac (sbírky zámku ve Versailles)
V roce 1662 se jako sedmnáctiletý oženil s Marií Marguerite de Cossé-Brissac (1648–1708), dcerou Louise, vévody z Brissacu. Z jejich manželství pocházelo sedm dětí.
1. Louis Nicolas de Neufville, vévoda de Villeroy (1663–1734), generálporučík královské armády, kapitán královské gardy 1708-1734, guvernér v Lyonu 1730-1734, ∞ 1694 Marguerite Le Tellier de Louvois (1678–1711), dcera ministra války markýze Louvoise
2. Camille de Neufville (†1671)
3. Madeleine Thérèse de Neufville (1666-1723), jeptiška u karmelitánek v Lyonu
4. Françoise Madeleine de Neufville (†1730), ∞ 1688 João de Sousa, markýz de Minas (1666–1722), portugalský královský komoří, generálporučík portugalské armády, člen královské válečné rady
5. Catherine de Neufville (1674–1715), jeptiška v Paříži
7. François Catherine de Neufville, rytíř de Villeroy (1678–1700), kapitán královské galéry, padl na Maltě
Odkazy
Reference
↑ abcdefDominique Saint-Pierre: Dictionnaire historique des Académiciens de Lyon. Lyon: Académie des sciences, belles-lettres et arts de Lyon. březen 2017. ISBN978-2-9559433-0-4.
↑Ottův slovník naučný, díl 26.; Praha, 1907; s. 706 (heslo Villeroy)
↑Personální obsazení guvernérů francouzských provincií na webu Conseil du Roidostupné online
↑KODETOVÁ, Petra: Soumrak krále Slunce. Válka o španělské dědictví 1701–1714, Praha, 2016 (kapitola Bitva u Ramillies, s. 172–176) ISBN 978-80-7557-037-6
_-_MV_1043.jpg)
.jpg)
