F. L. Věk je československý dramatický televizní seriál vzniklý v produkci Československé televize, která jej také v roce 1971 vysílala. Třináctidílný seriál je adaptací stejnojmenného románu spisovatele Aloise Jiráska, podle scénáře Otto Zelenky jej natočil režisér František Filip. Seriál pojednává o životě titulní postavy, Františka Ladislava Věka, českého vlastence a obchodníka z Dobrušky, v době počátků českého národního obrození ve třetí třetině 18. století, s převážným zaměřením na období let 1787–1791. Předlohou pro fiktivní Jiráskovu postavu Věka byla osobnost dobrušského buditele a kupce Františka Vladislava Heka.
Do rodiny Josefa Věka, kupce z Dobrušky, se v roce 1769 narodí vytoužený syn František. Ve škole si jeho pěveckého talentu všimne jeho kmotr a zdejší regenschori Havránek, takže jej přizve do chrámového sboru na kůru. Když se jeho bratranec z Prahy shání po nějakém dobrém choralistovi, Havránek mu se souhlasem Věkových doporučí malého Františka. Mladý Věk tak v roce 1779 odchází sám z malého východočeského města do Prahy, kde má zpívat ve sboru v kostele. Zároveň má zajištěno stipendium na ubytování a stravu v benediktinském klášteře a studium gymnázia. Absolvuje školu a chystá se na studium filozofie, aby se v budoucnu stal knězem, avšak postupně se seznamuje s divadlem a další kulturou velkoměsta, ale také s mnohými českými vlastenci, kteří usilují o zachování a rozvoj české kultury a českého jazyka v dobách, kdy i v hlavním českém městě převažuje němčina.
Scénář televizní adaptace románu F. L. Věk spisovatele Aloise Jiráska napsal Otto Zelenka v letech 1968–1969, tedy v době, kdy po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ještě doznívalo uvolnění 60. let.[1] Z pětisvazkového románu využil scenárista první dvě knihy a malou část knihy třetí.[2][3] Režisér František Filip v létě 1969 připravoval pro Československou televizi (ČST) natočení tohoto materiálu ve formě série osmi celovečerních dílů.[4] Na podzim 1969 jednal Filip s ČST o dvanáctidílném seriálu,[5] ve stejné době se objevily informace o 14 dílech, přičemž filmování mělo probíhat v prvním a druhém čtvrtletí následujícího roku.[6] Titulní roli Františka Věka, kterou Jirásek vytvořil podle vlastence Františka Vladislava Heka, získal Radoslav Brzobohatý, do dalších hlavních rolí režisér Filip obsadil Jana Pivce, Antonii Hegerlíkovou, Radovana Lukavského a Janu Brejchovou.[7] Postavu Žalmana měl ztvárnit Jaroslav Vojta, který však ještě před započetím produkce v dubnu 1970 zemřel (jeho roli převzal Zdeněk Kryzánek[8]).[9] Natáčení seriálu v produkci Filmového studia Barrandov pro Československou televizi bylo zahájeno delší dobu před srpnem 1970 v ateliérech v Hostivaři,[7] štáb využíval také externí lokace v Nízké Srbské, Broumově, Novém Městě nad Metují,[10] Dobrušce i dalších místech východních Čech.[11] Exteriéry využili filmaři také v Praze, například v říjnu 1970 se na Malostranském náměstí točil korunovační průvod císaře Leopolda II., kterého se zúčastnil kočár s panovníkem tažený dvanáctispřežím starokladrubských běloušů, čtyři čtyřspřežní kočáry, více než 100 jezdců na koních a přes 700 komparzistů.[12] V roce 1971 byly paláci Žofín natočeny scény z bálu k poctě korunovaného krále Leopolda.[13] V celém seriálu účinkovalo 180 herců a asi 3000 statistů.[14]
Úvodní znělkou F. L. Věka je orchestrální verze duchovní českobratrské písně „Soudce všeho světa, Bože“ z Kancionálu sestaveného Janem Amosem Komenským, který vyšel roku 1659 v exilu v Amsterdamu.[15] Autorem její hudby je skladatel Dietrich Buxtehude, jenž ji v 17. století složil jako melodii pro starší luteránský hymnus „Erhalt uns, Herr, bei deinem Wort“.[16] Hudbu k seriálu napsal Jiří Srnka,[17] pod vedením Milivoje Uzelace ji nahrál Filmový symfonický orchestr.
V lednu 1971 uvedl náměstek ústředního ředitele Československé televize, že seriál F. L. Věk je třináctidílný,[18] ovšem před premiérou úvodního dílu v září 1971 byla tato informace ze strany pracovníků ČST upravena s tím, že pořad má pouze 12 epizod.[19] Závěrečný třináctý díl nebyl, zřejmě z cenzurních důvodů, uveden.[20]
Seriál F. L. Věk uvedla Československá televize na I. programu od září do listopadu 1971, při příležitosti 120. výročí narození Aloise Jiráska.[21] První díl měl premiéru 12. září 1971,[22] další následovaly v týdenní periodě, takže dvanáctá, poslední necenzurovaná část byla odvysílána 28. listopadu 1971.[23] Seriál byl zařazen do večerního vysílání v hlavním vysílacím čase, začátky jednotlivých dílů o délce od 42 do 62 minut byly ve 20.00 nebo 20.05 hodin. Výjimkou byl sedmý díl, který byl předpremiérově uveden již v dopoledním vysílání v 9.25 hodin (a ve 20 hodin měl tentýž den premiéru),[24] a devátá část, jež byla kvůli oslavám výročí říjnové revoluce přesunuta v programu o den dříve na 21. hodinu.[25]
Při premiéře seriálu v roce 1971 nebyl zřejmě z cenzurních důvodů odvysílán závěrečný třináctý díl, který se věnuje střetu vlastence Věka a panské vrchnosti.[20] Celý seriál se navíc následně během normalizace stal trezorovým dílem[26] kvůli své celkové tematice obrody utlačovaného a pokořeného národa (což nabylo po srpnu 1968 jiného, než původního významu), takže nebyl po téměř dvě desetiletí reprízován.[11] Jeho obnovenou premiéru uvedla Československá televize až po sametové revoluci od prosince 1989.[27] Pořad byl 4. března 1990 zakončen premiérou do té doby neodvysílaného třináctého dílu.[28]
Celý seriál vydala na DVD poprvé na přelomu let 2007 a 2008 společnost Bontonfilm.[29][30]
Jan Říha v týdeníku Květy po prvním dílu uvedl, že je přesvědčen, že divácký zájem o F. L. Věka bude narůstat a že „předčí i svého času populární Forsythy“, protože oproti sáze z produkce BBC „jde o seriál ryze český s dějem velice blízkým a hrdiny, kteří nám už dávno přirostli k srdci“.[13] Rovněž Jan Kliment po zhlédnutí první epizody v Rudém právu napsal, že „[v]šechno nasvědčuje tomu, že se umělcům naší televize podařilo dílo, které bude znamenat mnoho“. Pochválil scénář, kameru, scénu, hudbu, režii i herce v hlavních a vedlejších rolích.[31] List Lidová demokracie označil F. L. Věka za nejvýznamnější umělecký čin podzimní sezóny roku 1971[14] a kvalitu hudby v seriálu od Jiřího Srnky vyzdvihlo Rudé právo.[32] Zhodnocení dvanácti dílů seriálu, které v tomto listě vyšlo, uvedlo, že pořad „[p]řes určité nedostatky byl významným činem naší televize“. Autor textu kritizoval některé scény, které tvůrci podle něj zbytečně prodlužovali (např. na kůru či v divadle při premiéře Dona Giovanniho), jiné zase byly podle něj až příliš sentimentální (rozhovor Márinky s babičkou v Praze). Podle komentáře však režisér František Filip dobře obsadil jednotlivé role, takže ani nevadil reálný věk Radoslava Brzobohatého a Radovana Lukavského, který byl oproti postavám, které ztvárnili, vyšší. Povšiml si také kvalitních hereckých výkonů Antonie Hegerlíkové, Bohuše Záhorského a Jana Pivce, z vedlejších postav považoval za nejzdařilejší role Karla Högera a Josefa Kemra.[3] Podle Karla Misaře z týdeníku Tvorba byly herecké výkony, hudba a některé části seriálu zdařilé, jinak ale, dle jeho názoru, televizní F. L. Věk začal i skončil „s rozpaky“, neboť režisér Filip se scenáristou Zelenkou podle něj nedokázali zachovat Jiráskem vytvořenou kroniku té doby, se všemi rozpory a změnami, ale období prezentovali „jen zevně, pomocí rekvizit a kostýmů“.[1]
Mezi diváky měl seriál velký ohlas, což se v roce 1972 odrazilo i ve vysoké návštěvnosti expozice v rodném domě Františka Vladislava Heka v Dobrušce.[33]
Po sametové revoluci získali v roce 1990, při oceňování trezorových děl z přelomu 60. a 70. let 20. století, režisér František Filip a scenárista Otto Zelenka za svoji práci na seriálu F. L. Věk na návrh FITES prémii Českého literárního fondu.[26]
Skaláci (1875) • Na dvoře vévodském (1877) • Filosofská historie (1878) • Konec a počátek (1879) • U Rytířů (1879) • Na Staré poště (1881) • Poklad (1881) • V cizích službách (1883) • Psohlavci (1884) • V cizích službách (1885) • Skály (1886) • Z Čech až na konec světa (1888) • Proti všem (1893) • Staré pověsti české (1894) • Mezi proudy (1887–1890) • F. L. Věk (1888–1906) • U nás (1896–1903) • Bratrstvo (1900–1909) • Temno (1913–1915) • Husitský král (1920–1930)
Vojnarka (1890) • Kolébka (1891) • Otec (1894) • Zkouška (1895) • Emigrant (1898) • M. D. Rettigová (1901) • Jan Žižka (1903) • Gero (1904) • Lucerna (1905) • Samota (1907) • Pan Johanes (1909) • Jan Hus (1911) • Jan Roháč (1914)
Povídka z hor (1878) • Z bouřlivých dob (1879) • Maryla (1885) • Zemanka (1885) • Zahořanský hon (1889) • Na Chlumku (1889) • Balada z rokoka (1905)
Lucerna (Karel Lamač, 1925) • Psohlavci (Svatopluk Innemann, 1931) • Vojnarka (Vladimír Borský, 1936) • Filosofská historie (Otakar Vávra, 1937) • Lucerna (Karel Lamač, 1938) • Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947) • Temno (Karel Steklý, 1950) • Staré pověstí české (Jiří Trnka, 1952) • Vojnarka (Antonín Dvořák, 1953) • Jan Hus (Otakar Vávra, 1954) • Psohlavci (Martin Frič, 1955) • Jan Žižka (Otakar Vávra, 1955) • Proti všem (Otakar Vávra, 1956) • Ztracenci (Miloš Makovec, 1956) • Poklad hraběte Chamaré (Zdeněk Troška, 1984)
Lucerna (Jiří Bělka, 1960) • Lucerna (František Filip, 1967) • Záhořanský hon (Bohumil Sobotka, 1968) • F. L. Věk (seriál, František Filip, 1971) • Na dvoře vévodském (Evžen Němec, 1979) • Psohlavci (Milan Macků, 1985) • Preceptor (Jiří Bělka, 1986) • Staré pověstí české (seriál, Vladimír Mráz, 2012)
Psohlavci (Karel Kovařovic, 1897) • Lucerna (Vítězslav Novák, 1923) • Jiří z Kunštátu a Poděbrad (Osvald Chlubna, 1942) • Temno (Iša Krejčí, 1944) • Poslední hejtman (Miroslav Krejčí, 1944) • Zahořanský hon (Jaroslav Křička, 1949) • Maryla (Vladimír Ambros, 1951) • Kolébka (Osvald Chlubna, 1952) • Pan Johanes (Ivo Jirásek, 1952) • Náchodská kasace (Sláva Vorlová, 1955) • Maryla (František Suchý Brněnský, 1956) • Vojnarka (Jiří František Novák, 1956) • Kolébka pro hříšné panny (Otmar Mácha, 1976)